Dušičkový příběh I.

Autor

Je dušičkové počasí. Podzim ukazuje nevlídnou tvář plískanic. Spadané barevné listí stromů již ztratilo svojí původní královsky třpytivě zlatou i výrazně purpurovou barvu vznešenosti a jeho odstíny pomalu přebírají smutné až depresivní odstíny hnědé od bláta a louží, ve kterém nalezlo své poslední útočiště. Den se schovává v bílo šedém mlžném oparu, který nedokážou rozjasnit ani jasně červené bobulky šípku, které se ještě neodhodlaly opustit svůj trnitý domov. Pochmurnou náladu tajemně zahaleného dne nezvládají projasnit ani jeřabinové stromy stále ještě obsypané plody v té nejzářivější barvě – oranžové.

Venkovní počasí nezvládá zkazit optimistickou náladu na pracovišti. Stále rozsvícená světla a především sympatičtí lidé to je skoro záruka naprosté, či alespoň částečné spokojenosti i při podzimních, neveselých hrádkách počasí. Odcházím domů první. Jako každodenně jdu vyzvednout holčičky z družiny. Po mně se pomalu začínají trousit další. Najednou na pracovišti zůstávají poslední dvě kolegyně. Denisa a Veronika. „Já si jdu ještě odskočit“ říká Denisa směrem k Veronice. Veronika je však jíž duchem nepřítomná a s prohlášení zachytává pouze „já jdu“. Vezme si tedy kabelku a rychle zamyká. Jelikož se domnívá, že odchází s pracoviště poslední, zamyká i vstupní dveře a jde na parkoviště. Mezitím si Denisa jde do kanceláře pro svoji kabelku. Bere za kliku, ale dveře nepovolují. Nic zlého netuše, bere za kliku ještě jednou. Během vteřiny pochopí, že jsou dveře zamčeny a do duše se jí začíná loudit ošklivý pocit. Ve snaze zahnat pochmurné myšlenky, rychle peláší ke vstupním dveřím a její špatný pocit se mění v hroznou jistotu. Pro nepopiratelnost svého děsivého tušení ještě několikrát hlasitě volá: „VERONIKO, VERONIKO,“ ale odpovědi se již nedočká, protože ji již Verča startující auto nemůže slyšet.

Sama, samotinká Denisa bloudí otevřenými prostory pracoviště a v kuchyňce staví na kávu. Sedá si ke stolu a má pocit, jako by se jí nad hlavou vznášelo pár mozkomorů. Všechna radost a štěstí a potěšení se rozplývá jako pára nad čerstvě uvařenou, silnou kávou. Sklesle a s myšlenkami neveselými až ponurými, snad právě takovými, jako venkovní počasí, upíjí vřelou černou kávu. Horké kafe jí dodává maličkou dávku energie a Denča tu trochu elánu ihned proměňuje v činy. Jde prozkoumat jediné pracoviště, které zůstává nezamčeno. Zkouší napsat heslo do počítače, který vnímá jako své největší propojení s venkovním světem, leč bez úspěchu. Možná, pravděpodobněji, zkoušela špatná hesla, ale třeba je jejím největším problémem její špatný zrak. K práci na počítači nutně potřebuje brýle, které jsou ovšem zamčeny spolu s jejími osobními věcmi a klíči. Z těla se chystá odejít i poslední špetka naděje. CRRRRR, CRRRRRRR slyší zvonit svůj telefon a Denisa má blízko, blizoučko k pláči.

Raději utíká zpět do kuchyňky, kde již svůj mobil neslyší. Sklesle a osaměle usedá ke stolu s nepříjemnou myšlenkou, že dnešní noc stráví neplánovaně na pracovišti.

Jak byste se v dané situaci zachovali Vy?

Denisa má k dispozici světlo, toaletu, vodu, potraviny v ledničce, jednu pracovní plochu a prosklenou výlohu. Nemůže nikomu zatelefonovat a bez brýlí špatně vidí.

Na to, jak se zachová Denisa, si musíte počkat do příštího pokračování.

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na