Jak jsme šlapali na Říp

Autor

Znáte to, někdo navrhne výlet a vy si od začátku říkáte, že by bylo dobrý, kdyby už o tom člověku nikdo nikdy v životě neslyšel. No něco takového se mi honilo hlavou, když u nás ve třídě poprvé zazněla věta: „Co na školní výlet jet třeba na Říp?“

Od pondělí do středy se měl někdy výlet uskutečnit. To jsem byl za vodou, měl jsem školu omluvenou kvůli zácviku v nové práci. Hm, to by se ale výlet nesměl posunout až na čtvrtek, že jo?

Ráno jsem se tak vyplazil z postele a říkal jsem si, že jestli se mi někdy má chtít radši zahrabat do sklepa a dělat, že neexistuju, je to zrovna dneska. Z naprosto prozaických důvodů jsem si večer vyprázdnil batoh, abych tam ráno nacpal vše nezbytně nutné k přežití a vyrazil.

Po odpočinkové spinkací cestě autobusem do našeho hlavního města, jsem musel zamířit na Masarykovo nádraží. Znáte pohledy lidí po ránu, které jen prohlubují vaši už tak lehkou frustraci? Stoupla si vedle mě v metru dívka, u které jsem si oddychl, když si sedla na druhou stranu. Oddechl jsem si proto, že její pohledy byly vyloženě z těch, o které nestojíte nikdy, natož po ránu. Něco mezi výčitkou „Sedl sis mi na sušenku.“ a hrozbou „Nezapomeň se rozloučit, už je nikdy neuvidíš.“

Zdárně jsem dorazil na místo setkání, kde jsem měl potkat zbytek osazenstva naší třídy… Ale byl jsem tam sám. Sám jak lípa v poli. Po půl hodině čekání, kdy jsem musel sedět na rovné tvrdé podlaze, protože evidentně v parku jsou lavičky hrozně potřeba, ale na nádraží, v hale u pokladen tam ne, to nikoho nenapadlo, že jo. Každopádně, po několikanásobném zkontrolování e-mailu, jelikož číslo na našeho třídního nikdo nemá, jestli nepřišla obsílka, že se kvůli počasí výlet ruší, jsem konečně narazil na svého polského spolužáka, který mě již dovedl k naší třídní skupince. Vlastně jsem ani nebyl překvapen, že já alias třídní exot, můj polský spolužák a třídní introvert bylo to jediné, co se na výlet uráčilo přijít. Ale alespoň jsme si řekli, že to tedy bude pěkný intimní zážitek.

Vyzbrojen dvoulitrovou flášulí minerálky, pseudo nepromokavou bundou a třemi tatrankami, jsem se tedy vydal na cestu pokání a vykoupení… Ne, kecám, tak strašný to nebylo. Ale zapotil jsem se slušně.

Když jsme dorazili do místa, ze kterého jsme vycházeli neboli vesnice jménem Ctiněves, museli jsme zprvu projít půl vesnice, než jsme narazili na správnou trasu. Vydali jsme se po stezce značené krví našich bratrů a předků, po rudé turistické stezce.

Cestou jsme si tak s mým polským spolužákem říkali, že být tam ještě někdo z Ruska, mohli jsme udělat fotku jako bratři Čech, Lech a Rus. Jenže tak se nestalo a tak máme fotku alespoň jako Čech a Lech.

Výšlap začal cestou skrz louky a pole. Krásný výhled a kapičky deště bubnující o naše šusťákovky doplňoval příjemnou atmosféru výletu.

Po asi dvou kilometrech jsme se konečně dostali na úpatí hory Říp. Když jsme se vydali po cestě směrem nahoru, pamatuji si naprosto živě, že jsem prohlásil něco jako: „Víte, skvělý je to, že když tam stavěli tu rotundu, nějak tam ten matroš dostat museli, že? Takže ta cesta nebude až tak strmá.“ A vskutku jsem měl pravdu. Asi tak příští kilometr. Došli jsme k rozcestí a tam vedla cesta. Začínalo to asi jako pohled do Jurského parku. Tunel mezi keříky a cesta šla stále dál a dál. Asi tak za deset metrů už jsem měl jazyk až na vestě, zpocenej jsem byl i na místech o kterých jsem nevěděl, že je vůbec mám a přede mnou se skvěla sladká vyhlídka na ten spadlej strom, na kterém už odpočíval zbytek skupiny. Dofuněl jsem až za nimi a posadil jsem se. Po chvíli jsme se zvedli, a že prý budeme pokračovat.

Cesta vedle téměř pravým úhlem nahoru. Alespoň tak mi to přišlo. Po dešti byla hlína mokrá a povrch kamenů také. To mělo za následek to, že cesta nahoru už pak připomínala spíše lední revue, než výšlap. Buďto to klouzalo, nebo jsme se zabodávali špičkami bot do hlíny. Během těch asi deseti metrů co tahle strašná cesta trvala tam zaznělo tolik nadávek, že by to vystačilo na solidní román o tři sta stranách a dvou pokračováních. Nejhorší na tom bylo, že jedinej stížnůstkář jsem byl já. Když jsme se dostali na první vyhlídku, ten pohled dolů za to stál. Ta nádhera. Rozkládající se pláně pod námi byly úžasnou odměnou. Ten výhled doporučuji každému.

Pokračovali jsme dále vzhůru a dobyli jsme rotundu. Yeeee haaaa! Víte, osobně jsem si připadal jako ústřední postava reklamy na Radegast. A tak jsem si nahoře ve stánku konečně dal kýžený drink. S tím rozdílem že jsem si dal horkou čokoládu a ne pivo. Protože čokoláda je přeci nápojem mužů! To každý ví!

Když jsme se napojili a naplnili lahodnými svačinami, bylo na čase, zjistit kudy dolů. Nechtěli jsme jít tou samou cestou jako nahoru a tak jsme se rozhodli vyrazit do Kostomlat, odkud nám prý měl jet bus do Prahy.

Cesta dolů šla poněkud rychleji, vzhledem k tomu, jak je kopec strmý. Prakticky celou cestu jsme běželi bez nároku zastavit a tak to, co nás téměř celou skupinu zabrzdilo, byla informační cedule na úpatí hory, které jsme se všichni chytili, aby nás zastavila. Před námi byla nádherná alej vedoucí do nedalekých Krabčic, přes které jsme museli projít. Cesta příjemně ubíhala, málem jsme ztratili jednoho člena posádky, ale ukázalo se, že si jen musel neodkladně odběhnout na malou, a pak už jsme jen šli směr Kostomlaty.

Nejzajímavější na cestě tam bylo to, že déšť na nás padal z boku, tudíž jsme byli tak trošku rozpolcení. Jedna strana těla byl durch mokrá, ta druhá naopak suchá jak Sahara v létě. Došli jsme tedy až do Kostomlat a vydali se hledat zastávku autobusu, který údajně měl být v Praze dřív než vlak. Když se nám podařilo najít onu zastávku, zjistili jsme, že jsme na špatné zastávce. Milá paní tam nám prozradila, kudy se cca máme vydat a tak jsme se ocitli před faktem, že budeme muset zpět. Vydali jsme se tedy na cestu zpátky. Došli jsme na křižovatku, na které jsme zahýbali do Kostomlat a čekali na autobus.

Náš třídní s mým polským spolužákem mezitím provedli nájezd na zdejší hrášek. Pár lusků jim trvalo, než zjistili, že ten hrášek není zrovna dvakrát košér a vydumali z toho, že je nejspíše krmný. Smíření s tím, že z nich budou nadosmrti prasata, se tedy nedali odradit od další konzumace. Připadalo mi to jako by stihli spást půl pole, než autobus přijel.

Pevně usazení v pohodlných sedadlech autobusu jsme se dali do sborového zívání. Cesta příjemně ubíhala a my viděli všechna ta místa, kolem kterých jsme se teď hodinu mořili po vlastních. Závora… škarpa… odbočka, kam bychom nebýt staré mapy z období Československa zabloudili… benzínka, na které se nám málem ztratil člen… Krabčice…

V Krabčících mě tak napadlo: „Když seshora byly Kostomlaty šest kilometrů a Roudnice osm, kolik je to asi odsud?“ Stačilo pár rychlých tahů na mém chytrém telefonu, abych došel k hrůznému zjištění, že jsme si celou tu dlouhou složitou cestu mohli ušetřit, jelikož z Krabčic, do kterých jsme museli chtě nechtě je to tři a čtvrt na jednu a tři a půl na druhou stranu. Zamlčel jsem tento fakt a s hloupoučkým úsměvem absurdna jsem čekal, než jsme dojeli na náměstí v Roudnici, které připomínalo spíše zvlněný oceán než náměstí. Do tohoto výletu jsem si myslel, že všechna náměstí bývají alespoň přibližně rovná.

Po cestě do Prahy jsem už jen přemýšlel nad celým výletem. Ačkoli se mi ráno nechtělo, ač byla zima a pršelo, bolely mě nohy a byl jsem znaven jak kůň po celodenním zápřahu, nebýt všech těch komplikací, ozvěn přírody a zbytečných kroků, nebylo by na co vzpomínat.

2
Komentujte jako host

2 Počet komentářů
0 Odpovědi na vlákno
0 Sledující
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Nejžhavější komentáře
2 Autoři komentářů
  Odebírat  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
trz

Moc jsem se pobavila, fajn, že ses (ze sebe) vydal! Na Říp chodíme pravidelně a máme tamodsud kocoura (kříženec s rysem), takže vím móc dobře, co je to za kraj… 🙂

Majka

Vtipný článek 😀 Taky bych se tam chtěla podívat. Už to plánujeme tolik let a ještě to nevyšlo. Nakonec to dopadne tak, že se tam dostaneme až ve věku praotce Čecha.