Když do Vídně, tak do Prátru

Autor

Zábavní park Prátr, nebo chcete-li Prater, funguje už od konce 18. století, kdy tento prostor daroval Vídeňanům coby odpočinkový kout Josef II. Zprvu tu byly jen kavárny a jiné občerstvení, ale také kuželkářská dráha. Až o téměř sto let později se zde objevilo slavné Obří kolo (Riesenrad), které zde funguje dodnes a stalo se ikonickou součástí parku.

Jak do Prátru?

K parku se dostanete jak autem, protože je zde několikapatrové parkoviště, tak i městskou hromadnou dopravou. Pokud pojedete metrem, vystupte na stanici Messe Prater, pokud zvolíte raději tramvaj, pak můžete vystoupit například ve stanici Franzensbrücke a kousek dojít pěšky.

Ceny

Pokud se rozhodnete tento zábavní park navštívit, tak je dobré mít přichystáno cca 50 Euro na osobu. Něco spolknou atrakce, které se pohybují mezi 3 až 5 Eury, něco byste měli mít na občerstvení nebo suvenýry.

Atrakce

Abychom si park užili jak v denním světle, tak i v nočním osvětlení, dorazili jsme sem okolo 18. hodiny večerní. Doporučuji nejprve si to tady projít a vytipovat atrakce, které chcete navštívit. Pak se vám nestane, že vlezete někam, kde Vás to zase až tak moc nenadchne. My hned na začátku navštívili ledový palác a z této atrakce jsem tak trochu na rozpacích. Přišlo mi, že jsme tam mohli vyslat jen samotné děti, protože je to taková hodně dětská atrakce, kde nasednou do vozíků a vyjedou na konci. Na druhé straně polární lišák brousící polární lišku hned na začátku nebo exhibicionistický tučňák s rozevírajícím fráčkem za zvuků vilné písně „I´m too sexy“ zase tak dětsky nepůsobili.

Já s manželem a nejmladším synem jsme potom zamířili do vcelku jemného strašidelného zámku. Když jsme vylezli, sdělila nám dcera s babičkou, že půjdou na atrakci hned vedle. Hned jak jsem jí uviděla, ptala jsem se, zda ji viděli v chodu. Prý jo a pohoda. Tak jsem souhlasila. Byla to centrifuga s přetížením asi milion G, takže když slezli, byla dcera stejně zelená jako listy čerstvého salátu. U každé takové atrakce mají nachystané zvracející pytlíky, takže to je zřejmě běžná reakce.

Musím se přiznat, že já nejsem adenalinový typ, protože mám strach z výšek a pádů, takže se veškerým takovým atrakcím vyhýbám. I tak jsem ale souhlasila, že půjdu na loďky. Všechny děti, které z té atrakce právě dole vystupovaly, byly nadšené a  vesele povykovaly, jak chtějí jít znovu, tak jsem usoudila, že to bude pohoda. Nevím, zda jste viděli čtyřku Indiana Jonese, ale ke konci jsou nuceni projet úsekem, kde „voda třikráte padne“. Z pevné země to tak nevypadá, ale když vás třikrát vyvezou do pokaždé větší výšky a nechají spadnout volným pádem v dřevěné loďce, kde je jediným jištěním držení se za kovová madla na boku, podíváte se do tváře smrti. Tedy alespoň já, která považuji za adrenalin i to, že seskočím ze třetího schodu. Pro mě to byl jeden z nejhorších zážitků v životě, takže jsem už nějakou dobu pro srandu nejen našim dětem, ale i manželovi. No a co? Mám život ráda a chci tu ještě nějakou dobu pobýt.

Vzpamatovávaje se ze smrtelného nebezpečí, kterému jsem byla v rámci zábavy vystavena, šli na další atrakci manžel a děti beze mě. Byl to jakýsi jurský park, kde nechyběli volné pády výtahové kabiny nebo napadení auta, ve kterém sedíte, obřím T-Rexem. A opět vylezli nadšeni, tak asi dobré.

Pokud jste závisláci na adrenalinu a nebezpečí, pak se tady opravdu vyřádíte, protože atrakcí, kde vás vyvezou nebo vystřelí do výšky několika desítek metrů a tam s vámi točí a houpou, je tu opravdu dost. Mně samozřejmě stačil jen ten pohled.

Kam jsem ale vyrazila s manželem, byl drsnější strašidelný hrad. Pokud máte rádi horory a strach, vřele doporučuji. Vybíhají tu na vás klauni, pocítíte na sobě doteky mrtvých, závany duchů i krve z rozstřeleného mozku.

Naše děti si to zase užili v několikapatrových hradech s nejrůznějšími překážkami. Do prvního jsem šla s nimi, a protože to pro jejich věkovou kategorii není nebezpečné, pak už chodily samy.

Také je hodně bavily staré střelnice. Ovšem nevím, zda se tomu vždy dá říkat střelnice i v případech, kdy jde třeba o posílání hracích kamenů nebo míčků na cíl.

Blížil se čas odjezdu a nás čekala poslední atrakce, vídeňské Obří kolo. Jasně, že mám strach z výšek, ale když už jsem v Prátru, tohle prostě zkusit musím. Navíc tohle kolo jezdí pomalu, tak to dát musím. Než kolo dojede, abyste mohli nastoupit, můžete si zatím prohlížet spoustu mechanických miniatur vídeňského parku, který vám přiblíží jeho historii. To se mi líbilo moc.

Na kolo jsme nastupovali v době, kdy už byla tma, abychom si užili pohled na noční Vídeň, a stálo to za to. Pro ty, co se bojí výšek jako já, doporučuji dívat se stále jen před sebe a ne dolů a opravdu si to užijete.

Za mě osobně je jedna návštěva Prátru dostačující na celý život, ale přesto tento park doporučuji. Je fajn ho vidět a zažít na vlastní kůži.

Bavte se 😉

 

 

One comment

  1. Juuuuu, my letos byli ve Vídni také, ale Prater nám unikl, už jsme ho bohužel nestihli….ale koukám budeme se muset vrátit, protože, kdo byl ve Vídni a nebyl tady, jako by tu nebyl :-))).Děkuji za fotodokumentaci

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *