Tak už i my! Mnoho jsme o ní slyšeli, mnozí nám o ní vyprávěli, fotografie a videa jsme si prohlídli. A i přes nervozitu z výšky a celkem velkou zimu (prý to tam nahoře pořádně fučí i v létě, tak co!) jsme v rámci jarních prázdnin a pobytu na Lipně vyrazili na tento unikát. Vyrazili jsme na Stezku korunami stromů.
Vrcholek Stezky vykukuje nad stromy, ale nijak odpudivě, rušivě nebo nepříjemně. Je vážně hezky zasazena do prostředí. První dva dny jsme na ni koukali zezdola. Od sjezdovky. A třetí den jsme si řekli: jdeme do toho! A protože jsme si chtěli užít sněhu, kterého letos zas tak moc u nás ve Středočesku není a navíc se považujeme za statečné chodce, nevyužili jsme odvozu místního autobusu a ke Stezce jsme si vyšlápli pěkně po svých.
Nástup je velmi uklidňující, ale postupně jdete výš a výš a některým se mohou začít při pohledu dolů méně či více klepat kolena. Naštěstí je stezka pocitově pevná. My navíc v zimě tam neměli nijak narváno, takže jsme se míjeli jen s pár rodinami. Žádný „Václavák“, jak se říká. Už při nástupu na hlavní točivou trasu jsou zastávky s hravými tématy a zajímavým počtením. Jsou to taková odpočívadla. A pak jsou cestou ještě naopak adrenalinové odbočky, které my jsme tedy minuli. Pěkně jsme si početli, pohráli a postupně tak došli až k „točáku“.
Tady už to byl pravý adrenalin, který opět byl zpestřen otázkami ohledně Stezky, takže bylo čím se zabavit, pokud člověk nechtěl pořád koukat dolů. Uvízlo nám tak v hlavě mnohem víc informací, než by se dalo čekat. Víc prozrazovat nebudeme, ať se také máte na co těšit. Když jsme začli stoupat kruhovitě vzhůru, mrznul úsměv trošku i mně. Ale strach jsme překonali všichni a šlapali stále výš. Míjeli jsme jen jednu rodinu, která snášela dolů v náručí asi pětileté dítě, ječící „já se bojím!“, měla jsem pochopení. Ale my jsme vesele rozmlouvali a zamlouvali, že jsme příšerně vysoko a pokračovali statečně a stále rychleji nad vrcholky stromů.
Nahoře jsme se prošli velice rychle. Byla jsem na děti (i na sebe) pyšná, že jsme to překonali a vyšli až nahoru. Viděli jsme zasněžené daleké okolí, krásný pohled. Krásný, ale rychlý a už se šupajdilo dolů. A nebyla to chyba. Všichni jsme sdíleli ten dobrý pocit „že jsme to dali“ a zezdola pak nevěřícně koukali, kam až že jsme to vyšplhali. Moc fotografií jsme nedělali, protože jsme se pevně drželi za ruku, tak jsem ráda aspoň za těch pár, které slouží jako důkaz, kdybychom to časem sami sobě nemohli uvěřit. Nakonec cestou dolů jsme zazvonili na zvonec na znamení úspěšného zdolání tohoto giganta.
A pak už zpátky pod sjezdovku, za odměnu se pořádně zkoulovat. Když jsme se pak otočili zpátky, kdy vršek Stezky kouká nad lesy, poklepali jsme si vzájemně po ramenech, že jsme fakt hrdinové! Byl to velký (doslova!) a nezapomenutelný zážitek. Takže budete-li – a už víme, že téměř kdykoliv během roku – kolem Lipna, tak doporučujeme také si jej zajít zažít. Třeba budete mít otevřený i více jak padesátimetrový tobogán. Za nás byl zavřený, ale RaFani se shodli, že je to vlastně ani zas tak moc nemrzí. Zase nic se nemá přehánět, ani s adrenalinem. Pevná zem je pevná zem!
Vše o Stezce korunami stromů najdete ZDE. A věřte, že to stojí za to!
Úvodní foto: pixabay.com