Zloději času

Autor

Už dnes v noci se bude měnit čas na letní. Nevadí mi změna na zimní čas, kdy mi jedna hodina přiskočí, ba naopak. Klidně by mohlo mít pětadvacet hodin víc dnů, třeba i všechny. Zato tahle změna, která je před námi, mi už předem způsobuje žaludeční vředy a naskakují mi pupínky. Mám vždy pocit, že mi někdo tu hodinu ukradl a já se s ní nemůžu dost dobře srovnat. Den, který má jen dvacet tři hodin? To jako vážně? Když ale tak nad tím přemýšlím, těch zlodějů času je víc a nesouvisí vždy jen se změnou času.

Jsem člověk od přírody netrpělivý a čekání je věc, která mě často bytostně vytáčí. Pravda, jsou čekání, která jsou někdy i příjemná a vzrušující, protože odměna, která se za čekáním skrývá, má podobu něčeho skvělého. Devět měsíců ne moc pohodlného těhotenství a příšerného porodu jsou vykompenzovány prvním pohledem na miminko. Dny chaotických příprav a strastiplná cesta čítající nespočet děr v silnici, kopu špatně značených odboček a několikrát omletou větu „Už tam budem?“ mají na svém chvostu vytouženou dovolenou. Nervy drásající prostoje u kas předvánočních obchoďáků zase zakončí rozzářené oči těch, kterým se v rukou objeví vytoužený dárek. Za zloděje času mám tedy na mysli spíš ta čekání, která mě překvapují na místech, kde je nečekám a v situacích, kdy jsou pro mě nepochopitelná a po jejichž přetrpění není v cíli žádné příjemné rozptýlení.

Nepovažuji například za žádnou extra kratochvíli návštěvu lékaře. I když jsem objednaná na určitou hodinu, můžu se vsadit, že stejně budu čekat. Dobře, to bych i překousla, byť „vůně“ zdravotnických zařízení ve mně vyvolává bezbřehý tanec černých myšlenek a čím déle v čekárně sedím, tím horší nemoci si dedukuji. Při čekání okolo čtvrt hodiny se dostanu tak maximálně k angíně, ale za hodinu už si diagnostikuji minimálně dýmějový mor. Chápu tedy, pokud se doktor zdrží tím, že přede mnou řeší zvlášť komplikovaný případ. Co mě ale dovádí k šílenství, je, když slyším, jak se tam nadšeně baví o kvalitě fotbalové reprezentace, nejlepší hlíně k petúniím v truhlících nebo si vyměňují recepty na to, jak nejlíp připravit vepřovou krkovici. To jako nikdy neslyšeli o místě, kde se dá skvěle pokecat a ještě si k tomu dát výbornou kávu? A že se tomu místu říká kavárna? Proč svými nelékařskými starostmi musí zdržovat všechny ostatní v čekárně? Kdyby to bylo pár minut, řeknu si, že jde o zdvořilostní konverzaci, prolomení ledů nebo tak něco, ale hodinu?

To samé na mě číhá na úřadech. Jasně, já si počkám. Vždyť na konci je odměna v podobě placení daní z příjmů nebo sjetí za to, že jsem špatně vyplnila formulář 42F, ke kterému je lososová příloha a ne olivově zelená. A tak vyfasuji nové formuláře a potupně se zařadím znovu do špalíru stejně trpících, abych si opět přes dveře vyslechla šveholivé rozhovory o barvách laků na nehty a dalších nesmyslech, které je přece tak nutné vyřešit.

Nechápu to. Snažím se eliminovat tato čekání na minimum. Domlouvám si termíny předem, nevyhledávám fronty… I v obchodech často raději oželím nákup a zajdu jinam, pokud vidím, že je tam narváno. Možná je to nějaká psychická porucha. Strach z ukradeného času, kradočasofobie nebo tak nějak. Snažím se s tím naučit žít, zhluboka dýchat a prostě to odčekat, ale jde mi to ztuha. Snad budu časem, dlouhým (ne)promarněným časem, trpělivější. Možná mě v tom potrénuje i pravidelné jarní kradení jedné hodiny.

Foto: pixabay.com

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *