Sudožrouti

„Pomoc, máme doma sudožrouty!“ Zničehožnic se u nás objevili, pořádně se nabaštili, najedli se, nacpali se a nasytili a snad odtáhli od nás pryč. Lépe řečeno doufáme v to. V současné chvíli nemáme o jejich existenci, nebo pobytu u nás ani potuchy, ani zdání, ani šajn a tak doufáme, že jsou skutečně, neodvolatelně a s konečnou platností, s panděrem plným až k prasknutí, pryč. Že zmizeli. Že nejsou již u nás přítomni. Že opustili naše obydlí, náš příbytek a odešli, že se nacpaní jako kuličky odvalili někam daleko od nás a my již o nich nikdy neuslyšíme.  Nejlépe by bylo, kdyby se ztratili, vypařili, rozplynuli se nebo se dokonce ve vesmíru rozptýlili na prach.

„Neobjevili si náhodou u Vás?“ Aha, vy nevíte, jak vypadají. Přiznávám, že jsme je vlastně taky neviděli, ani koutkem oka jsme je nezahlédli a tak je nemůžeme popsat. Jediné, co víme a je to, že nejsou vybíraví jako jejich příbuzní lichožrouti a klidně Vám slupnou celý pár ponožek na posezení a ti naši budou pořádně tlustí, vypasení, korpulentní, otylí a dost možná i obézní. Zhltli nám totiž celou, velkou tašku plnou nových ponožek různých velikostí a barev.

Lichožrouty máme také. Nebydlí jich u nás moc. Někdy, spíše výjimečně si pochutnají na jedné ponožce a pak se někam ukryjí. Možná ji dlouho tráví, snad je jejich trávení pomalejší, nebo si od nás odskakují k sousedům či ještě dále. Možná je mate fakt, že vlastníme několik párů naprosto totožných ponožek, a i když jaksi náhodou nějakou zhltnout, zbývající stále i když je vlastně lichá, někam pasuje. Jednoduše řečeno, skutečnost, že ponožky nekupujeme jenom po jednom páru, ale nakupujeme skoro vždy v sadě většinou pěti totožných párů, lichožroutům značně zpomaluje  jejich nedobré, nepatřičné, nepřístojné i nevhodné působení u nás.

To co pomáhá proti lichožroutům přitahuje sudožrouty. Nakoupili jsme velice výhodně ponožky. Krásná cena lahodící peněžence nás hravě přesvědčila, že nakoupit si ponožky do zásoby se vyplatí. Protože jsem nechtěla přecpávat zásuvky, hlavně ty dětské, ponožkami, sdělila jsem dětem, že až se jim roztrhají, vytahají gumičky, či jiným způsobem znehodnotí ponožky stávající, budou nahrazeny právě zakoupenými. Celou velkou tašku jsem uložila v šatně. Čas plynul a ponožky byly třeba. První si o ně řekla nejmladší dcerka. „To není žádný problém, pojď si vybrat, jaké chceš,“ říkám jí a společně jdeme k uložené tašce s ponožkami. „ Jak to, že zde nejsou!?“ nechápu. Nikam jsem je přeci nepředávala. Stejně ale pro jistotu prohledávám všechny úložné prostory. Nic. A zase nic.  A tady také ne. A zde už vůbec. Ani jeden nový pár. Kde jen můžou být? Dokázat ztratit pár ponožek je velmi snadné, ale celou tašku? Kdo by kradl tašku ponožek?

Stále doma po té tašce s ponožkami pokukuji. Naštěstí nám teď, v plném létě,  její obsah moc nechybí. Ale protože jsem prohledala už úplně všechna místa (nebo si to alespoň myslím), tak nenacházím jiné vysvětlení, než že si na nich pochutnali sudožrouti.

A jak je to u Vás doma? Máte doma lichožrouty?  Nebo jste již, jako u nás, narazili na sudožrouty?  Nebo bojujete s úplně jinými „žrouty“?