Dům ztracený v čase

Pozn. Autora: Toto je přepis deníku, který jsem našel při procházení jedné staré rozvaliny během mé letní dovolené

26. července 1997.

Dnes jsme se s mými sourozenci po dlouhé době sešli zase v domě našich prarodičů. Bylo to zvláštní. Znal jsem útroby této budovy jako své vlastní boty. Vyrůstali jsme tu. Dům byl velký, prostorný, a hlavně měl podkroví, ve kterém vždy bylo co objevovat. Byla to kouzelná půda. Jako z nějaké pohádky. Pamatuju si knihovny plné starých a zaprášených knih. Takových, o kterých jsem ani nikdy v životě neslyšel. Z nás tří jsem na půdě trávil asi nejvíc času. Přišlo mi jako bych pokaždé našel něco nového. Něco, co tam snad bylo schválně zapomenuto, jen abych to znovu objevil.

Když se dnes všichni pomalu ukládali ke spánku, chtěl jsem v tom letním teple jít znovu prozkoumat místo, které jsem znal z dětských let jako zdroj všech mých dobrodružství. Vylezl jsem po starých dřevěných schodech až nahoru do podkroví a jen co jsem uviděl dveře prvního pokoje potažené stejnou béžovou tapetou s přílišně detailním přírodním vzorem, jako byla zeď kolem nich, perfektně maskované před okolním světem, který o nich neměl ani zdání, jsem si vzpomněl na to, které pokoje tu vlastně byly.

Bylo tu celkem pět pokojů. Za tapetovými dveřmi byl nultý pokoj. Pokoj, ve kterém končili věci, které dlouho nikdo nebude potřebovat, ze kterých se nakonec staly věci, které nepotřeboval už nikdy nikdo. Byl to pokoj, kde byly ty nejroztodivnější, a často i nejnudnější věci. Staré nářadí, truhlíky na květiny, kusy různého dřeva, které zbylo z kdejaké práce, prázdné sklenice pro které se „někdy najde využití“ a tak podobně.

Poté tu byl pokoj první. To byl neoficiální pokoj mého bratra. Kdykoli zmizel, našli jsme ho tam, jak vždycky u stolu něco tvořil. Ať už psal, četl nebo něco vyráběl, tohle bylo jeho místo. Hned vedle něj byl pak pokoj druhý.

Ve druhém pokoji měla zase naopak své útočiště babička. Pokoji dominoval velký vikýř se starožitnou lampou, malým dřevěným stolkem a koženým křeslem, zatímco zbytek místnosti byl vyložen knihovnami a květináči s kytkami. Babička si sem vždy při brzkých letních ránech a pozdních zimních večerech chodívala číst. Když jsme se v pokoji náhodou objevili zrovna v době, kdy tam byla i ona, neminulo nás sáhodlouhé vyprávění o pěstování každé jedné květiny a všech možných strastích a radostech, které jí obyvatel každého květináče denně přinášel.

Poté byl pokoj třetí. Ten měl dveře hned naproti druhému. Chodba, která tyto tři pokoje spojovala, měla stejnou béžovou tapetu s přírodním vzorem a k tomu navíc spoustu starožitných obrazů květin ve čtvercových, dřevených rámech.

Ve třetím pokoji jsme zase nacházeli často sestru. Byl to pokoj ze všech nejmenší. Byl tam krásný a huňatý barevný koberec ve tvaru oválu, na kterém si často hrála s čímkoliv, co si do pokoje zrovna přinesla. Malým okýnkem tam vždy v nějakou část dne prosvitlo pár paprsků, které pokoj nejen vyhřály, ale také mu daly unikátní starožitnou světelnou patinu.

Z druhého pokoje pak vedly stejně tajemné, zatapetované dveře, jako do pokoje nultého. Za nimi se nacházel čtvrtý pokoj. Nebyl to ani tak pokoj, jako vstup do zákulisí tohoto domu. Tam už se to dalo nazvat čistě půdou. Prázdný prostor bez řádu, kde končilo vše, pro co už nebylo místo v domě, ale co se mohlo někdy potřebovat. Starý nábytek, přikrytý starým povlečením. Staré knihy, které nebyly tak oblíbené, aby zdobily nesčetné babiččiny knihovny. Staré nádobí, které už dávno dosloužilo, ale byla by škoda ho vyhodit, kdyby se pro něj náhodou ještě někdy využití našlo a spousta dalších pokladů.

Zatímco mi vzpomínky zahalovaly mysl a kouzlily mi upřímný, nostalgický úsměv na tvářích, jsem vystoupal konečně do schodů. Pohladil jsem dveře nultého pokoje a tapetu na nich, která už zašla a v rozích se začala pomalu loupat a tím odhalovat dřevěnou desku pod ní.

Prošel jsem kolem prvního pokoje, do kterého jsem nakoukl, abych viděl ten samý stůl, u kterého bratr vždy sedával.

Prošel jsem do pokoje druhého, abych viděl novou podobu babiččiny soukromé knihovny. Letmo jsem očima přejel po tajemných dveřích, které už dávno nebyly tajemné, jelikož se tapeta na nich za ty roky značně ošoupala po krajích a postupně se, stejně jako u pokoje nultého, začala po rozích odlupovat.

A pak jsem se vrátil zpět do chodby, abych k mému zklamání zjistil, že dveře do třetího pokoje zmizely. Asi už se jim pokoj nehodil, a tak ho zazdily, aby si udělali místo v zákulisním prostoru podkroví pro nové užitečné, ale nepotřebné věci, které bylo nutné hromadit.

28. července 1997

Už tu jsme třetím dnem. Sourozenci už též zjistili, že třetí pokoj zmizel. Optali jsme se na to babičky s dědou, ale oba nám zapřisáhle tvrdí, že tam nikdy žádný třetí pokoj nebyl. Že jsme se prostě přepočítali, když jsme si pokoje označovali.

To by se klidně mohlo stát, ale jak potom vysvětlit, že jsme si všichni pamatovali ten oválný koberec, malé okénko a spoustu těch momentů, kdy jsme tam sestru nacházeli.

Naši prarodiče už si ani na oválný kobereček nevzpomínali, ale také s jejich věkem a tím, kolik haraburdí se na půdě nacházelo, těžko říct jestli vůbec ví, co tam je, co ne a co kde skončilo.

Babička měla totiž zvláštní zálibu v náhodných uklízecích mániích, při kterých horlivě běhala po celém domě a vyhazovala vše, co jí připadalo, že už si svůj čas v domácnosti dostatečně odbylo.

31. července 1997

Po dalších pár dnech přesvědčování a pátrání už začínají i mí sourozenci věřit, že v podkroví nikdy žádný třetí pokoj nebyl.

Zvláštní je, že mám pocit jako by se i celý prostor půdy zmenšil. Ale to mohu přisoudit i tomu, že už nejsem, slovy babičky, malý svišť a že teď se mi v úzkých prostorách mezi trámy, které drží střechu, pohybuje značně hůř.

1. srpna 1997

Dnes jsem měl špatné spaní. Nemohl jsem pořádně usnout, protože mě pořád budil zvláštní a tíživý pocit. Nechci se uchylovat k paranormálnu ani k pověrčivosti, ale věřím, že něco se s tímhle domem a jeho podkrovím děje. Sourozenci dnes odpoledne odjíždí, ale já asi zůstanu o něco déle a prozkoumám, co přede mnou dům ještě skrývá.

[Následující část dne je neúplná, jelikož stránky byly čímsi polité a text se rozpil a je z většiny nečitelný.]

…

Prošel jsem si dnes znovu všechny pokoje. Pečlivě jsem zkoumal každý detail, jestli si nevšimnu něčeho zvláštního. Ale vše bylo takové, jaké bylo vždy. Nudná béžová tapeta, které by slušel nějaký vzor, hranaté dřevěné rámečky ve stejné barvě, které vypadaly jako okénka do zdí a které zdobily nádherně detailní, avšak už mírně zašlé obrazy květin. I bráchův pokoj, babiččina knihovna, ve které se za ta léta pouze nakupilo více knížek, více květin, a staré kožené křeslo vystřídalo modernější a polohovatelné.

Zkrátka nic se nezdálo být jinak, než jak jsem si to pamatoval.

Když jsem slezl dolů, zjistil jsem, že sourozenci zde také zůstali.

Zvláštní ale bylo, že vypadali, jako by si ani nepamatovali, že dnes chtěli odjíždět.

4. srpna 1997

Od rána sedím v chodbě v podkroví a nemohu se zbavit dojmu, že v ní něco chybí. Je to zvláštní. Mám pocit, že tu mám hledat pokoj a proto tu sedím a očima sleduju každou píď tapety na zdi a hledám snad náznak obrysu dveří, které by mě zavedly do nějakého kouzelného a skrytého světa.

Jak jsem zkoumal každý milimetr zdi, víc a víc mě děsily prázdné rámečky pověšené na zdi. Asi bych měl babičce říct, aby do nich konečně dala aspoň nějaké fotky mě a těch dvou dětí, se kterými jsem si tu v létě hrával. Myslím, že by bylo hezké si to připomínat, když si zrovna půjde číst.

Srpena 1997

Než jsem dnes šel nahoru do pokoje, chvíli jsem seděl s prarodiči a dvěma cizinci, kteří u nás byli na návštěvě. Poznával jsem v rysech jejich tváří děti, se kterými jsem si často hrál v dětství a potěšilo mě, když jsme spolu mohli procházet vzpomínky na dobrodružství, které jsme zažívali v podkroví.

Když jsme dopili společně kávu, vzal jsem je nahoru. Bylo hezké vidět jejich rozzářené pohledy, když jsme spolu procházeli všechny pokoje, jako bychom byli zase děti. První pokoj, ve kterém si můj kamarád vždy rád četl, nebo jsme v něm spolu vyráběli. Byl tu pomalu jako doma. Ani si nevybavuji, že bych ho viděl odcházet, protože tak nějak vím, že tu vždy byl.

Pak taky knihovna, kde jsme poslouchali babičku, jak nám vypráví o knihách, co čte a o kytkách, které v pokoji byly.

A samozřejmě i půda plná věcí, které se tu snad objevovaly, aniž by je sem vůbec někdo dával, protože kdo by jinak byl schopen za život nashromáždit tolik haraburdí.

Když jsme se vraceli zpět, shodli jsme se na tom, že když na prázdných béžových zdech ani nevisí žádné obrazy, měli bychom je konečně pomalovat, tak jak jsme o tom nesčetněkrát mluvili, když jsme byli ještě děti

[Několik stránek vypadá, jako by je někdo vytrhl]

Srp   1 9 9 7

Den ode dne mám z tohohle domu horší pocity. Dva cizí lidé, co tu jsou už několik dní s námi, pořád neodešli. Pomalu vypadají, jako by ani nevěděli, kdo je babička s dědou, a ti zase neví, kdo jsou ti dva cizinci, ale prý jim tu nevadí. Rozčiluje mě to. Tak raději chodím trávit čas do podkroví, do knihovny. Sice je zde jen pár knížek, které se dají číst, jelikož spousta z nich je bohužel prázdná, ale i tak je to lepší, než sedět dole a dívat se na cizí lidi, kteří ani neví, co mají říkat.

Připomíná mi to dětství. Kdykoli prarodičům přišla nějaká návštěva, zalezl jsem si raději do podkroví a byl tu sám. Ale stejně je to zvláštní pocit. Jako kdyby se podkroví zmenšilo od doby, co si ho pamatuju. Měl jsem za to, že tu byl ještě pokoj navíc, ne jen knihovna. Ale je možné, že si to jen špatně pamatuji.

[Opět je pár stran rozpitých]

1 9 9 8

Nevím, k čemu jsou ta čísla, ani kdo z těch čtyř lidí, co teď sedí dole, je psal před každý odstavec textu, ale přijde mi to jako zábavný koncept, a tak jich sem pár taky dopíšu.

Ten, kdo to psal, zkoumal podkroví. Nevím, co je podkroví, ale když jsem se ptal ostatních, co je podkroví, a jestli ho tenhle dům má, nikdo mi nic neřekl. Prý neví, co by to mohlo být.

Nový úkol: Zjistit co je podkroví a zjistit co znamená slovo „Knihovna“.

Nemám tak zajímavá témata jako předchozí pisatel. Tak budu jen chvíli vypisovat další čísla, co následují, dokud mě to nepřestane bavit. Můžete to zkusit taky, až to budete číst. Nechám vám pár prázdných stran.

1999 2000 2001 2002 2003 2004 […]

[Čísla pokračují přes další dvě stránky a pak je několik stran prázdných]

Ti lidé dole mě děsí. Nikdo z nich neumí mluvit. Raději se před nimi budu schovávat do druhé místnosti. Děsí mě s nimi zůstávat na jednom místě.

[Následující věty jsou psané přes celé stránky]

PŘESTAŇTĚ SE DIVAT NA MNĚ!!! TI BYTOSTI SE POŘAD DIVAJ NA MNĚ!!! NENI KAM JIM PŘED NIMA UTEČT!!!

…

ZKOUŠIL SEM PROBOURAT DIRU DO ZDÍ, ALE NEJDE MI TO NIČIM. ASI JSME TU CHYCENI SPOLU NAFURT!!!

…

UŽ JSME TU TŘI!!! JEDEN ZMIZL ALE NENAŠEL JSEM KAM. Z TĚCHLECH ČTYŘECH ZDI NENÍ KAM UTECT

…

JSM TU SAM. OSTATNI ZMIZL TAKY. JE TU STRACH. PRÁZDNÁ TMA VŠUDE.

[Tohle bylo to poslední, co šlo přečíst. Ještě je tam občas nějaké slovo na pár dalších stranách, ale později už tomu není ani rozumět. Jako by snad autor sám zapomněl jak psát.

Nedalo mi to a deník jsem si přečetl ještě několikrát. Zajímalo mě, kde bych o domu, ve kterém jsem ho našel, mohl zjistit víc a tak jsem se ptal pár lidí kolem, ukazoval jsem jim deník a tak podobně.

Většina lidí mi řekla, že se přistěhovali celkem nedávno, takže o době, kdy se to stalo nic nevědí.

Z míry mě však vyvedl jeden děda, se kterým jsem se o domě a deníku chvíli bavil. Řekl mi, že by to nebylo neobvyklé vzhledem k tomu, že si vybavuje místo, okolo kterého tu byly nějaké pověry, ale že je to dávno, a že bych se musel zeptat ostatních, kteří mají ještě mladou a svěží paměť, že tu snad všichni bydlí už odmalička. Řekl jsem mu, že mi všichni tvrdí, že o domě nic neví, a že se přistěhovali až vcelku nedávno.

Zeptal se mě, o jakém domě mluvím. Řekl jsem mu, kde přesně se to místo nachází.

Horlivě se se mnou začal hádat, že tam nic nestojí už minimálně od roku 1930. Že tam nikdy nic nestálo…

Potom mě vyhnal.

Zkoušel jsem se vrátit na to místo, kde jsem deník našel…

Ale já nevím, kde jsem ho našel… Nepamatuju si, kde jsem ho našel…

Raději jsem se odtamtud co nejdřív vrátil domů. Deník i to místo samotné, a především ten záhadný zmizelý dům mě děsily. Tak neuvěřitelně moc…

Radil bych vám všem se tomu místu vyhnout… Tomu městu…

Ale já nevím, kde to je…