S tužkou v ruce

Autor

Znáte to. Nejdřív máte obrovskou radost. Pak se nekonečně dlouho těšíte, odečítáte dny, usínáte s představami „jaké to bude“, těsně „před“ jste lehce nervózní a když nastane vysněný „Den D“ připadáte si jako hrdina knížky nebo filmu a snažíte se něco důležitého nezbabrat a nepokazit. Nakonec svůj zážitek vstřebáváte, vyhodnocujete a občas se díky novému poznání i o kus posunete.

Když jsem obdržela dárek – kurz kreslení za pomoci pravé hemisféry, doslova jsem skákala štěstím. Splnilo se mi přání, o němž jsem už nějaký čas snila. Okamžitě jsem obvolávala kamarádky a svoji radost jsem křičela do celého světa. Radovala jsem se, jako už dlouho ne. Pak nastalo nedočkavé odečítání dnů…

Jak jsem vám slíbila, milí čtenáři, pokusím se v článku do rubriky Na vlastní kůži svoje zážitky a pocity přiblížit. O kurzu kreslení za pomoci pravé hemisféry jsem si před časem povídala s jeho lektorkou Lídou. Rozhovor ve mně ještě více rozdmýchal zájem zúčastnit se. Pro někoho je to možná neuvěřitelné, ale velké sny se skutečně plní. Osobně si myslím, že vždycky. A slovy lektorky Lídy: „nic není náhoda“.

Takhle jsem nakreslila svoji ruku první den

Kdysi jsem kreslila hodně a ráda. Byla jsem malá holka s copánky, štětci, tužkami, barvičkami a bílou židličkou. Na kreslení jsem nezanevřela ani jako dospělá. Možná nedostatkem času, neznalostí či netrpělivostí jsem však nebyla schopná samostatně vykročit o kousek dál, opustit pohádkový svět skřítků a oblečených zvířátek a namalovat třeba portrét. Přitom stačilo jen tak málo (nebo hodně?) – lehce mne popostrčit a vést, poradit, jak na to.

V životě jsem prošla několika kurzy a školeními. Úplně všechny byly zaměřené profesně, žádný nebyl jenom o mně a žádný mi nedodal křídla potřebná k odletu do vlastního nitra, do mého soukromého vesmíru. Možná právě proto jsem tenhle dvoudenní kurz zaměřený na tužku uchopila tak niterně.

Takhle jsem nakreslila svoji ruku druhý den

Na kurzu se v litomyšlském mateřském centru sešla skupina asi dvanácti lidí různého věku, kromě jednoho muže samé ženy. Některé byly ještě dívky, jiné maminky na mateřské a dokonce se mezi námi nacházel i hlouček kolegyň z práce. Byli zde tací, kteří kreslili naposledy jako malé děti i tací, kteří kreslí často a rádi a touží stvořit vlastní obraz. Už jen pohled na všechny ty zajímavé osobnosti dodával odvahu a nabíjel energií. Lektorka Lída si na kurz, kromě potřebného vybavení tužek a papírů pro všechny, donesla i horu optimismu a dobré nálady.

Veškeré naše umělecké počiny – a to i ty první, více či méně vydařené, od prvního okamžiku chválila. Na každém obrázku našla něco, co stálo za uznání a na chybičky nás upozorňovala jen tak mimochodem, takže nebyl důvod stydět se. Žádné výtky, žádný negativismus. Kreslení provázela hudba, která povzbuzovala nebo uklidňovala, tak jak bylo potřeba.

Postupně jsme se učili dívat a vidět, což bylo asi to nejdůležitější. Kromě lektorčiných rad a pravidel jsme měli možnost docela hodně poznat a pochopit sami sebe. Já jsem často velmi bojovala s vlastní netrpělivostí. Určitě i proto jsem byla s obrázky většinou brzy hotová a teprve zpětně mi docházelo, že jsem neměla kam spěchat a možná, kdybych si s dílkem víc pohrála, předem důkladněji promyslela nebo si motiv jen lépe prohlédla, mohl se povést výsledek vydařenější. Snad se do mé umělecké činnosti promítal i můj uspěchaný životní styl. I když se to zdá hrozně jednoduché, zpomalit bývá mnohdy i těžší, než zrychlit, tohle mohu upřímně potvrdit.

Když máte možnost o něčem se hodně dozvědět a je-li čas i více přemýšlet, hory považujete za chvíli za kopečky a později si kopečky ani neuvědomíte. Tak jsme na konci prvního dne nakreslili všichni náš první portrét a na začátku druhého dne už tvořili tak, že to bralo dech. Jde jen o to, udělat si dostatek času, hodně chtít, dokázat vidět a umět jít vpřed.

Zdá se vám to hodně – dva dny? Nebo naopak málo? Neuvěřitelně málo k tomu, aby se člověk naučil kreslit? Pochopte, že nic není nemožné. A dva dny jsou hodně nebo málo podle toho, jak si sami vyberete.

Portrét první den kurzu

Každý z nás potřebuje místa, komůrky a zákoutí, v nichž se nám dobře dýchá a do kterých se můžeme uchýlit, když je třeba. Ochuzujeme se o nová poznání a vychutnání si vítězství , pokud se považujeme za netalentované, staré nebo příliš zaměstnané „důležitějšími věcmi“. V minulosti jsem prožila okamžiky, kdy jsem tyhle své světy potřebovala, ale neexistovaly. Dříve jsem neměla odvahu si je vybudovat. Ujišťuji vás, tohle se mi už nestane. A zvu vás do svého světa čar, odstínů a tvarů. Je mi tady hezky.

Tentýž portrét druhý den kurzu

Tak třeba zase za rok na dalším kurzu sebeobjevování. Potkám se tu i s vámi?

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na