Pro mne začalo jaro. Zima byla mírná a vlastně skoro žádná, ale na větší túry to prostě nebylo. Bláto nedovolilo někam na kopce či hory, taky vítr profukoval dost silně. Z takového výšlapu bych nic neměla. Ale dnes, dnes svítilo sluníčko od rána a vítr se utišil.
Odpoledne po obědě jsem dostala báječný nápad. Vyrazit někam na výlet. Dítko zůstalo doma a zalehlo po obědě a já se mohla vytratit ven. Kam teď? Kam? Do lesa? Do zámeckého parku? Do Bělského lesa- lesoparku? Na Štramberskou trúbu? Na Hukvaldy? Do Karviné do zámeckého parku? Jejku, tolik míst se nabízí. Tak OK, rozmyšleno a namířeno na Štramberk. AJ! Však jsem zapomněla nahlásit ve Frýdku Místku, abychom odbočili směr Nový Jičín a vracet se, to by se mě nechtělo. Kam tedy zamíříme? Pomalinku jsme se blížili k Ostravici a v tom mne to ťuklo! Na horskou chatu Sluníčko, tam jsem byla s Andreou loni a moc se nám okolí líbilo.
Auto jsme nechali u Opičárny, to je lanové centrum pro sportovně zaměřené lidičky, pro mne rozhodně ne. Na parkovišti bylo aut tolik, že jsem se nestačila divit. V březnu a takové množství aut? Tolik nebylo, ani když byla borůvková sezóna!! Kde se to bere? Něco v okolí slaví?? Svatbu?? Při zaparkování jsme si všimli cedule. „Lysá hora“, po červené turistické značce. Co to?? Z tadyma se dá jít na Lysou? A jen takový kousek jsme od ní? Na Lysé jsem ještě nikdy nebyla. Můj doprovod také ne. Bylo rozhodnuto. Směr jsme znali, a tak hurá vpřed!
Na horách se všichni zdraví. Buď obyčejným pozdravem „Dobrý den.“ nebo rovnou „Ahoj.“ Ono si z města vozíme naučenou nevšímavost k jiným lidem a tak zprvu nám pozdrav šel těžce přes rty. Později jsme hulákali už z dáli „Ahoooj!“ nebo „Dobrýýýý den!“, to podle toho jestli jsme potkali mladší nebo starší turisty. A už také vím, proč na parkovišti bylo tolik aut. Snad celé širé okolí se vydalo vyjít Lysou horu!!
Cesta byla slušná. Zprvu asfaltka, poté udusaná hlína a později šutry. Kdybych šla sama, nasadím své tempo a valím. Takto jsem se snažila držet pomalý krok s mým doprovodem, který nečekal až takovou turistickou trasu a nebyl vhodně oblečen ani obut. Dokonce ani pitivo jsme s sebou neměli. Ale horské studánky by případného žíznivce uměly osvěžit. Po pár metrech jsem pomalinku rozepínala bundu. Nastala fáze, kdy krev začala bublat a ve spáncích mi hučelo víc jak v potůčku, který stékal klokotavě dolů do údolí. Všimla jsem si, v kolika metrech nad mořem jsme a kolik nám ještě zbývá. No, však se nebudeme strašit dopředu, že?
Při každé zatáčce a trošku před větším kopečkem se můj průvodce pozastavil a říká: „To jako mám vyjít, jo?? To fakt, joo??“ Co jiného mu zbývalo, že? Zprvu brblal, že je to kopec, pak že není dost dobře na to oblečen/obut, potom zkusil vyrukovat, že nemáme s sebou pití. Poradila jsem , aby se nevysiloval mluvením, že vím, proč to říkám. A taky že jo. V druhé třetině cesty už nemluvil, už nebyla zřetelná ani odpověď pozdravu procházejícím turistům a jen se soustředil na výšlap. Jednou jsme sedli na padlý strom, ale neseděli jsme dlouho. Opět jsme vyšli. Ono se rozsedět na delší dobu a poté opět nasadit tempo, to je vražedné.
Okolní krajina nám umožnila nádhernou podívanou do údolí, okoukli jsme Ostravici a zalitovali jsme, že je trochu mléčný opar a až tak do dálky nevidíme. V lese bylo vidět, že opravdu jaro tu je. Kvetly kytky, poporostly jehličnany a ty ptáci jak zpívali… Paráda. Dokonce i u cesty, kde byly louže, se držely muchy a mušky. Občas jsem vytáhla mobil a fotila alespoň jím, protože foťák jsem si nevzala. Doma jsem nad ním uvažovala, ale pak se mne nechtělo s ním tahat. No, škoda. Vyfotila jsem jak kopeček, který nás čekal, tak různé rozcestníky, abych si doma mohla zkontrolovat trasu, kudy jsme trajdali.
Při posledních pár metrech výškového rozdílu jsme přicházeli k poslednímu úseku cesty. Bohužel na cestě byla vrstva sněhu a ledovka, sem tam louže nebo větší bahno. Lidé co se vraceli dolů, byli od bláta, psi urousaní. Zkontrolovala jsem pohledem naše boty a zavelela odklonit se z cesty na odpočívárnu. Sedíc na lavičce jsem koukala, jak lidé se snaží projít ten nejhorší úsek, jak jim kloužou boty, jak ujíždí po břečce. Dítko se kousek výš válelo v polorozpuštěném sněhu. Kolem nás prošel manželský pár a paní brblala na pána, že ten tahá psa tím nejhorším svinstvem, co mohl a její výřečnost, pohled na utrmáceného chlapa a urousaného psa mi stačila k tomu, abych posledních pár metrů opravdu vzdala. Na Lysou můžeme jít jindy, kdy nebude takové blátíčko, rozbředlý sníh a sem tam ledovka. Zdraví máme jen jedno. Poslední pohled k tomu vrcholku, poslední pohled na tu cestičku, kudy jsme se měli vydat a pomalinku jsme se ubírali dolů k autu.
Lituji ? Nelituji? Nelituji, že jsme nevyšli až nahoru k vysílači. Však se chystám, že Lysou pokořím jindy. Možná ani měsíc neuběhne a vydám se v ta místa. Možná se mnou půjde kamarádka Andrejka, která už si u mne zvykla na zbrklé jednání, která sice také trošku zabrble, že ji tahám cestou necestou a po její noční a z kopce na kopec…, ale nakonec jde, kam chci 😉 A nelitujeme ani jedna. Už jsem ji varovala, že dnes jsem Lysou nepokořila, ale s ní že to dám 😉 Andrejko, připrav se 🙂
Úvodní foto: pixabay.com