Blbá otázka, nemyslíte? Přitom je to snad první otázka, na kterou my, jako rodiče, musíme odpovídat. Jakmile naše mimíska začínají trochu chápat svět, takhle otázka je u nich snad nesmrtelná. Utichá jen, když malí usnou.
Mně trápila do dnešního rána. Proč se u nás v rodině děje to, co se děje? Proč musí mí blízcí do nemocnic s mrtvicemi, prasklým žaludečním vředem, vysokým tlakem….? Proč, když už se zdálo, že je táta s mámou jakžtakž v zajetých kolejích a začínáme fungovat na nových principech a pravidlech, jsme dostali facku znova a život nás zase z té životní houpačky shodil na zem? Proč nemohu zvednout hlavu, aniž bych se nemusela bát, že mně život zase do ní nakopne? Proč????
Jak některé víte, přihlásila jsem se do výběrového řízení pro Pěstounskou péči na přechodnou dobu. Vláda chce zrušit kojenecké ústavy. Jsme jako poslední stát v celé Evropě, který ještě tenhle přežitek má. Všude v okolních státech už fungují náhradní rodiny, které poskytují dětem na přechodnou dobu péči „rodičovskou“. Hlavně poskytují to, co děti potřebují nejvíc a v ústavech, bohužel, nemají. Matčinu náruč a lásku. Jen u nás tohle ještě nefunguje. Až donedávna. Krajský úřad vybral mou rodinu jako jednu z pěti rodin na celý Moravskoslezský kraj. Je to pilotní projekt a my „zkušebními králíky“. Tento víkend byla na pořadu „Dotyková terapie“. Je to o jemných masážích, přimlouvání se děťátku, zkrátka o dotecích. Na závěr víkendu naše lektorka s námi probírala téma Ztráty. Jejich druhy, oblasti a spol. Po ukončeném školení jsem tahala naše bágly do auta. Začal mi vrnět mobil v kapse a já už věděla, že opět se něco špatného děje. Už při rozloučení celé skupiny mi bylo hrozně smutno. Až mi tekly slzy. Měla jsem pravdu. Volal strýc, že právě RZ-ta na světlech odvezla mou babičku do nemocnice. Během tří měsíců další průser. Ubrečená jsem se vrátila i s dětmi na oběd a pak už fofrem domů. Cestou jsem volala dceři, co se děje a žádala po ní, ať jede se mnou. Kluky jsme „hodily“ domů a hnaly se do nemocnice. Ve dveřích jsme se srazily se strejdou a celé martýrium už absolvovali společně. Doktorka nám řekla, že je to rozsáhlá mrtvice, kde krev zalila celou pravou hemisféru v mozku. Prý je ochrnuta celá levá strana a nemáme už spoléhat na to, že babička z toho ještě vyleze. Má 93 let. Pokud se tam přidá zápal plic, nastane …. smrt. Když jsme pak za babičkou došli, spala. Aspoň tak nám to říkali. Ha ha, dobrý vtip. Měla sice oči zavřené. Dokonce i pochrupkávala jak to má ve zvyku. Ale!!!… když ji dcera chytla za ruku a hladila ji, babička jí ruku stiskla!!!! LEVOU RUKOU!!!! Když jsem k ní přišla já, dala jí pusu a šeptala do ucha, že jsem u ní …. dokonce se i usmála. Možná to byl nějaký reflex, možná se jí něco zdálo. Já věřím, že věděla, že tam jsme. Když jsme pak po půl hodině odcházeli, babička začala rukou hýbat nahoru dolů. Vrátila jsem se, za ruku chytla a ona se uklidnila. Pošeptala jsem jí, že zítra zase přijedeme a ona se už pak uklidnila docela. Neměla jsem tu sílu tam zůstat. Bylo mi tak strašně těžce!!!! A ta blbá otázka mi nedávala spát ani v noci. PROČ????
Až dnes ráno mi došlo proč? Vždyť je to názorná ukázka toho, co mně v přechodce čeká!!! JE TO PŘESNĚ O TĚCH ZTRÁTÁCH, CO NÁM VYKLÁDALA LEKTORKA!!! A já se MUSÍM na ně připravit!!! Nic jiného mi nezbývá!!! Vždyť i já „ztratím“ toho mého svěřence!!! Nebude to MOJE dítě. Bude určeno někomu jinému. Já ho budu mít jen na chvíli!!!! Na tři měsíce? Rok? Nevím. Ale právě toto, co teď prožívám s mými blízkými, mi má pomoct vyrovnat se pak se „ztrátou“ mimíska. Podle úřadů to bude svěřenec, u mě bude vždycky jen mé mimísko. A je jedno, zda půjde do nové rodiny nebo se vrátí do své biologické. Bude „moje“.
Po tomhle poznání mi spadl kámen ze srdce. Jsem silně věřící, proto vím, že Bůh má se mnou své plány. Už vím, že na to školení a na tu „práci“ matky pěstounky mně poslal ON. Tohle poznání je hodně posilující a i kdyby se stalo, že mi blízcí odejdou, už to tak strašně nebolí. Vím, kam půjdou, vím, že je to záměr „shůry“ a mně nezbývá než se s tím faktem smířit, přijmout ho a hlavně!!!! Čerpat z něj. Čerpat ze zkušeností, ze života, z toho, co mí blízcí mně, jako osobě, dali. Jsem šťastná, že ten dar mohu předávat dál dětem, kterým život připravil těžký start do života. Držte pěsti, ať se to povede.
Foto: pixabay.com