Když se bedna rozbliká

Autor

Gamblerství nebo též patologické hráčství je závislost jako každá jiná. I tahle ničí životy. Nejen závislého, ale i jeho okolí. Jsem moc ráda, že souhlasila s rozhovorem žena, která si touhle závislostí sama prošla a zažila ji na vlastní kůži. Jmenuje se Lenka a je jí 29 let. To je vše, co si přála o sobě prozradit a samozřejmě její příběh. Co se tedy stane s lidmi, kterým učarují blikající stroje?

Jak začaly všechny tvé problémy?

Když jsem tak nad tím přemýšlela, tak úplně nevinně. Jednou jsem čekala na kamarádku na nádraží, byla už dost zima a vlak měl dlouhé zpoždění, tak jsem zašla do tamní restaurace. Dala jsem si čaj a protože jsem se nudila, hodila jsem jediný drobný peníz, který jsem u sebe měla, do automatu, co tam stál. Byla to tuším dvacka a já fakt vyhrála! Sice jen stovku, ale měla jsem hroznou radost. Peníze jsem si nechala a všem se chlubila tím, že jsem poprvé v životě něco vyhrála.

To nevypadá na moc velký problém. Vždyť nějakou tu dvacku hodil do automatu pomalu každý druhý.

Asi ano, ale já to opravdu zpětně hodnotím jako první krok k propasti. Záleží hodně na povaze. Proč je někdo alkoholik a jiný ne? Proč někdo spadne do drog a jiný je? Je to spousta faktorů, které ovlivňují, zda budeme mít sklon k závislostem.

Tak zpět k tvému příběhu. Jak to pokračovalo?

Fungovala jsem normálně jako předtím. Na výhru už jsem dávno zapomněla a nijak automaty nevyhledávala. Uběhlo asi půl roku a my si šly sednout s pár maminama do jedné místní hospůdky. V té době jsem byla totiž na mateřské s dcerou a tak jednou za měsíc nebo dva, jsme si s holkama chodily večer sednout na sklenku. Podle toho, jak to vyšlo, jak bylo hlídání a tak.

Seděly jsme tenkrát na zahrádce, bylo už krásně. Když jsem šla dovnitř na záchod, všimla jsem si, že je tam automat. Když jsem se vracela, tak jsem do něj hodila pár drobných. Prohrála jsem. Ale to mi nevadilo, brala jsem to jako příjemné zpestření. Jen jsem si prostě zahrála. No a co?

Vždycky, když jsem pak někde „potkala“ bednu, tak jsem si zahrála. Byla to zábava a ještě jsem občas i něco vyhrála. Jenže to nebylo zase až tolik a najednou ta zábava začala lézt do peněz a já ty prachy, co jsem do toho naházela, chtěla zase zpátky. Jenže pokaždé, když jsem hrála, víc a víc jsem prohrávala, ale stačila malá výhra a já to brala jako vítězství. Vyhrála jsem třeba 1500,- a měla strašnou radost, že mi to jde, úplně jsem vypustila, že jsem do toho, ale nejdřív naházela 5000,-, takže jsem pořád ještě v mínusu. No a jak už to jednou dalo, tak jsem věřila, že to dá zase a zase jsem tam všechno nechala.

Říkala jsi, žes v té době byla na mateřské. Kde jsi nechávala malou?

Brala jsem jí s sebou. Vím, že to muselo vypadat strašně a já se i teď strašně cítím, ale tenkrát mi to přišlo jako to nejlepší řešení. Takže já hrála, dcera vedle mě spala v kočárku. Jen mě hrozně znervózňovalo, když třeba potřebovala nakrmit nebo přebalit. Bála jsem se, že mi k té bedně někdo sedne a vybere mi ty peníze, co jsem tam dala. Já je tam přece naházela, jsou to moje peníze, tak ta výhra bude moje.

Jednou jsme přišly domů a manžel seděl v obýváku a byl hrozně vzteklý. Nevěděla jsem, co se děje, dokud nevytáhl výpisy z účtů, které jsem zapomněla vyhodit. Přišel na to, že jsem vyluxovala naše konto i dceřino. Hrozně jsme se pohádali a já musela s pravdou ven. Když zjistil, že jsem všechno prohrála v automatech a ještě si napůjčovala a že tam navíc tahám i dceru hrozně se naštval. Bylo to poprvé a naposledy, co mě uhodil. Dostala jsem takovou facku, že mě pálila tvář ještě celý večer. Pak se sbalil a beze slova odešel.

Kolik jsi prohrála?

Dohromady všechno dělalo něco ke čtyřista tisícům. Větší část byla na kontech a něco jsem si napůjčovala po známých.

To je hodně peněz. To ti jich nebylo líto?

Bylo. Ale já vážně věřila, že je vyhraju zpátky.

Co manžel? Co bylo dál?

Vrátil se tenkrát asi ve dvě v noci. Vzbudil mě a řekl, že mě odveze i s malou alespoň na měsíc k mámě na venkov. Že tam nejsou automaty a že mě to tam alespoň přejde a dám se dohromady. Souhlasila jsem a ujišťovala ho, že už hrát nikdy nebudu. Myslím, že v tu chvíli jsem tomu i věřila.

Odjeli jsme tedy k mámě, jenže po pár dnech už jsem měla hroznou chuť si zahrát. Celou dobu jsem pak trávila v úvahách nad tím, jakou musím zvolit taktiku, abych vyhrávala. Byly to všechno blbosti. Stroj nepřelstíš. Dnes to vím, tenkrát ještě ne. Škoda.

Když jste se vrátily domů, tak ses vrátila k automatům?

Ne hned. Neměla jsem peníze. Manžel mi stopnul přístupy k účtům, navíc jsme museli splácet ty moje dluhy, takže ani moc peníze navíc nezbývaly. Do ruky mi nedal ani korunu. Všechny nákupy obstarával sám. Taky zakázal všem známým, aby mi půjčovali, takže jsem neměla, kde brát.

To zní jako slibný nový začátek.

Taky že byl. Postupně jsem si zvykla, že hrát nemůžu, ale ta touha stejně uvnitř hlodala. Vydržela jsem bez beden asi čtvrt roku a pak jsem přišla na to, že můžu zastavit nějaké věci. Říkala jsem si, že něco zastavím, vyhraju ty peníze a vykoupím to zpátky. Manžel na nic nepřijde a až všechno, co jsem prohrála, zase vyhraju, tak toho nechám už úplně. Jenže věci zůstaly v zastavárnách. A začalo jich tam končit víc a víc. Řetízky, prstýnky, hodinky, dokonce i žehlička nebo kávovar. Zase jsem byla v tom a zase stejné výmluvy, lži a namlouvání.

Jak to skončilo tentokrát?

Už jsem nechodila hrát přes den s dcerou, ale když manžel odjel někam na služebku, šla jsem sama večer. Slíbila jsem mu přece, že už tam malou nebudu tahat a tak mi přišlo jako lepší řešení, nechat jí doma spát, byť samotnou. Těšila jsem se na ty chvíle jako dítě, když má vyrazit prvně na pouť. Jenomže jednou se manžel vrátil dřív než bylo původně plánované a já nikde. Když jsem přišla domů, nestihla jsem se ani nadechnout a spustil on. Řekl, že už mi nevěří a že nemůže žít s člověkem, kterému věřit nemůže. Řekl, že požádá o rozvod i o dceru do své péče a že jestli jí chci alespoň vídat, tak půjdu na léčení. Možná to tak z mého povídání nevypadá, ale dceru mám opravdu ráda a nechtěla jsem o ní přijít, tak jsem s léčením souhlasila. Mám ráda i manžela, ale jeho rozhodnutí o rozvodu se mi bohužel zvrátit nepovedlo.

Jak to s tebou vypadá teď?

Mám za sebou léčbu. Už nehraju, ale to riziko tu pořád je, takže se musím všem hernám a automatům vyhýbat. Musím si dávat pozor i na věci jako je alkohol, drogy a podobně. Jednou v sobě sklon k závislostem mám, tak nesmím nic pokoušet. S manželem jsme rozvedení, dcera žije s ním. Já se s nimi ale pravidelně stýkám, chodím do práce a snažím se zabývat se nějakými „zdravými“ činnostmi.

Co tě nejvíc mrzí?

Co? To, že jsem to všechno tak podělala. Že mi toho tolik uteklo v životě naší dcery. Věci, co už se nevrátí a které ničím nenahradíš. Že jsem si zkazila manželství. Že jsem vyměnila život za pár blikajících světel a válců s ovocem.

Co by sis přála?

Vrátit čas! Ne, já vím, že to nejde, ale chtěla bych, aby se mi povedlo nezkazit tu šanci, kterou jsem dostala. Abych byla i přesto všechno dobrou mámou a na to špatné jsme zapomněli. Tedy alespoň v rámci možností. Chtěla bych mít zase rodinu. Tu, kterou jsem zahodila. Abychom dokázali slepit to, co jsem rozbila.

Moc děkuji za rozhovor. Přeji ti, vlastně vám, abyste k sobě zase našli cestu. Hodně štěstí.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na