Putování kokořínskou krajinou I.

Autor

Ačkoliv je jaro v plném proudu, ráda bych se ohlédla za jedním naším ještě zimním výletem a provedla vás po zajímavých místech.

Je poslední zimní víkend a sluníčko pěkně svítí. Využíváme s dětmi příležitost a vyjíždíme společně s manželem na Kokořínsko. Manžel pracovně, já s dětmi rekreačně – na výlet. Pomocí navigace se bez problémů dostáváme k cíli manželovi cesty. Ten nás chce ještě dovést o několik kilometrů dál, přímo k starověkému hradu. Jenže ouha. Silnice nepokračuje. Je z bezpečnostních důvodů uzavřena. Čas je neúprosný a na objetí uzavřeného úseku není kdy. Nevadí. Vystupujeme s dětmi z auta u kruhové cedule označující zákaz vjezdu a těšíme se, že i tak prozkoumáme zdejší okolí, které nás okouzlilo již při pohledu ven z oken automobilu.

 

Všude kolem nás se rozprostírají pískovcové skály, které se společně s lesními porosty střídají po celé viditelné vzdálenosti zdejší kopcovité krajiny. Cestu lemuje červená a žlutá turistická značka, jen ukazatel v podobě rozcestníku není v našem dohledu. Volíme tedy směr cesty podle směrovek k hradu určených primárně pro motorová vozidla. Několik desítek metrů vedou všechny značené cesty (turistické i silniční) společně. Po zhruba kilometrové vzdálenosti se musíme rozhodnout, po jaké cestě se vydáme dál. Striktně zamítáme chůzi po silnici a volíme s dětmi žlutou značku. Stoupáme do strmého kopce a naše tempo urychluje hlasitě štěkající pes, který svůj hlasový projev doplňuje vysokými skoky, za které by se nemusel stydět ani na atletické olympiádě.

Štěkot hafana pomalu slábne a my stoupáme po schodech, kterým sice pomohla ruka člověka, ale úžasně zapadají do zdejší krajiny. Jdeme vzhůru malebnou cestičkou vinoucí se středem mezi pískovcovými útvary. Příroda kolem nás nádherně voní, slunko posledních zimních dnů ještě nehřeje, ale prosvětluje celou krajinu svým optimistickým jasem a v průzračném vzduchu se třepotá několik zatím ještě sporadicky si prozpěvujících ptáčků, kteří nám svojí libozvučnou písničkou chtějí oznámit, že jaro již je na dohled i na dosah.

 

Děti jsou pískovcovými skalami nadšeny. Jen prostřední dcerce, která se ještě nesetkala s pojmem pískovec, vrtá hlavou, jak to, že se skály z „písku“ nerozdrobí a nahlas formuluje svoji myšlenku: „mně ty skály připadají spíše jako z kamenů, než jako z písku.“Vysvětlujeme si, že pískovec je hornina a nelze ji srovnávat s pískem, který znají převážně z dětských pískovišť.

Děti obdivují skalní útvary a zkoumají je opravdu důkladně, každá proláklina, všechny štěrbiny a hlavně krásné výhledy si zaslouží důkladný průzkum. Neodpustím si důležitou otázku: „je vám jasné, že musíme chodit všude společně a nesmíte se mi rozutíkat každý jiným směrem?“ I když dostávám trojnásobnou kladnou trojnásobnou odpověď, neodpustím si, možná i trochu zbytečné, rýpnutí „ kdo neposlechne, bude skály pozorovat pouze z cesty.“

Za chvíli objevuji pěknou vyhlídku, ze které dohlédneme na několik kilometrů vzdálený hrad Kokořín. „Ne, ten si dnes opravdu neprohlídneme z blízka,“ konstatuji a mé ratolesti se mnou souhlasí, ale naštěstí to nikoho ani drobet nemrzí. Následujeme turistickou značku a šplháme na vrcholek jedné ze skal. „Já mám hlad,“ hlásí nejmladší dcerka a příjemné vyvýšené místo jednohlasně schvalujeme jako vhodné k odpočinku a lehkému občerstvení. Využívám signálu a najdu na chytrém telefonu s připojením na internet pověst vztahující se k hradu. Legenda o bílé postavě se líbí a mile dokresluje i tak příjemnou atmosféru.

Naše kroky směřují k nelibosti capartů dále po žluté a pískovcovou nádheru necháváme za zády. „Chci najít nějaký turistický ukazatel,“oznamuji a jdeme. Po chvíli k němu dorážíme a já zkoumám různé cíle cest, avšak jsem dětmi přehlasována a po chvíli se vracíme zpátky do skal.

Úvodní foto: http://www.kokorinsko.net/

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na