Pokračujeme v dobývání neznámého kontinentu….
Já trhlá… minule jsem vám slíbila přírodu, ovšem poněkud jsem pozapomněla, že nám ještě stojí v cestě GOLD COAST, SURFERS PARADISE a SUNSHINE COAST (Zlaté pobřeží a Ráj surfařů a Slunečné pobřeží)… bude to asi tím, že to nebylo nic extra zajímavýho… resp. na pobřeží paneláky (hotely), betonová parkoviště s výstražnými cedulemi s informací, že jakmile tam někoho přistihnou v noci spát v autě, bude mít trable a všude jen obchody s prkny, bikinami a vyprsené slečinky a naolejovaní týpci s pekáčem buchet na břiše… Nějak nás to nezaujalo a profrčeli jsme tím docela svižně..
Surfers Paradise
Nicméně ale i tam jsme si našli malou odlehlou pláž, kde nikdo nebyl, vyprali prádlo a šli se vykoupat, než se usuší. Už si nevzpomínám, zda-li jsem se zmínila, že s naší Mařenkou (auto) jsme koupili i surf. Zatím co já bych na to nevlezla ani za živý prase, přítel byl cáklej ze snowboardingu, takže si prkno přivázal za šňůrku k noze a vyrazil do vln… Když jsem se dostatečně vycachtala, vyvalila jsem se na písek a chytala bronz a obdivovala sama sebe v krásných nových žlutých plavečkách :o)))) Pozorovala jsem přítele, co dělá…. Mával mi, tak jsem mu zamávala taky a ještě poslala pusu…. Když se ještě nevracel ke břehu, šla jsem k autu uklidit prádlo a připravit nějaký dlabanec. Za chvíli dorazil… totálně vyřízený, kolena jak z papíru a říká mi: „Když jsem na tebe mával, tak to jsem se zrovna topil.“ :-OO
Nechápala jsem… Vysvětlil mi, že jsme si vybrali sice hezké odlehlé místo, ale na surfování zcela nevhodné a že to asi místní surfaři věděli, proto tam nikdo nebyl…Byla tam prý nějaká hrana, kde najednou byla velká hloubka a vlny narážely na tu hranu a nemohly se převalit dál k břehu, takže když on se dostal za ni na moře, málem se utopil, než se pak zase dostal za ni směrem ke břehu… nějaké spodní proudy ho táhly (resp. to prkno, co měl k přivázané k noze) dál na moře… V tu chvíli se už třásly kolena oběma….Nevím, co bych dělala, kdybych věděla, jak na tom doopravdy je, fakt jsem si myslela, že mi mává, že je v pohodě…holt blahoslavení chudí duchem (myslím sebe)….
V Brisbane jsme si chtěli koupit novej vařič do auta (celou dobu vařím na jedné plotýnce), ale nepodařilo se. Měli jsme klasický dvouplotýnkáč na plynovou bombu a bomba byla bomba… za 6 dolarů nám denně už 35 dní vařila jídlo, vodu na kafe, na prádlo a když bylo nejhůř, tak i na mytí. Byla to fakt kámoška do nepohody, protože se vyčerpala akorát na noclehu, kde pár metrů od nás byla pumpa a plnili i bomby, prostě nás nenechala ve štychu. Rozhodli jsme se, že Brisbane jako prohlídku vynecháme a profrčeli jsme směr Rockhampton, Mackay, resp. EUNGELA NP (nár. park) na ptakopysky ve volné přírodě.
V Eungele to bylo o hustým ranním vstávání. Už v pět ráno jsme jak rybáři čuňátka (nač si v tak krutou hodinu čistit zuby, jen jsme vylezli ze spacáku a valili jsme k říčce) seděli na břehu říčky a trpělivě čekali, až se objeví ti malí prckové. Jsou to zvláštní tvorečkové.. kombinace směšnosti a roztomilosti, neposední až hrůza. Na každé fotce, kde jsme se je snažili zachytit, je rozmazaná černá šmouha :o))
South Mole Island
Blížíme se ke korálovýmu útesu. Dorazili jsme do městečka Airlie Beach a plánovali si udělat výlet na některý z okolních ostrůvků, s tím, že si vezmem s sebou i spacáky a proviant a utáboříme se na něm tak dva dny a pošnorchlujeme. Leč bohužel, na korálový ostrůvky je to odsud ještě krapet daleko a proto jsou výlety z AB pro nás ještě dost drahý. Udělali jsme si pěší výlet po okolí, našli krásnou zátočinku a vycachtali se tam, přítel si skočil pár šipek a zkoumal pod vodou, jestli uvidí nějaký živý korály. Druhej den jsme si koupili lístek na loď na ostrov South Mole Island a vyrazili – byl to jednodenní zpáteční lístek, takže noc pod širým nebem se nekonala, navíc počasí bylo dost proměnlivé – chvíli pařák, chvíli vítr, chvíli sprcha.
South Mole nás nadchl.. obešli jsme ho celý, vylezli na kopec a kochali se vyhlídkou na okolní ostrůvky… Pocit jako v ráji kazila rýma, která se rozhodla ničit mého přítele… Znáte to, smrtelná nemoc chlapů na sedm písmen je rýmička… jenže on má asi trable s dutinama, jak hupsal ty šipky, prý mu něco v hlavě luplo a už to jelo….Najednou tu byla i teplota a my opouštěli South Mole skoro o dvě hodiny dřív, než jsme měli v plánu. Bylo potřeba přítele uzdravit, Cairns byl na dohled a s ním i plánované potápění, takže poslušně snídal, obědval a večeřel Panadol a doufali jsme, že to stihnem.
Cape Tribulation
Příjezd do Cairns jsme nemohli nezajíst u strejdy Meka, posilněni sladkou houskou a masem rozmýšleli jsme, co dál. Původní plán zněl – potopit – ale zdravotní stav přítele to ještě nedovoloval a nechtěli jsme něco dělat na krev, naštěstí jsme měli ještě namířeno do míst, ze kterých se přes Cairns budeme muset vrátit, čili jsme pozměnili itinerář cesty a vyrazili na Cape Tribulation. Pohybujeme se v místech, kde v každém vodním toku, které končí v moři, žijí obávaní krokouši, naštěstí jsme se díky proměnlivému počasí nějak extra koupat nechtěli.
Nekoupat! Krokouši!
Procházek jsme si tady užili nespočet, za zmínku stojí i obyvatelé živočišné říše, které jsme občas potkali – hada, tak 1,5 metru dlouhého, já byla zelená hrůzou, přítel fascinován (ale potkali jsme nějakou místí dámu, která nám řekla, že můžem být v klidu, že není jedovatej, že je to jen škrtič a ještě k tomu miminko :o)))))), odrzlou krůtu, která se vynořila z keřů podél cesty sotva jsme rozbalili oplatky a táhla se za námi jako smrad, dokud šustil pytlík, pak zase zmizela za keř – vánoční růže – nekecám, na holej pupek! velký jak hrom obsypaný nádhernými motýly.
Hádek „miminko“
O největší překvapení tohoto úseku cesty se nečekaně postarala naše Mařenka, když ze sebe začala vydávat nelibé zvuky a nechtělo se jí jet tak, jak by měla…. A protože tohle vyprávění je na dýl, počkejte si do příště :o)
Úvodní foto: pixabay.com