Pátý měsíc utíkal jako splašený. Jakoby se se změnami, které jsem na sobě pozorovala, se měnilo i chování okolí. Většinou to bylo příjemné. A to, co bylo nepříjemné, bylo jen nezbytné… Pátý měsíc mého „hubnutí“, jsem nazvala: „Štěstí přeje odhodlanému“. Myslíte si, že je hubnutí jen záležitost jídelníčku a příjmu a výdeje kalorií? Nikoliv… Hubnutí začíná i končí v hlavě.
Obvyklá otázka: „ Tak kolik?“, mi zní stále v uších. Je zcela jedno, že jsem na váhu zhubla jen dvě kila. Změna nastala v kvalitě tělesné hmoty. To tělíčko má zase tvar. A nejen to, jsem opět schopná se radovat ze života. Po půl roce mi okolí hlásí: „Ty jsi ale musela hodně zhubnout, viď!“. Ne, vážení, ale tuk se mění na svaly. To je alespoň dobrý začátek. Podle trenéra mám dokonce více svalů, než „potřebuji“.
Vím, že bude nutné upravit jídlo. Bráním se tomu. Nevěřím na doživotní dietu. Věřím na změnu životního stylu. A ta, jak je známo, nepřijde ze dne na den. Vídám hodně zajímavých žen, inspirativní osoby. Tlačím svoji duši do jiné škatulky. Chvilkami to jde, chvilkami to dře. Však se říká: „Lepší zlo, které známe, než dobro, které neznáme.“ Nejsem jiná.
Možná, že k mojí radosti přispěla i další práce. Jsem jako Viktorka, musím se přes den „vyběhat“, abych mohla normálně fungovat. Myslím Viktorku, Slávky Budínové, pro mne ztělesnění emotivnosti a energie. Jsem si jistá, že by tohle ke mně nikdy nepřišlo, nebýt mého snažení. Dnes už lépe chápu, o čem se mluví ve všech těch chytrých knihách anglo-americké provenience, pokud jde o život, energii, sílu a lásku.
Všem doporučuji knihu „The Energy“, do češtiny zatím nebyla přeložena, ale na trhu najdete knihu The Secret – Tajemství od téže autorky. Vzala jsem si ji na dovolenou, která pro mne byla letos poněkud náročná. Taková běhací (žádná změna oproti zbytku roku… Asi jsem doufala ve změnu.).
Je to snad tím věkem, že dítě neposedí u snídaně, oběda, ani večeře? Manžela to nijak nerozhodilo, ale já jedla, tak nějak za běhu a to z duše(už čtvrtý rok) nesnáším. K čemu jsou laskominy, když se člověku neustále klepe vidlička a jedním okem kouká za záda?! Naštěstí má muž volno jen týden v roce… Snad za rok budeme i my sedět a jíst jako lidé… Budu tomu věřit.
Díky svému muži, jsem ani na této dovolené „pro dítě“ nelenošila. Pokračovala jsem se svým aqua aerobikem a jednou se nechala sedřít z kůže. Poprvé jsem vyzkoušela turecký hammám, takovou účinější verzi sauny. Nejprve mne nechali napařit, pak jsem byla drhnuta lufou a polévána všude, včetně hlavy mýdlovou vodou. Ležíte na teplých kamenech, mohl by to být mramor, ale nechci vám lhát… Měla jsem trošku orošená oční víčka. Na závěr jsem si ještě dovolila zcela nedekadentní masáž. Masér mi mezi lopatkami zatlačil na dva velmi bolavé body a od té doby, se už nehrbím. Byl to jedinečný zážitek. Už vím, o čem známá mluví, když říká: „že má kůži jako mimino“, když jde z hammámu… A ta turecká „sauna“, se mi líbila, ikdyž obyčejnou nesnáším. Z celé „organizované“ dovolené, se mi nejvíce líbil zcela neorganizovaný výlet za karetami.
Na setkání s odbornicí na akupunkturu, jsem se těšila, a současně měla obavy. Ano, jehly nemusím… Edith, se mne nejdříve vyptala na celou historii nemocí a problémů, pak vybrala body, jejichž napíchnutí, kratšími i delšími jehličkami, mělo přinést úlevu. Vpichování mne nebolelo, až na jedno místo na ukazováčku… To jsem cítila jako dost nepohodlné. Edith se mnou celou dobu mluvila a snad i díky ní, se průběh jindy nesnesitelného „cyklu“, zdál jako procházka rajskou zahradou. Až na poslední týden „před“ (holkám vysvětlovat nemusím). Po 40ti dnech se mi zase zavodnilo tělo a natekl krk tak, že jsem měla dva. Jestli něco nesnáším, nejsou to kila navíc, ale to, jak se mi zavodňuje obličej. Hormony, nehormony, jídlo, dieta, sport, nesport… Připadám si jako Eskymák. Týden na dovolené, jsem jedla ryby, mořské plody, zeleninu a to mělo také vliv, příznivý. Příště snad opět o něco lépe…
Ráda bych vyzkoumala, jaký vliv na tyhle potíže, má nervozita, pocity opuštěnosti a stres (třeba, když dítě skočí do silnice). Tyhle stavy jsou pro mne v zahraničí něčím, jako nevítanou návštěvou, kterou nechcete vyhodit, ani přivítat… A ikdyž tohle zní asi smutně, je to první krok pro to, abych se od těchto pocitů oprostila. V době, když píšu článek, jsem „doma“, v ČR. Klidná a šťastná. Dítě je klidné a šťastné. A ono to prostě souvisí. Nadměrná aktivita, neschopnost odpočívat a přemýšlení o „zítřku“. Učím se žít dnes. Tady a teď. A řeknu vám, není to vůbec špatné. Je to dokonce… SUPER. Proto začínám věřit, že ke změně dojde jen tak, že budeme milovat sebe a svůj život takový, jaký je.
Kdo dává do života lásku, také se mu vrátí. Sama, bez chtění, či nářků. Proto je asi věčnost zobrazena kruhem.
Hezký den,
Hana