Ekologie ducha – to je můj lidský i politický program

Autor

Dnes je Mezinárodní den proti homofobii. Je to den, kdy došlo v roce 1990 k vyškrtnutí homosexuality z Mezinárodní klasifikace nemocí. Ani jsem vlastně nemusela moc dlouho přemýšlet, koho bych u příležitosti tohoto dne vyzpovídala. Jiří Hromada je velmi výrazná osobnost gay hnutí v ČR a pro mě člověk, kterého si vážím. Jsem moc ráda, že s rozhovorem ochotně souhlasil.

Jak se máte?

Jak si zasloužím…
Popravdě už to vůbec nehodnotím. Ráno se probudím – a hele, žiju… Tak jdu.

Jste politik, herec, dabér, aktivista za práva gayů a lesbiček. Ve které z těchto poloh se cítíte nejlépe?

Pro mne to jsou všechno výzvy, kdy jedna organicky vyplývá z druhé a vzájemně se doplňují. Baví mne, jak přicházejí postupně a přirozeně mi pomáhají dozrávat na cestě životem.

Herectví – zvláště to jevištní – byla velká láska mladosti, dabing a rozhlas, disciplíny herectví mne živí nyní, gay hnutí převrátilo po revoluci můj život a zpřeházelo stupnici hodnot a politika – nemohu jen s ostatními nadávat v hospodě, třebas oprávněně… a Zelení přes všechny problémy chrání naše životní prostředí, menšiny a lidská práva – a to je přesně i můj lidský a politický program: Ekologie ducha.

Změnil se za posledních dvacet let postoj společnosti k homosexualitě?

K homosexualitě coby variantě sexuální preference člověka se Češi stavěli nedůvěřivě dlouhá desetiletí. Neměli objektivní informace. Až po roce 1989 se díky spolupráci našeho hnutí s médii podařilo mnohé předpojatosti vyvrátit. Myslím, že o změně postoje zřetelně vypovídají pravidelné průzkumy veřejného mínění od renomovaných firem. Jestliže nás v roce 1990 tolerovalo pouze 10% občanů, loňský průzkum STEM ukázal 75% !!! Dalších 6% neví. Pouze 19% má s námi problémy. Jsou to většinou extrémisté – neonacisti, dogmatičtí věřící, nebo ti, kteří mají problémy sami se sebou a potřebují si stále něco dokazovat.

Zkrátka – Česká republika (i podle hodnocení komisařů EU) je dnes v tomto ohledu jedna z nejvstřícnějších na světě.

V čem pomohl zákon o registrovaném partnerství homosexuálním párům? Co vy osobně považujete za jeho největší přínos?

Tak především – přestaňme s tím pejorativním označováním homosexuál, homosexuální páry atd.! Já přeci nejsem homosexuál, ale Jiří Hromada. Člověk. Označení homosexuál, homosexualita – stanovili na konci 19. století sexuologové, odborníci. Ponechme ho tedy jim, v ordinacích, v odborné literatuře. Ve světě se už dávno vžilo slovo gay (lesba) pro celistvější pojmenování naší jinakosti, či chcete-li, životní styl (nežijeme přeci jenom sexem, že). Omylem je spojovat automaticky registrované partnerství s gay či lesbickými dvojicemi. Vždyť partnerství mohou využít i dvojice většinové orientace. Nikdo přece před registrací nezkoumá, zda dvojici poutá intimní vztah. Jde o dvojice stejného pohlaví, které poutá citová vazba. Tečka.

Přínosem skutečně významným není ani tak vlastní přijetí zákona, jako desetiletá cesta k němu. Během ní jsme právě v diskusi s veřejností a odpůrci získali velkou podporu a pochopení. Nicméně (a to rozhodně není zanedbatelné) – vstupem do registrovaného partnerství dvojice jediným podpisem získají rovnoprávnější postavení – dědí v 1. skupině, dostanou pro partnera doporučenou poštu, informaci od lékaře, nemusí vypovídat u soudu, a řeší mnoho dalších praktických situací.

Máte nějaké odhady, kolik párů již možnost registrovaného partnerství využilo?

Co bychom to byly za reprezentanty, kdybychom statistiku nevedli přesně – je to krásné číslo: K 1.1. 11 se zaregistrovalo 1111 dvojic. To odpovídá na počet obyvatel trendu v Evropě.

(Veškeré podrobnosti o registrovaném partnerství nalezne čtenář v našich archivních stránkách gay.iniciativa.cz)

Spousta heterosexuálů má představu, že v gay a lesbických svazcích jsou rozděleny role na „mámu“ a „tátu“. Jak tato soužití fungují doopravdy?

Protože se nejedná o žádný homosexuální, ale obecně CITOVÝ vztah, setkávají se v něm lidé, které spojuje láska, přátelství a tolerance. Praktický, každodenní život už sám uspořádá, kdo bude mít co na starost, v čem se cítí lépe – zda ve vaření, nebo ve sledování televize. Je to rodina jako každá jiná.

Jaké mýty o homosexualitě byste ještě rád zbořil?

Když jsme u toho odborného označení – ti, kteří nás nenávidí, rádi motají homosexualitu s pedofilií. Ne, my opravdu nechceme žít v intimním partnerském vztahu s dětmi, ale s dospělými. (Navíc pedofilie ve většině případů nerozlišuje pohlaví, ale to, že objektem zájmů pedofilů je dítě jako takové.)

Homosexualita je u nás od roku 1993 vyňata ze seznamu nemocí. Je zakázáno pokoušet se ji léčit – protože to prostě bez újmy na zdraví nelze. Pedofilie, spolu se zoofilií, nekrofilií apod. jsou úchylky a jsou ze zákona postižitelné. Homosexualita není úchylka a zákon proti ní nic nemá. Povolená věková hranice intimních vztahů je stanovena zákonem na 15 let věku (u hetero i homosexuálních kontaktů stejně).

Byl byste pro, aby gay a lesbické páry mohly adoptovat děti?

Když je mohou vychovávat bez jakýchkoli problémů dosud – proč by tu možnost neměly tyto dvojice mít i v této variantě? Znám mnoho dvojic, které vychovávají své děti – žádný skandál kolem nich jsem za dvacet let nezaregistroval. Jeden můj známý vychoval se svým partnerem tři syny. Všichni se oženili a chodí k tátovi na nedělní obědy.

Ze zákona může u nás KAŽDÝ občan požádat o adopci. Proč by o tuto možnost měl přijít vstupem do registrovaného partnerství? Nebo proč by nemohla partnerka fyzické matky dítěte toto dítě adoptovat. Stačí, aby se matce něco přihodilo, a dítě, které spolu vychovávaly třeba deset let – půjde do dětského domova. Dětské domovy jsou u nás plné. Proč? (Jsme na předním místě přeplněnosti v Evropě.)

Ale jízdní řád, který určuje pravidla, za jakých se u nás může adoptovat dítě, je desítky let starý, nevyhovující. Při vší úctě – dvojice, vytvářející prostor domova je vždy pro dítě lepší než dětský domov. Dvojice dávají dítěti identifikační vzor – že se žije ve dvou, ve vztahu, v lásce i trápení. A je jedno, že je dvojice různě, nebo stejnopohlavní. Dnes už snad nikdo neřeší, zda se může dítě nakazit homosexualitou. Dítě je šťastno, když má milující rodinné zázemí. Okolí se s tím rychle vyrovná (z praxe vím, že i spolužáky to zajímá chvíli, dokud je to novinka). Samozřejmě, že táta a máma, kteří dítě netýrají, jsou na prvním místě. Pak ti další, kteří chtějí pomoci.

Pokud by za námi přišel potomek s tím, že je lesbička nebo gay, jaká by měla být v ideálním případě reakce nás rodičů?

Láskyplná. Nezapomenout, že jste rodiče. Táta a máma. A že jste potomka zplodili vy takového, jaký je. On či ona si svou jinakost nevybrali. Ani se jí nikde nenaučili. Ani jí nemají z recese, či z módy, nebo že už roupama nevědí, co dělat. Jejich jinakost je darem od Boha, kterým obohacují naše životy, aby nebyly pouze černobílé, ale pestrobarevné, jako rozkvetlá louka.

Náš portál se jmenuje Rodina21. Co pro vás znamená rodina?

Žil jsem jenom s maminkou, svobodnou matkou a vždycky jsem toužil po nedělních obědech u velkého stolu. Dokud s námi žil děda a maminčini mladší bratři – bylo to pěkné. Děda brzy zemřel, bratři se oženili, maminka začala stonat a byla velmi často po nemocnicích. Vždycky jsem u ní měl ale zázemí, vždycky jsem se k ní z Prahy snažil rozjet, protože jsem u ní načerpal síly, klid a porozumění. Dnes, když už ji nemám, vím, že to byla jediná bytost na světě, která mne měla skutečně, bez výhrad, se všemi mými chybami ráda. Moc mi chybí.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně energie a štěstí v soukromí i práci.

Zdroj použitých fotografií: http://www.jirihromada.cz/, zde také najdete všechny aktivity Jiřího Hromady

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na