Co Vás napadne, když se řekne Keňa? Vedro, hladové děti, safari, nemoci..? Na to, jaká je realita a jak se liší od našich představ, jsem se vyptala Hany Hindrákové, která tuto africkou zemi již několikrát navštívila. Jaká je Keňa, její příroda i obyvatelé, jak zde fungují rodinné i pracovní vztahy, to se můžete dozvědět v dnešním rozhovoru. Brzy se také můžeme těšit na Hančin román z prostředí Keni, který Vám s radostí představíme již v listopadu.
Pozorní čtenáři si všimnou změny z vykání na tykání. K našemu vzájemnému potykání došlo nad kávou během Světa knih 2012.
Proč si organizace Fair vybrala ke spolupráci zrovna Keňu?
Než jsme založili Fair, Keňu jsem navštívila dvakrát jako dobrovolník jiné neziskové organizace. Znalost země a procento lidí žijící v nairobských chudinských čtvrtích (přesahuje 70 %) byly dva důvody, proč jsme si ji vybrali.
Co Tě v Keni překvapilo jako první, co jsi nečekala?
Nejvíc mě překvapila představa Afričanů o běloších… Myslí si, že je tu každý bohatý. Mnohokrát se mi stalo, že po mě chtěli mobil, tričko nebo boty s tím, že já si v Evropě koupím jiné. Jednou se mě někdo dokonce zeptal, zda bych mu zaplatila letenku do Evropy. Vzhledem k tomu, že jsem jim tam přijela pomáhat, mě to hodně mrzelo. Pomohlo mi, když jsem se na to podívala z jejich strany – tohle jsme je v podstatě naučili my neuváženou humanitární pomocí.
Jací jsou lidé, se kterými spolupracujete a jací ti, kterým pomáháte?
Nedávno jsme bohužel museli ukončit spolupráci s naší partnerskou organizací Fair Kenya. V současné době navazujeme spolupráci s novými organizacemi, jedna je ze západní Keni a zbylé přímo z Nairobi. Soustřeďujeme se jak na lidi v chudinských čtvrtích, tak na lidi na venkově. V chudinských čtvrtích se snažíme zlepšit kvalitu jejich života. Venkovské lidi se snažíme podpořit, aby na venkově zůstali a neodcházeli do měst. Vzhledem k vysoké nezaměstnanosti existuje vysoká pravděpodobnost, že skončí v chudinské čtvrti.
Jaký mají k Vám lidé vztah z vašeho pohledu, je to nedůvěra, vděčnost, obava..?
Řekla bych, že velké očekávání – že dostanou něco za nic. Jak už jsem zmínila, Keňani jsou naučení čekat na pomoc a my se to pokoušíme prolomit. Od spolupracujících organizací vyžadujeme aktivní zapojení. Samozřejmě je to běh na dlouhou trať.
Čím tě Keňa zaujala z hlediska přírody a okolního prostředí?
Keňa má překrásnou přírodu, ale rostoucí cestovní ruch bohužel způsobuje, že si člověk na safari připadá jako v obří zoologické zahradě. Při první cestě do Keni v roce 2005 jsem navštívila na dva dny Národní park Masai Maru. Jeli jsme v džípu s otevřenou střechou. Řidiči si mezi sebou volali vysílačkou a když někdo objevil zvíře, dal to vědět ostatním. Kolem zvířete se shromáždilo deset auto, turisté se v džípech postavili a všichni fotili to nebohé zvíře. Byl to pro mě velmi zajímavý zážitek – od té doby jsem v Keni žádné safari nenavštívila. Moc se mi líbil přístav Homa Bay u Viktoriina jezera a ostrov Rusinga… tam turisté ještě moc nejezdí.
Je to podle tebe místo k žití pro Evropana? Co ti tam scházelo nebo naopak přebývalo?
Myslím si, že žít by se v Keni určitě dalo – jeden čas jsem o tom i přemýšlela, že bych to zkusila. Vždycky mě tam fascinoval ten pulzující život… všechno je tam takové barevnější a živější než v Evropě. Lidé se víc usmívají a jsou k sobě vřelejší. Má to samozřejmě i své stinné stránky. Jako běloch by tam člověk nejspíš nikdy nezapadl a musel by si zvyknout na to, že ho lidé žádají o mobil, boty, letenku a jiné věci. Né každý tohle dokáže překousnout – i pro mě to byl ze začátku dost velký problém. Potom je tam horší zdravotní péče než v Evropě a také dražší. Jako běloch tam má člověk vlastně všechno dražší.
Co naše vžitá představa afrických dětí, které se odmalička zapojují do práce, nakolik je pravdivá?
To je bohužel pravdivé. Rodiče, kteří nejsou dostatečně informovaní o užitečnosti vzdělání, často posílají své děti na pole místo do školy.
Jak vypadá keňská rodina a jak se k sobě chovají? Jaká zde funguje hierarchie?
Hlavní slovo má muž a všechnu práci zastává žena. V některých rodinách, zejména na venkově, funguje mnohoženství.
Jsou známá čísla o počtu hladovějících, nemocných? Které nemoci jsou nejčastější?
Ta čísla se hodně liší podle jednotlivých zdrojů. Nejčastější nemocí je malárie a AIDS.
Jaká jídlo se v Keni jí nejvíce? Co je tamní specialitou?
Nejčastějším jídlem je silný černý čaj s mlékem a cukrem a potom ugali – kukuřičná kaše. Dále telápie, ryba z Viktroriina jezera, banánová omáčka či vařené hovězí nebo kuře.
Co je pro lidi v této části Afriky největší problém, s čím se nejčastěji potýkají?
Největší problém, se kterým jsem se v Keni setkala, je nedostatek morfia a tišících látek proti bolesti pro lidi s AIDS v pokročilém stádiu. Potom malárie, na kterou prozatím neexistuje očkování a umírá tam na ni mnoho lidí.
Do čeho se Keňané oblékají?
Oblečení v Keni je hodně rozmanité…. od starých roztrhaných zimních bund po pestrobarevné šaty či košili, kravatu a kalhoty. Vždycky mě udivovalo, jak to ty keňské ženy dělají, že muži z chudinských čtvrtí chodí ve sněhobíle čistých košilích. Dodnes jsem na to nepřišla.
Děkuji za rozhovor i za práci, kterou s organizací Fair děláte. Přeji hodně štěstí pracovního i životního a těším se na další literární tvoření, které budeme rádi sledovat.
Úvodní foto: pixabay.com