Letošní dovolenou, tedy alespoň její kratší část jsme se rozhodli, pro nás netradičně, a po třinácti letech i poprvé, strávit bez dětí, pouze manžel a já. Za cíl naší dovolené jsme určili Slovensko, konkrétně Slovenský ráj.
Vyjížděli jsme ve večerních hodinách z Prahy, Hlavního nádraží a brzy ráno, za východu krásně do červena zbarveného, kulatě rozesmátého sluníčka, vystupujeme z vlaku. Od kempu, ve kterém hodláme stanovat, nás dělí asi 20 kilometrů, a my využíváme místní autobusovou linku, pendlující i v brzkých ranních hodinách pravidelně, a v relativně krátkých časových intervalech.
Již z autobusových okének pozorujeme změnu počasí a drobné kapky deště nám trochu omezují výhled z autobusových okének. Za mírného a chvíli i zesilujícího deště vystupuje a poslední kilometr docházíme do kempu po svých. Na recepci se přihlásíme k pobytu a vyčkáváme na konec deště. Asi po půl hodince skutečně přestává pršet a my na vyhlédnutém místě stavíme náš malý, nový tmavě zelený stan.
Za mírného deštíku, který podle pohledu na oblohu i podle podrobné předpovědi počasí slibuje brzké ustávání, začíná naše první túra, která vede podél řeky Hornádu. Jdeme a cestu nám usnadňují trekové hole, se kterými se manželovi chodí moc dobře, a já je premiérově zkouším.
Trasa je značena modrou turistickou značkou, která se vine úzkou a nyní po dešti dosti bahnitou cestou. Jdeme, kocháme se okolím, užíváme si krásnou přírodu. Zjišťuji, že trekové hole jsou na chůzi pohodlné a cesta pohodlně plyne. Kolem řeky se vypínají skály a cesta pokračuje po nich, po stupačkách. Postupujeme tedy po nich. Na jednom místě je skála nebezpečně rozložitá a zasahuje skoro do polovičky stupačky. Musíme si tedy stoupnout na její okraj, který se nachází dále od skály, nacházíme se těsně nad řekou. Naštěstí jsou kolem skály upevněny řetězy, sloužící jako zábradlí a můžeme se tedy přidržovat. Nejraději bych se zvláště ve složitějších úsecích střídavě držela oběma rukama, leč hole, které svírám v jedné z nich, mi v mém úmyslu brání. „Uff, přešla jsem,“myslím si a cesta pokračuje. Bahnitá, horská cesta, stupačky, skály, ale i krásné výhledy. Najednou mi trekové hole spíše překážejí, než pomáhají.
Déšť. Opět začíná drobně pršet. V batohu mám pláštěnku, ale na těch pár kapiček se mi ji nevyplatí oblékat. Cestou se rozpršelo. Prší vydatně. Žlutý blesk prosvětluje tmavou oblohu. Jednadvacet, dvaadvacet, ……, počítám si v duchu a hrom ukončuje mé počty na devětadvaceti. Blesk proletěl asi devět kilometrů od nás. Žádný úkryt v dohledu, pokračujeme. Stupačky. Ne, pláštěnku si neberu. Na stupačky se mi v ní nechce. Mám strach. Občas se na nich přikrčím, abych se vyhnula přírodní překážce a mohla bych na její hladký okraj či cíp stoupnout a smýknout se mi noha. Ne, radši pokračuji a moknu. Lepší déšť, než koupel v Hornádu.
„Podle mapy je turistický přístřešek asi pět kilometrů,“ hlásí manžel aktuální údaj z mapy. U rozcestníku potkáváme další turisty. Zavtipkujeme o počasí a každý se vydáváme jiným směrem. Hustě prší a jsme hodně promočení. Krásy přírody se schovaly za provazy deště. Vlhké stupačky kloužou a je třeba si dávat větší pozor na cestu. Asi za hodinu déšť ustává. Ano, jsme kousek od krásného přístřešku, který nyní vlastně nepotřebujeme. Sluníčko se směje na vydatně umytý a stále ještě mokrý svět.
Je po dešti. Cesta je krásně široká, okolí nádherné, na trávě se třpytí poslední kapky deště ve slunečním svitu jako vzácné drahokamy, slunce se usmívá a suší vše, na co z nebeské báně dohlédne, včetně našeho promočeného oblečení. Co víc si přát? Snad jen, aby nastalá pohodička vydržela co nejdéle.
Naše přání zůstává nevyslyšeno a do půl hodiny se znovu rozprší. Prší a prší a prší. Provazy deště nelítostivě proudí ze šedých mraků a vůbec je netrápí, že jsme celí promočení, ani že se kusy cesty proměňují v blátivé, skoro neprůchodné bažiny. Jdeme, skáčeme přes louže, snažíme se vyhýbat bažinám. Blesky a hromy. Bouřku přitáhly velké kopce a točí se v kruhu. Přes vrcholky, jak jsme plánovali, se v bouřce nevracíme. Autobus pojede až za tři hodiny. Nečekáme. Při čekání se na mně lepí mokré věci a je mi zzzima. Slyšíte, jak drkotám zuby?
„Můžeme jít po cyklostezce,“navrhuje manžel. Jdeme. Nejprve po silnici, poté po panelové cestě, po které následuje polní bahnitá cestička, která neváhá a vydatně, s velkou štědrostí a hojností obaluje naše boty lepivým, hnědým bahýnkem. Mokří a špinavý, nyní již za slunečního svitu docházíme do kempu.