Také tak na sklonku nebo naopak na počátku nového roku rádi bilancujete? Co se povedlo, co se naopak vůbec nepovedlo? Co jsme udělali, co jsme udělat mohli a neudělali, a nebo co bychom bývali neudělali, kdybychom bývali věděli?
Tak jsem se tím loňským rokem probírala i já a nemohla zapomenout na to, co se událo loni v lednu. A nakonec mě napadlo, že půjdu s kůží na trh. Co se všechno může stát,když chytíte příležitost za pačesy. To je totiž už v naší rodině zažité klišé. Už od mala mi rodiče vtloukali do hlavy, abych nebyla pasivní a chytila příležitost za pačesy. A tak se mnohdy bezhlavě hrnu do všeho nového jen proto, aby mi náhodnou nějaká příležitost neutekla mezi prsty.
Když jednou přišel můj muž z práce domů a jen tak mezi zuby procedil, že mu kolegyně v práci nabídla vyhraný pobyt v Rakousku pod vrcholem Kaprun na tři dny gratis, brala jsem to jako vyloženě hozenou rukavici. Sami výherci o dovolenou nemají zájem, svůj pobyt mají zamluvený a uhrazený a tento by propadl. Ano, táto, bereme to. Dcerce, která loni stála poprvé na lyžích, jsem začala líčit jak si konečně pořádně zalyžujeme na upravených sjezdovkách. Povezeme se v kabinkových lanovkách a vyhřívané sedačky lanovek na které se nečekááá, nás dovezou až do ráje… A jelikož žijeme na střední Moravě, v kraji na sníh velmi chudobném, tomu našemu nejmenšímu capartíkovi jsme naslibovali sněhuláka, který bude větší než sám Yetti.
Slovo dalo slovo a my se takhle jednoho loňského lednového pátku vypravovali na svoji vysněnou misi za sněhem. Cesta byla sice úmorná a díky tomu, že máme malé auto a jedny moje lyže mě polstrovaly zprava a dcerky druhé lyže mě vystýlaly zleva, byla zároveň nepohodlná. Ale nakonec jsme do večera byli na místě samém. A že nám spadla brada. Sněhem jsme se museli doslova brodit k nádherné dřevěnici. Jen co jsme otevřeli dveře pokoje, děti začali radostí skákat: „Tady budeme spinkat?“ a „Tohle bude celé naše???“ A lítali z koupelny do kuchyňky a z kuchyňky do ložnice a nadšení nebralo mezí.
Dalo to práci, ale nakonec jsme tu rozvernou bandu blech uspali s tím, že pravé dobrodrůžo začne až zítra. Rozhodli jsme, že byť můžeme využít místní bazén, bude dobré jít dopoledne lyžovat a odpoledne buď na bazén nebo na stavbu sněhuláka, aby si den užily obě skupiny, a to jak skupina lyžaříků, to jsme já s dcerkou, a taky skupina kočárky, to je manžel s naším dvouletým synkem. A tak po vydatné snídani nás kluci přivezli na kopec, kde jsme si koupily skipasy a nechaly se vyvést nahoru.V kabinkové lanovce byla dcerka poprvé a tak se jí to náramně líbilo. Mávala dolů na kluky a chichotala se, jak bude jezdit zase šusem, a že mi dá do těla. Kdyby jen věděla…
Nahoře nás přivítal sychravý, nevlídný vítr. Ale nedaly jsme se jím odradit a vyjely ještě výš sedačkovou lanovkou, na které jsme si sklopili i kryt pro větší pohodlí. Opět dcerka pěla ódy na místní vymakanou sedačku. Ani zima si na nás nepřijde a vítr už teprve ne. No všeho do času…
Nahoře na nás bafla taková mlha, že jsme se musely prakticky držet za ruce, abychom o sebe nepřišly. Lyžařské brýle jsme na nose měli jen, aby nám sníh nelítal do očí, že by nám trochu rozjasnily cestu a věděly jsme, kudy vede sjezdovka, to opravdu říct nemůžeme. Kolíky byly zaváté sněhem. Cestou neprojela rolba tak dobrých sto let. Nevíme kudy, ale když nás to táhne dolů, jedeme. Jen prosím ne moc rychle, ať nezahučíme úplně mimo trať. Bylo to vyčerpávající, sníh byl tak navátý, že nešlo ani lyžovat a jízdu prokládal pád za pádem. Dcerka plakala, že mi takovou lyžovačku nikdy neodpustí, že ji tohle nebaví, že je jí zima, a že nic nevidí. Bylo rozhodnuto, vracíme se. Musíme jen dojet ke kabinkové lanovce. Pojď, pojedeme spolu pluhem. OSUDOVÁ CHYBA. Ve snaze pomoci dcerce sjet bezpečně dolů, jsme uprostřed svahu obě upadly a buď jsem si já do toho vysokého sněhu sedla sice jak do peřin, ale nešikovně nebo mi nohu přisedla dcerka….holt já jsem se nepohnula. S lámanou angličtinou jsem se domluvila s Poláky, kteří mi nabídli hned pomoc, že noha mě bolí natolik, že nejsem schopná další jízdy a přivolali pomoc v podobě horské služby. Naložili mě na skútr a svezli dolů ke kabince. Dcerce pomohli ke kabince Poláci. Díky za to, že lidé ještě nejsou nevšímaví a umíme si pomáhat. Kabinkou jsme se svezly dolů a čekaly na sanitku.
Ta nás odvezla do místní nemocnice, kde se o nás krásně postarali. Obdivovala jsem místní personál, že cítí s duší dítěte a posadili dcerku ke mně na lehátko hned, jak mě přivezli z rentgenu. Chirurgickou rukavici nafoukli a domalovali panáčka, který vypadal jako Pinocchio, kdy palec tvořil dlouhý nos. Já vyplácla za nové berle 100 euro, co jsem dostala od manžela na polívečku či něco dobrého, kdyby na svahu došla energie. Do ruky jsem dostala německou zprávu o zdravotním stavu. Lámanou angličtinou jsem se dozvěděla, že dostávám i recept na nějaké injekce a zlomené to není, ale nehýbat. Uf…co teď. Volám tedy muži, ať si pro nás přijede. Hledej kde chceš, ale je to ambulance v Zell am See. Našel nás kupodivu rychle.
Nikdy nám nic nebylo ani nemocní nebýváme. Nedošlo nám ani, že existují nějaké injekce proti srážlivosti krve, holt strach byl větší než obava ze zklamání dětí. Ještě ten večer jsme všechno zase sbalili a jeli domů.
Dnes už vím, že ne všechno se musí využít a vyčerpat. Kdybychom to bývali věděli… Ale naštěstí jsme domů dorazili v pořádku, před cestou se pojistili, a to díky Bohu, protože faktury z Rakouska chodili i po půl roce. Já už chodím a dokonce si i dřepnu bez toho, aniž bych si na úraz vzpomněla. Jen na ty lyže se mi už nějak nechce.
Foto: pixabay.com