Dary se přece nevracejí

Autor

Člověk se v životě potká s mnoha lidmi. Někteří kolem nás proběhnou takovou rychlostí, že nejsme schopni vnímat jejich tvář, vůni ani barvu oblečení. Na někom si všimnu jen toho šatstva, jiný mne zaujme úsměvem, očima. A někoho si budu pamatovat navždy. Vůbec nezáleží na tom, jak dlouhý kus cesty nás spojí. Stačí jedno jediné setkání.

Takové výjimečné setkání jsem si nadělila před několika dny. Seznámila jsem se s paní Ludmilou Janákovou.

Před časem mi kamarádka poslala balíček. Když jsem balíček otevřela, spatřila jsem knížku Dary se přece nevracejí. Našla jsem ještě krátký vzkaz. „ Pokud se ti kniha zalíbí, dám ti kontakt na její autorku.“

Tedy jsem se vrhla do čtení. O čem je kniha Dary se přece nevracejí?

Kniha je pravdivý příběh. Úsek životní cesty mladé ženy, která se přes gymnázium, Farmaceutickou fakultu UK v Hradci Králové, Pedagogickou fakultu UK v Praze, au-pair v Londýně, devět let na Ministerstvu zahraničních věcí (pět let v Bruselu), našla úplně v jiné roli. V roli maminky.

Jak se stát maminkou?

Pokud na maminkovství jdete tou přirozenou cestou, obvykle v určitém věku spojíte svůj život s někým, koho máte rádi. Vaše láska pak přinese plody. Děti. A je z vás máma.

Autorka knížky se stala maminkou úplně jinak. Přes setkání s dvěma děvčaty a jejich neobvyklou rodinou, vlastně jenom tátou. Táta byl na děti sám, každý den se utápěl v alkoholu, míval časté agresívní záchvaty a o dcery se nestaral. A tak se mladší Bára a starší Kačka poznaly s tou hodnou paní od vedle. Na obou dívkách se podepsalo fyzické i psychické týrání, neláska, lhostejnost. Kačky další handicap je její mentální postižení. Místo bezstarostnosti, která by měla dětství charakterizovat, dětství Kačky a Báry charakterizovala úzkost, bolest a utrpení. Nic nebylo tak, jak být mělo.

… Dokud se v životě dvou děvčat, trosečnic z pustého ostrova, neobjevila mladá žena a její kočky. Najednou se otevírají zcela odlišná dvířka. Za těmi dveřmi nečíhá pohrdání, lhostejnost, zuřivý despota ani alkoholik. Je tam člověk, kterému záleží na tom, aby právě tyhle dvě nedospělé bytosti poznaly to, co jim bylo v životě dosud odepřeno. Zábava, smích, hry, vyprávění, pohlazení.

Kniha není v žádném případě romantickou pohádkou, kterak se černá změnila v růžovou. Naopak. Po celou dobu čtení se růžová happy jaksi nedostavuje. Problémy, potíže, starosti, překážky. Pomyslné dno a bezvýchodné situace, kdy se bojíte, že řešení nelze nalézt. Komplikace s otcem, který, když pochopil, že od něj dcery odcházejí, rozhodl se ubližovat. Té jediné bytosti, jíž nebyly jeho děti lhostejné. A svým vlastním dětem, pro které byl čas strávený s tátou jakýmsi vězením, uzavřenou částí prostoru, za níž nešlo dohlédnout… a vidět slunce a radost a mámino objetí. Kačka i Bára přišly za svojí novou maminkou s mnoha následky předchozího zacházení. Trvalo a dosud trvá neskutečně dlouho, než se špatné návyky, reakce na strach a bolest promění v důvěru a sebejistotu.

Kniha je každopádně o odvaze. O síle lidského odhodlání. O snaze udělat to, co by člověk udělat měl, ale co by každý rozhodně nedokázal. O bezpodmínečné lásce. O krutosti našeho světa, o chybách, o činech, které napravit jdou a které napravit už nikdy nepůjdou. O rádobysoudech a o koncích, které konci nebyly ani nebudou. O životě takovém, jaký skutečně je.

„Vůbec jsem si nedovedla představit, co všechno mě čeká. A to už jsem se o holky vlastně rok a něco starala. Byly dokonce situace, kdy jsem si říkala, že horší už to být nemůže, že všechno špatné už máme za sebou. Ale ono to pak vždycky ještě horší bylo.

V té době už jsem třeba měla za sebou to, že jsem Barunce promlouvala do duše a ona stála proti mně, zírala na mě svýma průzračnýma upřímnýma očima a dělala mi do obličeje tiché „bla, bla, bla.“ (ukázka z knihy Dary se přece nevracejí)

Knížka dočtena, příběh pokračuje

Knížka končí osvobozením od otce alkoholika a tím, že se obě dívky dostávají do pěstounské péče ke své „sousedce s kočkama“. Perou se se životem, tak, jak přichází a snaží se uhlídat si svůj nový svět, kde nic špatného nečíhá, nacházejí samy sebe a citově si vynahrazují všechno, co jim v dětství scházelo.

Setkání

Vyťukávám číslo telefonu, které mi na paní Janákovou poslala kamarádka. Nejsem nervózní ani nejistá. Jsem zvědavá, natěšená. Příjemný hlas (dokonce z nedaleka) souhlasí se schůzkou. Den a čas je domluvený. K setkání dojde brzy.

Co považuji za důležité, je zjistit rok vydání knihy. 2007. Tři roky zpátky. Volám znovu své kamarádce, která se s paní Ludmilou zná osobně. Zajímá mě, co mne čeká. Waw! Kromě hrdinek knihy Dary se přece nevracejí, má paní Ludmila v péči ještě další dvě děti. Mám přivézt lízátka…

Vybírám nenáročnou květinu a kupuji lízátka. Tužku a papír nechávám doma. Diktafon a další novinářská odposlouchávadla nechci. Osobních schůzek s lidmi do článků Rodiny21 si plánuji velmi málo. Považuji je za jakési „třešinky na dortu“ ve své redaktorské práci. Setkání s paní Ludmilou Janákovou si chci vychutnat. A budu se dívat, budu intenzivně poslouchat. Zeptám se na to, co mi bude probíhat myslí právě v tu chvíli… (Manžel se mi směje, že „jedu na ostro.“ )Necítím se nepřipravená, ale necítím se ani strojeně připravená.

Myslela jsem si, že budu ten dům hledat. Vždyť ani neznám číslo popisné. Neznám tuhle obec, ale nelze si nevšimnout, jak moc je tu krásně. Ptám se hocha u cesty. Naviguje mě, chápu jeho vysvětlování velice dobře. Tedy stojím u zvonku, v cíli cesty. Našla jsem ji bez problémů. A jak si tak zvoním, míjí mě nenápadná světlovlasá dívka. Asi děvče ze sousedství.

Vítá mě paní Janáková, mnoho dětí, jedno z nich intenzivně křičí. Dva mrňaví psi, kteří mi výrazně připomínají berčinu Connie. Sympatická tmavovláska, jíž tipuji tak šestnáct, mě uvádí dál, ukazuje mi papouška a slibuje kočky. Předávám květinu a lízátka. Děti kolem mě probíhají a chystají se někam ven.

Než se uvařil čaj a pro paní Ludmilu káva, jsem chvíli v pokoji. Rozhlížím se po místnosti. Je tu sedací souprava, stolek, skříně, knihovna, papoušek, ale co mě zaujalo nejvíc, byla krásná černobílá fotografie celé rodinky. Tedy to jsou ony. Skupinkové foto čtyř dívek, dvou psů a paní Ludmily.

První můj dotaz samozřejmě směřoval na Kačku a Báru. Vedu paní Ludmilu k fotografii a požaduji od ní, aby mi děvčata ukázala. Nenápadná světlovláska, jíž jsem považovala za sousedku, je Barča. Kačce tipuji nanejvýš o tři roky víc. Nepoznala bych, že jí je šestadvacet. Snědé dívce není šestnáct, ale dvanáct. A nejmladší slečnu jsem věkově také špatně zařadila mezi ještě mladší.

Paní Ludmila působí energicky, ale vyzařuje takový milý klid. Na to, jak se její dům hemží dětmi a zvířaty, vnímám z Ludmily něco zvláštního. Nejedná se o chaos ani roztržitost, ale maminkovský klídek. Vypráví mi o dvou děvčatech, která do jejího života přibyla od doby, kdy dopsala knihu. Jejich osudy nebyly rovněž lehké a ani ony se do nové rodinky nedostaly bez následků z původní (ne)rodiny. Jenomže to už je na jinou knížku. Na pokračování.

Nechávám paní Janákovou hovořit o všem, co jí pěstounství přináší. Občas mi připomene něco, co už z knihy vím. Povídání zatáčí k těžkým startům, překážkám, k terapii pevným objetím, ke zkušenostem, které paní Ludmila využila coby speciální pedagog, k ovoci, co si dozraje až tehdy, kdy má. I když provází život paní Ludmily spousta starostí a překážek, necítím náznak pesimismu, naopak s radostí mi popisuje úspěchy a třeba i o těch drobných krůčcích a pokrocích se vyjadřuje s velikou radostí. Nejmladší dítě, které má paní Ludmila v péči, je autistické. Nikdy jsem netušila, jakých pokroků lze s takto postiženými dětmi dosáhnout a pokud se nám naskytne příležitost hlubšího poznání, překvapují nás svojí výjimečností a jedinečností v pozitivním slova smyslu. Nahlížím pod pokličku této atypické rodiny.

Moc hezky se to poslouchá. Skoro, jako když čtete. Neruší mne, když přejde Ludmila chvílemi k oknu a s dětmi si vymění pár slov, pochvaluje jejich hry, ptá se, směje se na ně. Je doopravdy taková, jakou jsem cítila, že je. Fyzicky se mým představám paní Janákové v ničem nepodobá, ale vnitřně je totožná s tou, kterou skrz její pravdivou knihu už znám.

Dostaly jsme se k tématu soudu a odpuštění. Byť má děti, na nichž se podepsaly zlé pohnutky jejich biologických rodičů, špatné rodiče neodsuzuje. „Nežila jsem jejich život a nevím, zda se tak neprojevují důsledkem nějakého traumatu z vlastního dětství. Nemohu říct, že bych byla na něčím místě taková a taková….“ Dozvídám se, že díky těm lidem, kteří dali život Ludmiliným dětem, je paní Ludmila šťastná. „Díky nim tu mám tyhle báječné děti.“

Útulný byt se rozzářil ještě více. Vrátily se sem děti. Bára chystá večeři, ostatní si hrají, tančí, šveholí, nejmladší se přišla s mámou pomazlit. Snědá dívka mě provází svým růžovým pokojíkem. A pak, že se romantická růžová v tomto příběhu nekonala. Je jí doslova naplněný celý dívčí pokoj. Vytahuje náramky a korále. „Tohle mi ušila maminka.“ Něžně hladí nařasené závěsy. A není to hra ani naaranžovaná scénka, když rozradostněně mává s papírkem v ruce, kde je napsaná věta „Mám tě ráda.“ Od maminky.

Než odejdu, ptám se ještě jednou na hrdinky knihy Dary se přece nevracejí. Co se za ty tři roky změnilo? Jaká je Kačka a Bára dnes?

Kačka je částečně osamostatněná mladá slečna s vlastním bytem, který se nachází nad bytem paní Ludmily. Čte dívčí knihy, učí se a krok za krokem se zbavuje mnoha následků zacházení v dětství.

Barunka studuje, možná z ní bude brzy paní učitelka v mateřince. Chodí do tanečních, má s maminkou Ludmilou moc hezký vztah, je pracovitá, pomáhá a daří se jí dobře, jako skoro všem děvčatům jejího věku. Je velice půvabná.

Vůbec se mi nechtělo odcházet. „Třešinka na dortu“ byla ještě chutnější, než jsem si ji představovala. Rychle se rozhlížím s touhou si toho co nejvíce zapamatovat. Odnést si tyto pocity domů a nikdy je nezapomenout. Je mi skoro dojemně, když se loučím. A neskrývám to. Tady se žije srdcem. Zde se mají všichni rádi. „Máte hezké oči!“volá na mě dvanáctiletá holčina z růžového pokoje. Oplácím jí lichotku pochvalou její krásné sukýnky a tmavých vlasů.

Osměluji se a upřímně se paní Ludmile přiznávám se svým přáním, aby tohle naše setkání nebylo první a zároveň poslední. Protože je mi s nimi moc hezky. Navrhuji vídat se dál a seznámit naše děti. Těší mne, že i ona potvrzuje zájem znovu se setkat. Jen tak, jako lidé, jako dvě rodiny. Ani si představit nedovedete, jak jsem ráda!

„Mě to prostě někdy přepadne jako lavina – ten pocit, že ty holky prostě miluju, i když jsem od jejich příchodu nezažila chvilku klidu. A v tu chvíli je to silnější než já a musím jim říct, že je mám hrozně ráda…“ (ukázka z knihy Dary se přece nevracejí)

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na