Jak jsme měli vodopády zcela jinak

Autor

Jak už jistě víte, ráda trajdám. Po horách, kopcích, loukách, po lesích i kolem vod. Prostě mám ráda procházky, toulky přírodou. Čím déle bydlím v betonovém městě Ostravě, tím víc mne to láká pryč z města. Čím déle pracuji mezi lidmi, tím víc vnímám zvuky přírody. Ráda se procházím sama, ale nejraději mám k sobě stejně postiženou dvojku. Je to má kamarádka Andrea. Už jsme na pár trajdačkách byly. Jen my dvě. Tentokrát jsem ji nalákala, že omrkneme Satinské vodopády. Protože jsou prázdniny, šly s námi i děti, její dvě dcery a můj puboš. I divila jsem se, že se Martin míní OPRAVDU zúčastnit, protože takové výlety už nejsou pro něj. To leda tak sedět někde u PC nebo jít do kina, ale toto?? Výlet byl daný. Zjistila jsem si, kudy tudy jet, kde zaparkovat a po které značce se vydat. Obhlédla jsem pár informací ohledně malých vodopádů, zjistila jsem, že nemáme očekávat žádné obří vodopády, ale cca třímetrovky.

Bylo ráno. My dva s Martinem byli nachystaní a Andrea s holkami nikde. Po pár hodinách teprve vstaly a došouraly se k nám. Ve 12 jsme vyrazily. Slunce svítilo, nepálilo. Bylo jakoby v lehoulinkém oparu. Ideální na výlet. Na parkoviště v Malenovicích u jednoho hotelu jsme odstavili auto a vydali se poohlídnout po značkách. Věděla jsem, že máme jít po žluté, pak po zelené a vrátit se po modré. Takže od parkoviště buď hledat modrou, nebo žlutou. To dá rozum. Ehm, rozum možná, ale…, ani žlutá, ani modrá nebyly k nalezení. Ale zelená ano!! Tak co, vodopády padají z vrchu dolů, musíme jít nahoru, že? A modrá tama vedla. Sice s mručením, že to je do kopečka, ale šlo se. Po pár metrech jsme hekali jak hejkalové a nemohli popadnout dech. Jen Míša tu pusu nezavřela. Všem se orosilo (nejen) čelo, pot nám tekl i po zádech až k úplnému konci zad… Jen Míša se neorosila a stále něco vykládala Martinovi.

I došli jsme na křižovatku turistických značek. Napravo Lysá, nalevo cosi. Kam teď? Andrea hlásila, že dolů, já nahoru. Myslela jsem si, že je líná chodit a tak jsem prosadila svou. V lese čapěl dědeček s babičkou. Žádný úchyl, žádný hřib, ale sběrači borůvek. Ptala jsem se, kudy tudy na Satiny a on pravil, že dolů, že nahoru to vede na Lysou. Ehm, měla pravdu Andrea. Nedala jsem se s tím, že na Lysou je to coby kamenem dohodil a zbytek došel pěšky (spíš se doplazil) a tak Andrea kývla. Po pár krocích se děti vzbouřily: „Doufám, že nejdeme na Lysou!!“ Inu, pravdu se dozvěděly a těch keců… Když jsem jim slíbila, že po Lysé půjdeme na Satiny a pak na bazén, ale že nechci ani slovo slyšet jejich keců, utichly. Každou chvíli jsme se kochali pohledem do údolí. Ne proto, že bychom museli na každém metru obdivovat to údolí, ale protože jsme nemohli. Martin se přitočil a povídá: „To nemá cenu, Míša snad nemá žádné potní žlázy!!!“ Fakt je asi nemá.

Těsně pod Lysou jsme si doplnili pitivo z lesní studánky a šlo se dál. To nejhorší nás čekalo. Až jsme zahlédli poslední úsek cesty, lapali jsme po dechu. Puboši se nám ztratilii z očí, zůstala jen Klárka, já a Andrea a opravdu jsme funěly jak bizoni. Nebe nad námi ztmavlo. Přidaly jsme do kroku. Tedy, snažily jsme se o to. Nohy jak konve, dech krátký, přerývaný, mžitky z únavy před očima… Začalo pršet a hnala se příšerná bouře. Hrom, blesk, padaly kroupy. Bily nás do zad, hlavy, paží. V posledním úseku byl roj lesních včel. Klára je na ně alergická. Včely hučely, schovávaly se před deštěm a byly zmatené. V tom roji se Klára zasekla, že dál nepůjde. Andrea zůstávala těsně za ní. Radostně jsem uvítala vrcholek Lysé hory a schovala se pod úzkou stříšku. Martin šel zpět pro Kláru a vytlačil ji nahoru. Míšu málem vichr odfoukl. Promočeni jsme našli úkryt před tou slotou v přístřešku pravděpodobně na odkládání lyží. Andrea, sedící a funící, mne probodávala očima. Ten pohled mohl zabíjet. Necekla, jen funěla a koukala na mě.

Za chvíli bylo po bouřce. Mokří, zimomřivě se choulící jsme vyšli „obdivovat“ pohled z Lysé hory. V dálce byla duha, blesky, pohled byl zastřený. Škoda. Po pár minutách jsme sestupovali. Slunce začalo opět svítit a my osychali. Puboši se od nás opět odtrhli. Andrei jsem vysvětlila, že ty vodo-pády vlastně jsme vlastně zažili na Lysé. Padala voda. S tím, že na opravdické vodopády nedojde, už jsme počítali. Takto mokří určitě ne. Pomalu jsme usychaly a v tom další bouře, další liják. Zablácené až po lopatky, mokré i ve spoďárech a vycuclé únavou jsme se vracely k autu. Naštěstí ti dva už dávno seděli v autě, zabalení v ručnících. Klárka dostala jako jediná suché převlečení a pomalinku jsme odjížděli. A puboši? Vysvětlit jim, že takto zmáčení a zablácení nemůžeme na bazén, byla fuška. Prý s námi už nikdy nepojedou, nedodržíme slib. Neměli jsme nic suchého a čistého. Do čistých ručníků se zabalili ti dva v autě.

Bazén se uskutečnil, i když o pár dní později. Příště, příště chci opravdu trefit na vodopády. A ještě dodávám: Klára alergik na vosy / včely, já s bolestmi kloubů, Andrea s bolavou patou, Míša, která věčně trpí prochladnutím a Martin astmatik. Banda marodů na Lysé. 🙂

PS: V údolí bylo stále sucho. Ani kapka po dešti. Zablácení jsme vypadali jak blázni. V Ostravě se po Andrei dokonce třikrát otočil mladík. Asi nechápal, kde jsme se zřídili.

Úvodní foto: pixabay.com

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *