„Chceme se aktivně podílet na šíření dobrého jména Armády České republiky.“

Autor

Valná část lidí má dnešní den spojený především se svátkem svatého Martina, méně už jich ví, že tento datum je také Mezinárodním dnem válečných veteránů. Většina z nás zná práci našich vojáků pouze zprostředkovaně přes média, někdy ani moc nechápeme, proč ten který konflikt vznikl a co tam vlastně naši vojáci dělají. Válečné veterány bereme jako hrdiny, kteří řeší problémy pouze v boji a po návratu domů vlastně ani žádné mít nemůžou. O tom, že nic není tak blýskavé, jak se nám civilistům zdá, jsem si povídala s pplk.v.v. Ladislavem Sornasem ze Sdružení válečných veteránů.

Kdy Sdružení válečných veteránů ČR vzniklo?

Sdružení válečných veteránů ČR (SVV ČR) ve svých řadách organizuje novodobé válečné veterány – účastníky zahraničních misí po roce 1990. Bylo založeno v roce 1992 účastníky mise v Perském zálivu – operace Pouštní štít a Pouštní bouře.

Jací váleční veteráni jsou vašimi členy? Kolika válečných konfliktů se čeští vojáci zúčastnili po roce 1989?

Členy sdružení mohou být pouze vojáci nebo policisté, kteří se zúčastnili zahraniční mise jako příslušníci ozbrojených sil ČR. Naši členové působili v misích v Kuvajtu, Iráku, bývalé Jugoslávii, Afganistánu, Pákistánu, Kongu, Somálsku, Mali, Gruzii, Libérii, Etiopii…

Jaké je poslání sdružení?

Hlavním cílem sdružení je vzájemná pomoc válečným veteránům, kteří se dostali do složité životní situace ať už ze zdravotních, sociálních či jiných důvodů. Především jde o pomoc při hledání pracovního zařazení a zdravotní péči.

Hlásíme se k idejím bojovníků za svobodu Československa v obou světových válkách, spolupracujeme s organizacemi s podobnými programy a chceme se aktivně podílet na šíření dobrého jména Armády České republiky.

K naplnění těchto cílů využíváme širokou škálu činností od slavnostních nástupů a shromáždění při příležitosti různých výročí a významných dnů, neformálních setkání našich členů s odbornou veřejností a představiteli veřejného života, výstav, publikační činnosti a dalších. Udržujeme stálý kontakt nejen s válečnými veterány, ale i s jejich rodinnými příslušníky.

Mapujeme potřeby zdravotně nebo psychicky postižených veteránů, jimž hrozí sociální vyloučení. Snažíme se odstraňovat negativní jevy úzkou spoluprací s veřejnou správou a samosprávou a snižovat dopady ohrožení na válečné veterány a jejich rodinné příslušníky.

V roce 2011 se SVV podařilo získat finanční prostředky z Evropských fondů k realizaci dvouletého projektu „Z války/armády do civilního zaměstnání“. Šlo především o pomoc při hledání pracovního zařazení v rámci projektu o pomoc při hledání pracovního uplatnění válečných veteránů, kteří po propuštění z armády nenašli práci nezaměstnaní nebo jim nezaměstnanost hrozí. Kromě pomoci při hledání pracovního místa je obsahem projektu i zvýšení kvalifikace, rekvalifikace či získání certifikátů a oprávnění k různým specializacím a v neposlední řadě pak i finanční podpora zaměstnavateli. SVV našlo novou práci 50 veteránům a zabezpečilo přeškolení a rekvalifikaci pro dalších150 veteránů.

Když se řekne „válečný veterán“, většině lidí se vybaví veteráni z první či druhé světové války. Přijde mi, že veteráni z novodobých konfliktů jsou poněkud opomíjeni. Je to jen můj dojem nebo je to skutečně tak?

SVV ČR se nedomnívá, že by váleční veteráni měli být obecně preferovanou skupinou. Vyšší pozornost by určitě uvítali veteráni odcházející do civilu a veteráni se zdravotním postižením. Rádi bychom se podíleli na vypracování a realizaci ucelené a smysluplné koncepce přípravy válečného veterána na civilní zaměstnání. Chybí potřebná teorie, praxe je náhodná – pokus a omyl.

Jaké překážky nejčastěji vojáci řeší, když se vrátí domů? Se kterými problémy jim pomáhá SVV?

Nejčastější problémy válečných veteránů po návratu z mise jsou spojeny se závistí kolegů a nadřízených. Drobné ústrky a poznámky typu „vydělal jsi si v misi balík a tak nečekej nějakou odměnu“ si vyslechl snad každý. Mnoho veteránů má dojem, že při propouštění v rámci permanentní reorganizace zbytku armády jsou na prvním místě.

Někteří váleční veteráni po propuštění z armády se potýkají s problémy při hledání práce. Nejohroženější jsou vojáci s úzkou ryze vojenskou specializací a vzděláním bez maturity. Málokterá firma potřebuje bývalého automechanika, který strefí krabičku sirek na kilometr.

Další skupina problémů je spojena se zdravím. Dostupnost a kvalita lékařské péče je mnohde problematická. Nejde jen o post-traumatický syndrom veteránů, ale také o následky zranění a běžné choroby spojené s věkem. Předseda SVV ČR MUDr. Pavel Budinský si jako vojenský lékař, který se zúčastnil několika misí, nejlépe uvědomuje, jak důležité jsou pravidelné odborné preventivní prohlídky a včasná diagnostika. Jménem SVV ČR uzavřel dohodu se špičkovou Fakultní nemocnicí v Motole o poskytování dvoudenních komplexních preventivních prohlídek válečných veteránů.

SVV ČR i v dalších letech soustředí svou pozornost na organizaci konkrétní pomoci ohroženým veteránům. I nadále hrozí válečným veteránům nezaměstnanost po propuštění z armády a zdravotní problémy zraněným a nemocným. Rozšiřuje se skupina veteránů – seniorů se zdravotními problémy, které se obvykle projevují v pozdějším věku.

Ve které válce jste sloužil vy?

Já jsem se zúčastnil první zahraniční mise Československé lidové armády po 2.sv.válce: V prosinci roku 1990 odlétl Samostatný Československý protichemický prapor do Saudské Arábie a s koaličními vojsky se podílel na osvobozování Kuvajtu, kterou okupoval Irák. Operace Pouštní štít a Pouštní bouře byly prvním bojovým vystoupením Československých vojáku v zahraničí a je nutné zdůraznit, že po deseti měsíční službě bylo působení jednotky hodnoceno jako velmi úspěšné.

Druhou misí byla účast v balkánské občanské válce v roce 1992 -93. Československý prapor UNPROFOR působil jako jednotka OSN v oblasti Plitvických jezer.

Další mise byla pod vlajkou Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) v roce 1997. Na území Bosny a Hercegoviny civilní odborníci podporováni vojenskou silou organizovali první poválečné volby a připravovali místní vznikající samosprávu na samostatnou činnost.

Poslední misí byla opět mise OSN. V Demokratické republice Kongo probíhala vleklá občanská válka a Rada bezpečnosti OSN v roce 2000 rozhodla o vyslání mezinárodních vojenských jednotek. Působil jsem v mezinárodním štábu mise MONUC.

Byla během vašich misí chvíle, kdy jste zažil něco natolik pozitivního, že jste si říkal, že je dobře, že jste tam, kde jste?

Nejvíce na mne zapůsobily okamžiky osvobozování hlavního města Kuvajtu. Všichni jsme viděli poprvé hrůzy, které války působí. Mrtvá těla, rozbité domy, trosky z celých městských čtvrtí. A také Kuvajťany, kteří nás vítali jako osvoboditele a mávali z chodníků projíždějícím vojáků, zvali nás do svých domů.

Co byl naopak váš nejhorší zážitek?

Nejhorší a nejhloupější projevy válčících vojáků jsem zažil v bývalé Jugoslávii, když nesmiřitelní hrdinové s IQ 75 pálili z těžkých zbraní na domy svých sousedů, se kterými před válkou seděli u jednoho stolu a popíjeli rakiji z jedné flašky.

Čas od času se objeví názor, že bychom měli vystoupit z NATO. Co si o tom myslíte?

Dnešní mladí vojáci jako členové NATO působí v Iráku a Afganistanu. Jistě slouží s poctivými úmysly a snahou. Stejně tak, jak jsme se snažili my v Kuvajtu, bývalé Jugoslávii, Bosně nebo Kongu. Mám ale dojem, že to mají mnohem obtížnější. Odborně i psychicky. Nám tehdy na ulicích nehrozili místní lidé, viděli v nás pozitivní mezinárodní sílu OSN nebo OBSE, sílu, která přináší mír a monitoruje situaci s cílem předcházet ozbrojeným střetnutím.

Dodnes se mnozí z nás vrací do Chorvatska navštěvují přátele, které za mírové mise OSN získali. Nevěřím, že někdy naši vojáci budou jezdit do Iráku nebo Afganistanu na dovolenou za přáteli.

Děkuji za rozhovor a přeji vám, ať je sdružení při pomoci veteránům co nejúspěšnější a ať mají těch překážek po návratu domů co nejméně.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na