„Zbytečná“ smrt dítěte

Autor

Zhruba před dvěma týdny obvinila policie ženu z Trutnova ze spáchání zvlášť závažného zločinu – z úmyslného těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti. Médii to proběhlo jako příběh ženy, která zabila svého syna, protože mu přestala dávat inzulín. Nikde však nebyly uvedeny podrobnější informace a dítě bylo prezentováno jako „téměř“ zdravé. Jako budoucí matku mě zajímalo, co všechno dokáže rodič udělat pro své dítě. Proto když se na mě obrátila mladá zoufalá žena s prosbou, zda bych jako spisovatelka sepsala její zpověď, souhlasila jsem. V posledních několika dnech se kolem ní strhla mediální smršť, která poukazovala především na důsledek, smrt dítěte, ale ne co tomu předcházelo, příčiny a motiv.

Posadila se naproti mně do křesla a se slzami v očích začala vyprávět:
„Začalo to rizikovým těhotenstvím se silnými bolestmi břicha. Když se malý narodil, neslyšela jsem jeho pláč. Hned mě napadlo, že je něco špatně. Jen jsem zahlédla, jak rychle odnášejí modré tělíčko – později jsem se dozvěděla, že ho museli dvakrát oživovat. Byla jsem v šoku. Potom mi ho na chvíli ukázali v inkubátoru, kde byla strašná spousta hadiček a přístrojů. Po propuštění z nemocnice jsme šli na kontrolu k obvodní lékařce, která nám sdělila, že ve dvou letech bude muset jít nejspíš na operaci s varletem a ještě nás poslala na ortopedii se ztuhlými kyčlemi. Tam nám sdělili, že naše dítě zůstane na vozíku a že se nikdy nepostaví na nohy. Obíhala jsem s ním všechno možné a pořád věřila v nějaký zázrak. Hodně jsem s ním cvičila a on opravdu začal chodit. Nedovedete si představit, jakou jsem z toho měla radost.

Když mu byly rok a dva měsíce, osud nás znovu ranil. Malý dostal vysoké horečky, křeče a potom najednou přestal dýchat. Po dvou týdnech na JIP ho pak propustili domů.

Lékaři si s tím nevěděli rady a po půl roce se záchvat opakoval. Opět ho pustili z nemocnice domů s tím, že neví, co s ním a já byla šílená hrůzou, že se to bude zase opakovat. Po dvou týdnech mi opět zmodral, nedýchal a já zase volala záchranku.

Lékařka na neurologii mi řekla, že to má ze vztekání a poslala nás domů. Tehdy jsem se s ní velmi pohádala. Malého jsem potom hlídala na každém kroku, protože jsem měla strach z dalšího záchvatu. Často jsem se budila i v noci a kontrolovala, jestli opravdu dýchá. Bohužel záchvaty se neustále opakovaly. Vyhádala jsem si další vyšetření, kde mu zjistili epilepsii. Léky bohužel nezabíraly a záchvatový stav naopak zhoršovaly. Od pusy mu kapala pěna a záchvatů měl šest denně. Bylo mi hrozně, když jsem se dívala na to, jak se moje vlastní dítě musí trápit. Co ten malý človíček komu udělal?

Malý stárnul a vůbec nemluvil. Na dalším vyšetření mu zjistili mozkovou obrnu a těžkou mentální retardaci. Lékař mi řekl, že možná nebude mluvit nikdy. Úplně jsem na něm viděla, jak strašně rád by mluvil a jak se trápí, že mu to nejde.

Ve dvou letech potom absolvoval operaci varlete.

Ve třech letech nastoupil do školky a já jsem doufala, že se mezi dětmi třeba rozmluví… ale nepodařilo se. Potom co ho lékaři odepsali, jsem celá zoufalá začala shánět i nějakou alternativní cestu. Záchvaty se opakovaly, a tak jsme se vypravili za léčitelem, který je pomocí bylinek dokázal alespoň zmírnit, a tibetská medicína snížila jejich počet. Proto se pro nás alternativní léčba stala prioritou. Lékařům jsme přestali věřit, protože ani jedny z předepsaných léků malému nepomohly.

Jako by tohle všechno nestačilo, v listopadu minulého roku se malý začal hroutit. Dostal febrilní křeče, střevní chřipku, hodně pil a byl pořád unavený. Příznaky, které jsme si vyhledali na internetu, ukazovaly na cukrovku. Dojeli jsme do nemocnice, kde jsme o našem podezření řekli lékaři, ale ten se nám vysmál a potom nám vynadal, že mu nemáme mluvit do jeho práce. Nakonec bohužel diagnózu potvrdil s tím, že malý zůstane do konce života na inzulinu. S tím jsme se však nechtěli smířit, stejně jako s předchozími zdravotními problémy, které se nám prostřednictvím přírodní medicíny podařilo zmírnit. Nemocnice mu po celou dobu, co tam s cukrovkou byl, nedokázala srovnat hladinu cukru a pustili ho domů ve velmi špatném stavu. Po Vánocích jsme šli na kontrolu do poradny do nemocnice, kde nás osočili z toho, že je to naše vina, že nedrží řádně dietu. Nevěřili nám, že jsme dodržovali přesně to, co po nás chtěli. Stav malého se nelepšil a nám přišlo, že inzulín neúčinkuje. V lednu 2013 jsme vyhledali novou alternativní léčbu – iris diagnostiku pomocí očí. Tam nám řekli, že má cukr pouze v mozku, ale že slinivka je naprosto zdravá – z toho důvodu mu inzulín nezabírá a není potřeba. Cukr v mozku je prý vzácná nemoc, která způsobuje celkový kolaps organismu. Na internetu se nám o tom nepodařilo nic najít, ale viděli jsme jeden dokument v televizi, kde o tom také mluvili. A tak jsme léčitelům uvěřili, vysadili inzulín a dali mu léky od léčitele. V dubnu malý bohužel zemřel a ze mě celá země udělala vražedkyni.“

Každému z nás se může stát, že na základě předchozích zkušeností ztratí důvěru v lékaře a medicínu. Co pak člověku zbude? Nejspíš stejně jako tato mladá žena začne hledat alternativní cestu, protože se nechce smířit s ortelem lékařů. Zoufalství rodiče může být nakonec tak obrovské, že i zdánlivě nesmyslná věc potom září jako ohňostroj ve tmě. V ten moment vidí pouze to jasné světlo, tu velikou naději a veškerá rizika mizí v okolní tmě. Třeba si teď říkáte, že vám by se to nestalo… Potom, co byste každý den sledovali své nemocné trápící se dítě, a objevila by se nějaká alternativní naděje… Jste si opravdu tak jistí, že byste to nezkusili?

Dnešní medicína dokáže téměř zázraky a lidé se obecně dožívají vyššího věku. Na druhou stránku si člověk mnohdy klade otázku, zda je tento trend medicíny správný a smysluplný. Lidé skutečně dokáží přežít s mnohými zdravotními problémy, ale je takový život kvalitní a stojí za to? Například jsme schopni pomocí medicíny zpomalit projevy Alzheimerovy choroby a prodloužit pacientovi život. Toto má však podle mého názoru smysl jen do určité doby a pak by naopak mělo být snahou průběh urychlit nebo dokonce uvažovat o eutanázii. Nechci se tady zaobírat úvahou nad tím, zda eutanázie ano či ne. Snažím se jen dívat na čin mladé ženy, která mi vyprávěla strastiplný příběh svého syna a pochopit, proč jednala, jak jednala. Pravděpodobně nikdo si nedokáže jednoznačně odpovědět, jak by se choval ve stejné situaci, dokud se v ní opravdu neocitne. Já, v kontextu celého příběhu a nejen střípků z médií, musím uznat pochopení pro touhu matky po plnohodnotném životě svého dítěte a nikoliv jen snahu o jeho přežití. Kdyby dítě bralo dál inzulin, tak by pravděpodobně ještě dnes žilo. Jak dlouho a jaká by byla kvalita jeho života, to nikdo neví.

Mně nepřísluší soudit, jak se celá věc stala a kdo za to nese vinu, ale chtěla jsem vám ukázat i jiný pohled na tuto událost.

Hana Hindráková
Karel Mezihorák

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na