Autem po Evropě V.

Autor

Je leden. Dny se sice prodlužují, ale v časovém úseku 24 hodin zatím převládají temné noci. Na konci měsíce si školáci vyzvednou svá pololetní vysvědčení, která pro někoho můžou být posledními, a pro někoho, jako třeba pro moji Lucinku, to budou první výza v jejich životě. Někdo již stihl absolvovat zimní dovolenou, spousta jiných ji teprve plánuje a najdou se i tací, kteří ji snad ani nepotřebují, protože se stihli zkoulovat i postavit sněhuláka v tropickém létě.

Pátý den
Švýcarsko

Dnešní den máme podle našeho orientačního programu Sion (německy Sitten), který leží na řece Rhoně, kde jsme si především chtěli podívat na pozůstatky hradu 13 až 14 století. Tuto stránku našeho průvodce jsem již vzala a tak všem předčítám (zbytečně).

Ale než popojedeme autem k historické památce, jdeme si zacvičit. Nacházíme v lese totiž stezku, na které je pět zastaveních určených k protažení si celého těla. Je zde nejen cvičební náčiní, ale u každého zastavení je i tabulka s popsáním jednotlivých cviků. Podle barev cedulí, které mohou být modré, žluté a červené je i jasně dáno, k čemu cviky slouží ať už je to k vytrvalosti, síle či obratnosti. U nás nejvíce ohlasu sklidili kruhy, kterých zde byl dostatek a mohly cvičit i všechny děti najednou.

Sedáme do auta a pokračujeme v plánované cestě. Projíždíme Alpami, cestou, která je otevřena pouze od května do září. Jedeme úzkými serpentinami, které prudce stoupají. Na příhodném parkovišti zastavujeme, abychom se, hlavně tedy tatínek, který v tomto stoupání nemůže sledovat krajinu, pokochali nejen nádherou zdejších Alp, ale i křivolakou cestou, po které jsme sem dojeli. I když je tu opravdu nádherně, nastupujeme do vozu a pokračujeme v cestě. Další pauzu máme na vršku. Je zde jako v pohádce. Moc se mi líbí zdejší květena, která je v kombinaci s velkolepými skálami, svěže zelenou travičkou a jasně modrou oblohou s bílými obláčky, opravdu fascinující.

A děti objevily sníh. Na hranici sněhu a čerstvé trávy nás nejprve zarazila pohozená mrkev. „To asi sněhuldu, kterého někdo postavil před námi, překvapilo léto a zbyl po něm jen oranžový nos“ navrhuji řešení, ale to již děti snad ani neposlouchají. V kraťasech totiž dovádějí na sněhu. Koulují se a i na ty sněhuláčky došlo. Jen na klouzání musí vylézt o několik metrů výše, kde leží sníh v prudším svahu, ale to pro ně není problém. A už sviští. Místo lyží postačí boty. Znovu. A znovu. Děti sníh v červenci nadchnul natolik, že po položení otázky, zda chtějí jed do Sionu či se raději koulovat, jsme uslyšeli od všech tří potomků stejnou odpověď: „zůstaneme na sněhu“.

Po koulovačce vyrážíme. Sjíždíme zase do údolí a cestou si prohlížíme zubačku, jak si to šine z kopce.

Jedeme stále dál a já zpozoruji visutý most. Zastavujeme. Manžela v první chvíli napadá, že se jedná o nejvýše položený visutý most Evropy, který se nachází též na území Švýcarska, jak shlédl v nějakém dokumentu, ale není to on. I přes to, že nemá toto prvenství, je nádherný. Jmenuje se Goms Bridge a je úplně nový. Jeho slavnostní otevření proběhlo jen před měsícem (14. června2015) Z informačních tabulí, které jsou umístěny na obou stranách mostu, se dovídáme spoustu údajů, například to, že je 280 m dlouhý a 1,4 m široký, dosahuje maximální výšky 92 m. A vstupujeme na most. Zde, na kraji mostu, jsou uvedeny činnosti, které jsou na něm striktně zakázány a to je zejména běhání a skákání či houpání. Jdeme a most se pod námi pohupuje. Houpání se směrem ke středu mostu, kde je jeho výška 92 m, zvětšuje.

Po neplánovaném zážitku, který mé prostřední dítko označilo za nejúžasnější zážitek dovolené, pokračujeme v cestě.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na