Nikdy bych nevěřila, jak dokáže člověk bojovat…

Autor

Život je někdy jako na houpačce. V jednu chvíli nám ukazuje prosluněnou louku plnou barev a najednou, aniž jsme to čekali, se přižene mrak a my se ocitneme ve stínu, kde všechny barvy ztrácí jas. Paní Věra o tom ví hodně, její mrak měl podobu rakoviny prsu. Požádala jsem jí, aby se s námi o svůj příběh podělila, protože věřím, že její zkušenost pomůže i ostatním ženám, které se právě s touto nemocí potýkají. Bojovat se totiž vždy vyplatí, i když máme někdy pocit, že náš protivník má mnohem víc sil než my.

Kdy a jak jste se dozvěděla, že máte rakovinu prsu?

Onemocněla jsem před devíti lety, to mi bylo 36 let a začalo to tak, že jsem si nahmatala bulku v prsu a to zrovna v období „svých dní“, tak jsem počkala týden, jestli se to náhodou neztratí a pak jsem to řekla paní doktorce. Ta zareagovala fantasticky, ihned mě objednala na mamograf, kam jsem během týdne šla. Tam mi sdělili, že je to nejspíš tukového rázu a ať pro jistotu přijdu za 4 měsíce na kontrolu. Po tuto dobu jsem měla stále pocit, že to roste. Tak jsem neváhala a šla na začátku 4. měsíce na mamologický ultrazvuk, byla tam jiná paní doktorka a ta řekla, že to musí ven, ale že rakovina to není. Neustále tvrdili, že je to maličké, i když já měla jiný pocit. Objednali mě na zákrok za další měsíc. Při příjmu mi lékař z chirurgie sdělil, že tento nález je z 99% nezhoubný. Zde poprvé maličko připustili možnost rakoviny.

Pamatujete si ještě, čeho jste se po vyřčení diagnózy bála nejvíc a co se Vám honilo hlavou?

Pamatuji, to se nedá zapomenout. Byla jsem v mamologické poradně na vytažení stehů, tam lékař neměl ještě histologické výsledky, a tak volal do laboratoře. Po skončení hovoru mi oznámil, abych přišla asi za 5 dní ( byl v tom víkend) za ním na chirurgii. Tam mi pak řekl, že to, co vytáhli, nebylo tak malé jak ukazoval mamograf a z toho, co vytáhli, že je část zhoubná a musím podstoupit odstranění prsu a všech uzlin v podpaží. Přesně za týden mě odoperovali. A čeho jsem se bála? V té době jsem měla syna 12 let a dceru 9 let. Měla jsem strach, že je nevychovám, byla jsem s nimi sama.

Jak probíhala následná léčba a jak jste ji snášela?

Léčbu jsem začala asi 5 týdnů po zákroku, jezdila jsem 3x v týdnu na chemoterapii, pak 3 týdny volno a znovu. Takto 6 měsíců. Jelikož se jim podařilo vše odstranit a v odstraněných uzlinách i prsu už vyšetření rakovinu neprokázalo, tak jsem nemusela na ozařování. To víte, že mi bylo špatně a byla jsem neustále unavená. Po dvou letech mi ještě odstranili vaječníky.

Jak se dotkla nemoc Vaší rodiny?

Rodina – jsem rozvedená a na všechen ten strach jsem byla sama. Děti byly malé a tak mi pomáhali rodiče – ti v první řadě, a přátelé. V té době mě právě moje děti držely nad vodou.

Jak jste v souvislosti s Vaší nemocí musela vyřešit práci?

To bylo jednoduché, protože už po půl roce mě pozvali před komisi, v té době nebyla moje léčba ukončena a ještě se objevil lymfatický otok, tak mi dali plný invalidní důchod, který mi po 3 letech snížili na částečný, dnes je to invalidita 1. stupně. Musela jsem si sehnat jinou práci.

Je něco co Vám naopak tahle zkušenost dala?

Asi to, že bych nikdy nevěřila, jak dokáže člověk bojovat a jak chce žít.

Jak se cítíte dnes?

Nyní jsem neustále pod kontrolou onkologie a život mi ztěžuje otok, ale i ten je díky pravidelné lymfoterapii pod kontrolou. I teď bývám unavená, ale u každého je to jiné.

Co byste vzkázala ženám, které se s touto nemocí potýkají v této chvíli?

Ať se drží, dnes je medicína zase o kus dál. Přeju jim hodně síly, víry v uzdravení a naděje. A hlavně se nebojte o tom mluvit, třeba i s psychologem, rodinou a přáteli. Život je přece krásný, i když nám zasazuje občas tvrdé rány. Žiju bez prsu, ale žiju!!

Děkuji Vám za rozhovor a přeji Vám v dalším životě spoustu zdraví a hodně štěstí.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na