Sumatra

Autor

Čtyřiadvacetiletá studentka prvního ročníku magisterského studia České zemědelské univerzity Eva Vozabulová se věnuje oboru Zájmové chovy exotických zvířat. A opravdu nejen teoreticky. Kromě toho, že pracuje v zooparku Zájezd, na záchranu jednoho ptačího druhu se vydala až na Sumatru. Nicméně na Sumatře se samozřejmě s týmem nevěnovala „jen“ dobrovolnické práci, ale také se rozhlížela a seznamovala s místním prostředím a s lidmi. A nyní nám o tom všem povypráví.

Jak ses ocitla na Sumatře?
O projektu Záchrany sojkovce dvoubarvého (Garrulax bicolor) jsem se dozvěděla na České zemědělské univerzitě, která na něm spolupracuje. Jelikož studuji obor Zájmové chovy exotických zvířat, tento projekt mne velmi zaujal a rozhodla jsem se přispět k jeho realizaci svou maličkostí. Za sojkovcem dvoubarvým vyskytujícím se v Indonésii na ostrově Sumatra jsem se vydala ještě s pár dalšími studenty ČZU. V přípravách nás čekalo očkování proti žloutence a břišnímu tyfu. A samozřejmě nesměla chybět antimalarika. Po 10ti týdnech od rozhodnutí se na zapojení se do projektu jsme vyrazili na cestu. Po mezipřistání v Abu Dhabi jsme dorazili do Bangkoku, kde jsme strávili několik dní, a poté vzlétli s místními aerolinkami směrem k Medanu, hlavnímu městu Sumatry. Na malém medanském letišti nás čekal hlavní indonéský propagátor ochrany sojkovce a director ISCP programu Rudianto Sembiring.

 

V čem spočívala Vaše pomoc na Sumatře?
Naším cílem bylo vybudovat záchranné centrum pro sojkovce dvoubarvého, zpěvného ptáka, žijícího na indonéské Sumatře. Je ohrožen hlavně úbytkem přirozeného biotopu v důsledku kácení a vypalování pralesa a odchytem místními obyvateli, kvůli jeho atraktivnímu zpěvu. Místo vybrané pro naše centrum se nachází v blízkosti vesničky Sibolangit u Berastagi nepřiliš vzdálené od samotného Medanu. Když jsme přijeli na místo, uvítala nás dřevená kostra budoucího centra a kolegové, kteří přijeli v předešlém turnusu. Mezi dalšími studenty ČZU i hlavní iniciátor a project manager ISCP Tomáš Ouhel, který Indonésii navštěvuje pravidelně. Jako konzultant byl přizván Pavel Hospodářský, uznávaný odborník na zoborožce a project manager Centra pro záchranu endemitních druhů na Filipínách (Talarak Foundation).

Projekt probíhá pod záštitou Liberecké zoologické zahrady.

Program na zvýšení stavu sojkovce dvoubarvého v přírodě má hned několik bodů:
1. vybudování zázemí, centra
2. vystavění voliér na chov a odchov sojkovců a jejich následné vypouštění do přírody
3. výměna sojkovců odchycených místními obyvateli za kanáry, kteří jsou v této oblasti ,,exotickým“ zbožím a pro nás levnou alternativou
4. enviromentální osvěta (hlavně místních dětí) spojená s výukou angličtiny v centru

Jak lze v tomto projektu nadále pomáhat?
Momentálně se rozjíždí fungování centra, které bude mít na starosti Tomáš Bušina. Pomoci může rozhodně propaganda a rozšiřování povědomí o Indonésii a problémech spojených s udržením přírodních biotopů a místní fauny i flory. Nejsnazší cesta jak pomoci je – jak jinak – finanční, ačkoli to každý nerad slyší, i tento projekt se potýká s nedostatkem prostředků. To, co je k dispozici, máme od několika málo sponzorů a nezřídka museli iniciátoři projektu sáhnout i do vlastní kapsy. Proto budeme rádi za každý příspěvek od lidí, kterým není osud zvířat lhostejný.

Co tě na Sumatře uchvátilo a co vyděsilo?
Rozhodně mě na Sumatře uchvátili příjemní a přátelští lidé, jídlo a příroda. A nebudu lhát, jako studenta i příznivé ceny v podstatě všeho… Naopak jsem se zhrozila stavu zvířat chovaných v zajetí, neuvěřitelného množství odpadků všude kolem a bídy, která tam doléhá na spoustu obyvatel.

 

Jak se k Vám chovali místní lidé?
Lidé jsou tam opravdu velmi vstřícní, hlavně v oblasti, ve které jsme se nacházeli. Dle mého osobního názoru ještě nejsou „zkaženi“ turismem jako je tomu v turisticky vytíženějších oblastech. Vzhledem ke své barvě pleti se zde Evropan stává tak trošku atrakcí. Často jsme potkávali místní obyvatele, kteří byli tak neuvěřitelným způsobem nadšení, že se s nimi vyfotíme, že jsme si připadali jako celebrity z Hollywoodu (směje se).

Hlavní náboženský proud v této oblasti je islám a křesťanství. Z lidí, se kterými jsme přišli do užšího kontaktu, byla většina islámského vyznání. Vzhledem k tomu mne na nich trochu mrzel jejich postoj ke psům, kteří jsou považováni za nečistá zvířata, takže se jim příliš péče nedostává. Jinak dle mého osobního názoru, byli tito lidé mnohem méně ortodoxní než například muslimové v arabských zemích. Seznámili jsme se i s lidmi, kteří mají shodou okolností kousek od Sibolangitu také vzdělávací centrum a zabývají se ochranou Sumaterských pralesů.

 

Jaká je tradiční rodina na Sumatře?
Jak vypadá křesťanská rodina, to si zřejmě každý dokáže alespoň přibližně představit. Co se týče islámu, samozřejmě má v rodině hlavní slovo muž. Za celou dobu pobytu jsem se ale nesetkala s mnohoženstvím, které je pro islám charakteristické hlavně v arabských oblastech. Rodina má většinou 2-3 děti, o které s láskou pečuje. Lidé jsou velmi společenští a pořádají každý večer sešlost a baví se. Živí se různými pracemi v lese, zemědělstvím, prodejem a bohužel i odchytem a obchodem se zvířaty nebo částmi jejich těl jako jsou drápy, rohy a podobně. Chovají hlavně drůbež a buvoly.

Zachraňovali jste jeden z ptačích druhů, co ostatní příroda?
Příroda v Indonésii je opravdu nádherná, povedlo se nám vystoupat na sopku se sirnými prameny i užít si prales s pobíhajícími orangutany v národním parku v Bukit Lawanu. Z atraktivnějších zvířat je tam vidět mnoho druhů opic a gibonů, ve větru se prohánějí zoborožci a ve vodách plavou obrovští varani. To vše mizí díky vysazování Palmy olejné za komerčními účely, což vede k devastaci původních pralesů a destrukci životního prostředí pro mnoho endemitních druhů. Tyto palmové plantáže jsou problémem v celé Indonésii. I v oblasti, kde jsme se nacházeli, byly vidět známky vypalování pralesa s následným osidlováním nebo zemědělským využíváním půdy. Můžeme jen doufat, že pokud ukážeme místním lidem krásu a význam přírody kolem nich, může se tato situace alespoň lokálně změnit.

Máš v plánu se na Sumatru ještě vrátit?
Projekt začal na jaře minulého roku (2012, pozn. redakce) a spolupráce na něm byla mou premiérou v návštěvě Indonésie. Přímo na Sumatře jsem strávila necelý měsíc a musím říci, že se mi odtamtud vůbec nechtělo! Sama doufám, že se mi v blízké době podaří se do Indonésie opět podívat. Momentálně v únoru proběhne slavnostní otevření centra, spojené s návštěvou organizátorů. Bohužel se k nim teď nemohu připojit, ale doufám, že se mi to brzy podaří.

 

A žít zde natrvalo? Je život tam hodně odlišný?
Rozhodně si dokážu představit, že bych tam zůstala mnohem delší dobu, ale že bych tam žila napořád to asi ne. Přece jen mám trochu slabost k té naší malé, prohnilé zemičce… (usmívá se). Jeden z největších rozdílů oproti ČR je například způsob stravování. Nejen že Indonésie nabízí rozmanité druhy ryb připravovaných na mnoho způsobů a ke každému jídlu je příloha buď rýže, nebo nudle, ale jí se tam převážně rukama, tedy jen pravou rukou. Musím říci, že to mě na Indonésii opravdu bavilo!

koupelna

Děkuji za vyprávění a fotografie a přeji brzké splnění přání o návratu do Indonésie!

Úvodní foto: pixabay.com

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *