Zaujal Vás příběh Tomáše Lance? V prvním díle nám povyprávěl o životě zdravotně postiženého za socialismu i o své houževnatosti při studiu. Dnes se dozvíte, jakými pracovními zkušenostmi si už prošel a co dělá teď.
Kdo Vám kromě rodiny pomáhá a „asistuje“?
Od 17 let žiji s pomocí osobní asistence. Hlavně díky této službě prožívám téměř běžný život jako každý jiný. Někteří lidé si myslí, že když je člověk s postižením závislý na fyzické pomoci druhé osoby, potřebuje obléknout, zajistit osobní hygienu a další věci, které ostatní dělají sami a téměř rutinním způsobem, nemůže za sebe svobodně rozhodovat a dělat věci “ po svém“. Ale proč bych nemohl? Jsem zatím jen osoba s tělesným postižením, nikoliv s mentálním a mozek mi funguje celkem slušně:) Vystudoval jsem vysokou školu, pracuji, věnuji se svým zálibám. Někomu to přijde zvláštní. Mně ne. Jen často potřebuji pomoc svého asistenta, svých rukou a nohou, jak já říkám. Proto děkuji všem svým lidem, kteří mi pomáhají žít úplně normální život a ten pravý domov se mnou tvoří. Můj život má prostě “ barvy všecky“.
V současné době používám elektrický vozík k pohybu po bytě, někdy i venku a mechanický vozík v doprovodu osobního asistenta při pohybu mimo domácí prostředí a nejbližší okolí bydliště. Při přemisťování do zaměstnání, zajišťování chodu domácnosti, na drobné pochůzky atd. Bydlím společně s rodiči v bezbariérovém domě v bytě 3 + kk v Praze – Kunraticích. Rodiče jsou již v důchodu a sami nemocní. Snažím se jim jejich péči a lásku vracet dle svých fyzických možností.
Máte za sebou zajímavé pracovní pozice a i nyní se věnujete speciálním projektům…
V minulosti jsem byl sociálním pracovníkem v Jedličkově ústavu a školách v Praze, také lektorem osobní asistence v Asociaci pro osobní asistenci a registrátorem Integrovaného záchranného systému pro osoby s tělesným postižením v projektu Národní rady osob se zdravotním postižením. V současné době pracuji jako poradce, koordinátor praxí studentů a občasný konzultant při mapování bezbariérovosti prostředí u Pražské organizace vozíčkářů a dále spolupracuji s Organizací na podporu integrace menšin na projektu Živá knihovna – zmírňování předsudků pomocí osobních rozhovorů s lidmi zastupujících minoritu.
Děkuji za rozhovor i Váš elán a přeji, ať se Vám i nadále daří!