Cestu autem jsme zcela nezvládli, ale když nejde o život, jde vlastně o… O prd! Po báječné sprše, kterou jsem z nutností zahájila pobyt v našem pronajatém bungalovu, jsem teprve ožila. Okamžitě jsem začala prozkoumávat náš budoucí příbytek. První, co jsem viděla, byla ta sprcha. Noo, sprchovací koutečečečeček, dokonce i závěs chyběl, takže jsem nacákala fakt všude. Hned v blízkosti bylo wc, odneslo to cákání ve sprše plnou dávkou. No, aspoň vím kam nepokládat toaletní papír, zmokl by. Malinké umyvadélko hrozilo, že ani přeprat v něm kalhotky se nedají. Ale co, byla teplá voda, bylo kde se umýt i vyčůrat. To musí stačit!!
Vkročila jsem do menší kuchyňky. Sporák – 2 elektrické plotýnky, dřez a místo na přípravu pokrmů. Zabudovaná lednička s mini mražáčkem. JO! To je super! Vstoupila jsem do pokoje, kde byla mohutná skříň, manželské postele a poschoďovka. Moc prostoru na průlez ven není, ale však stejně budeme pořád venku. Úplně to stačí. Ano, tu nám bude dobře.
Venku nás čekalo posezení pod stříškou. Každý bungalov má svůj venkovní stůl a pár židlí. Príma!! Tu budeme spokojení. Nadechla jsem se voňavého vzduchu. Pár kytek tu vidím, ale co je to za vůni? Co to tak úžasně voní?? Až později jsem zjistila, že to jsou bylinky. Bylinky, které rostou všude. Rozmarýn, levanduli a vavřín jsem poznala. Ty další ne. Z venkovního posezení vidíme na moře. Je nádherné pozorovat, jak se na něm prohánějí lodě, jak plují podél pobřeží a svou bělostí lákají také k projížďce. Byla jsem vyrušena příchodem lidí. A já tak ráda sním. Ach jo, jdeme vybalovat.
Než jsme dovybalili věci, přemluvil nás Martin, abychom se šli mrknout na moře. Tedy abychom okusili tu slanost a taky teplotu. Jen jsme kývli, měl na sobě plavky a nadšeně poskakoval. Šlo se k vodě! Od moře nás dělilo pár schůdků a byli jsme na pláži. Martin vlezl do vody jako první. Po osmělení šel dál, až mu byla voda po pás. Zatím co Martin potvrdil slanost vody, Vítka jsme tišili, Vítek se bál vln. Ano, byly trochu hlučné, nebyl na to zvyklý. Však si zvykne.
Martin se potopil. Vlastně se potápí skoro pořád v jakékoli vodě. Po vynoření zajásal, že pod vodou může koukat, že vidí krásně dno a že je to moooc bezva. Já si smočila nohy, Vítka ocákala a za značného syčení a hučení jsem se snažila ve vodě vydržet. Zkuste mít nějaké zranění a vydržte s tím ve slané vodě. Psoriózka mne trochu potrápila. Martin se opět vynořil, ale za velikého křiku. Držel se za tvář a křičel, že jej to pálí a štípe a píchá. Myslela jsem si, že má nějaké zranění a to jej ve slané vodě pálí. Nebylo tomu tak. Až pak jak jsem viděla malá chapadélka, která měl na své tváři, pochopila jsem, že jej popálila medúza! Kluk poprvé u moře, poprvé do něj vlezl, hned první den a popálí jej medúza????
Odešli jsme k příbytkům, zavolali na paní domácí. Ta se na Martina koukla a povídá.: „Medúza! Och, pálí. Ale dobré, dám masť. Masť smrdí rybinou, ale pomůže. Dát led na obličej a mazat. Zítra bude OK.“ Martin sykal bolestí, do večera měl tvář nateklou ještě víc. Večer přišel pan domácí a říká: „Zítra na chotel, mám kamarádku dochtor, ona kukne a uvidíš.“ No já, jak já, ale Martin aby viděl! Oko se mu zcela zavřelo, víčka měl zarudlá a nateklá, takovou měl i tvář. Děsivé.
Ráno jsme odjeli k mudr. Paní doktorka byla milá, koukla, dala dvě injekce s tím, že se mu bude chtít spát. Dostal léky na alergii a dále si měl obličej chladit. Na slunko nesměl, do moře jen k večeru či brzo ráno. A tak jsme se museli přizpůsobit válečnému zranění našeho Martina. Nemohli jsme na celodenní výlet, protože sluníčko pražilo.
Vydali jsme se o 2 dny později na Makarskou. Vyjeli jsme brzo ráno. Makarská. Když si tento název připomenu, tak vidím rybářské lodě s naloženými rybami a přiraženými ke břehu. Přímo z lodí se ty ryby prodávají. Pro nás to bylo krásné pokoukáníčko. Další lodě byly výletní. Samozřejmě jsme se stavili na trhu. Bylo z čeho vybírat. Poprvé jsem viděla fíky. A taky je poprvé ochutnala. Chutnaly báječně! Chutnaly i dětem. Cestou k autu jsme se stavili na báječnou zmrzku a pomalinku se šourali zpět. Pár ohlédnutí za krásnými kytkami, za baráčky, které zářily bělostí. Zajímavé, že v Chorvatsku je bílá opravdu bílá. Čím to asi je?? Večer jsme grilovali nakoupené ryby, ogrilovala se i nějaká zelenina a uvařily i nějaké potvory, co bych nedala do huby ani za Ň. Děti okusily, ale mne by se hnul žaludek.
Jeden den jsme s Martinem vyrazili na obhlídku kostela. Urputné schody jsem vydejchala asi na 5x! Fakt jsem musela odpočívat a kdejaká babka byla v lepší kondičce než já! Co nás čekalo nahoře? Zavřený kostelík a zákaz vlezení v minisukni a šortkách. Já měla minisukni, Martin šortky. Vrrr. A tak jsme kostelík obhlédli jen z venčí. Připadá mi tolik jiný od našeho venkovského kostelíku. Dokonce i baráčky mají úplně jiné. Kdepak aby měli klasický barák jako u nás na venkově, nebo nyní moderní satelitní domek? Kdepáák!! Jejich jsou jako kostky. Okolo nich pak samé bylinky a kvítka. Sem tam fíkovník, olivovník a jiné, co ani neumím pojmenovat.
Protože po nezdařilé návštěvě kostelíka jsem byla totálně vyčerpaná (3 dny mi vibrovaly nohy), zasedli jsme do plážového baru a dali si super koktejl na pití. Mňáám! Opravdu bezva nápoje jsme si objednali. Pomalinku jsme se loudali do našeho příbytku. Loudali jsme se a povídali si. Je bájo udat někde naše prtě a mít Martina jen sama pro sebe. Pomalu si uvědomuju, kolik couvnutí musí Martin dělat za tu dobu, co je na světě Vítek. Pořád to je: „Počkej, až udělám toto, vidíš že kojím, nemám čas, přebaluji. Teď ne, vidíš že krmím malého.“ Je fajn si najít chvilku jen a jen pro toho nejstaršího. Dala jsem si za úkol, mít víc pro něj takových báječných chvilek.
Vlastně po celou dobu našeho pobytu jsme měli krásné počasí. Každý den jsme se čachtali v moři, Vítek stavěl „komíny“ z oblázků – byla tam oblázková pláž. Každý den zalíval svou dětskou konvičkou kvítečka, co jsme měli v blízkosti našeho bungalovu. Moc jej zalívání bavilo. Martin přes den četl knížku, nebo seděl ve stínu stromů a hrál si s Vítkem.
I přes to, co se Martinovi stalo, byl s pobytem spokojený, prý je strašně rád, že tam byl a nelituje ničeho. Jsem ráda, že to vzal tak v pohodě. Odpočatí jsme se vraceli do České republiky. Cesta zpět trvala pouze 12 hodin i s našimi zastávkami. Jeli jsme přes den, a proto jsme mohli víc obdivovat krásu krajiny. Chorvatsko – typické domky, zvláštní zelený porost. Maďarsko – Balaton. Jeli jsme tak blízko kolem něho. Slovensko – tolik hradů a zřícenin po cestě jsme viděli, prostě paráda!!! Nyní, když si chci připomenout vůni Chorvatska, přivoním si k bobkovému listu a k rozmarýnu, které jsem si přivezla z této země. Buď pořád tak voňavé a čisťoučké, ty Chorvatsko jedno!
Úvodní foto: pixabay.com