Zařízení Alma Mater, které je v Novém Strašecí, jsem navštívila a hned po příchodu ucítila, že to pravé pojmenování je „rodinné“. Přátelská a příjemná atmosféra prostupuje celým domovem. Je tu klid, ale zároveň i veselo a důstojno. Místo, kam by každý dobrovolník chodil rád. A tak jsem poprosila o příspěvek, který mi poté na doporučení paní ředitelky Evy Benešové poslala paní Zuzana Dvořáková.
Mají svůj svět. Senioři s Alzheimerovou nemocí, senioři s různými typy demencí. Svůj svět, plný fantazie, dávných vzpomínek, slov beze smyslu, s pohledem do nekonečna. Někteří si ale nedokáží vzpomenout, jak se jmenují jejich děti. Nedokáží si vzpomenout, zda vůbec děti mají… Neví přesně, kdo jsou, kde jsou a proč…. V zařízeních jejich návštěvy často pláčou. Nedokáží pochopit, že je jejich maminka, tatínek, dědeček… nepoznává. Při setkaní s nimi cítí smutek a beznaděj. V jednom takovém zařízení rodinného typu pracuji jako zdravotní sestra, zabývám se rehabilitacemi, cvičením. Trvalo, než mě tito „jiní“ lidé pustili do toho svého kouzelného světa. Nechci zlehčovat jejich život, naopak. Jako zdravotník jsem si vědoma všech stinných stránek, které tato nemoc může mít a má. Přesto stojí za to být s nimi, těmito báječnými „jinými“ lidmi, v „jejich“ světě.
Vlivem neuchopitelného spojení těch dvou světů najednou víte, že 74 letý pan Bohoušek může vstát z vozíku. Ale jen když mu pustíte valčík od Strausse. Že 82 letý pan Fanda je nevidomý a téměř nemluví, velmi špatně slyší. Ale když vezmete jeho veliké dlaně a přiložíte je na Váš obličej, rozzáří se a vysloví Vaše jméno a ptá se, jak se máte a kdy zase přijdete. Že paní Boženka, které je 84 let, neupadá do depresí jen když si s Vámi může kreslit a povídat.
U nás, jsme jeden tým. Sestry, pečovatelky, aktivizační pracovníci, vedení i paní uklízečka a kuchařka. Jeden tým i s našimi „jinými“. Jsem pyšná na naše vedení, ze přesně takhle má nastavené cíle, jak má Domov fungovat. Umíme pečovat, snažíme se léčit, jsme přátelé, fungujeme s uživateli Domova přes doteky a pohlazení tam, kde je pohlazeni a obejmutí žádané. Vysvětlujeme návštěvám, ať nepláčou. Svět jejich maminek a babiček je vlídný, plný úsměvů. Vše vypadá téměř dokonale, na ten druhý pohled. Chybí nám totiž…světlo.
Světlo, obyčejné a přeci tak cenné denní světlo, které se nám jeví tak samozřejmě! Chybí nám parťáci, co pomohou s vozíkem na vycházku, na výlet. Pomozte, přineste našim seniorům, našim milým, „jiným“ lidem, SVĚTLO. To je to, co jim ještě v jejich světě chybí. Přesto, že se snažíme co to jde, potřebujeme ho více.
Chcete-ti nabídnout trochu svého světla, ozvěte se… http://www.domov-almamater.cz/