Jak potok ke svému jménu přišel

Autor

Kdysi, za starých časů, se žilo jinak. Lidé neměli ani ponětí o takovém druhu dnešní zábavy jako je například televize a o jiných vymoženostech ani nemluvě. Proto se více navštěvovali a bavili se sami. Tak byli tehdy zvyklí. Scházeli se a vypravovali si různé příběhy. Více času bylo v zimě, kdy byly dlouhé večery a dralo se peří. Ženské se domluvily a postupně chodily k jedné třeba týden. Každý den se rozdávaly bonbóny na přilepšenou a poslední den byla závěrečná, a ta byla i s pohoštěním. A když měli u té první hotovo, pokračovalo se u druhé, a tak během zimy odraly peří v celé ulici.

Tedy ženy draly, z mužů se účastnili jedině dědové, a Ti je právě bavili různými povídkami. Děti někdy pomáhaly, ale hlavně čekaly na vyprávění. Když se nejdřív probralo, co je v dědině nového, došlo pak na očekávané povídačky o morách, hastrmanech a třeba o tom, jak v našem zámku straší. Sice jsme se jako děti všichni moc těšili na tyto skazky, avšak už nikdo z nás nepřiznal, že večer před spaním se mu to ještě dlouho honilo v hlavě, a že nemohl usnout. To bychom příště měli utrum, a poslali by nás do hajan ještě předtím. Náš děda rád vyprávěl, jak přišel ke svému jménu potok Černá voda.

Začnu pěkně popořádku. Kdysi stála v zatáčce u silnice z Bolatic do Dolního Benešova vyhlášená hospoda Výhoda. Byla právě tak v polovině cesty, asi dva kilometry vzdálená od obou vesnic, úplná samota mezi poli. Já už její slávu nepamatuji, protože na konci druhé světové války byla vybombardována. Dlouho tam však ještě i za mého dětství byly ruiny obvodových zdí. Teď už je místo dávno upraveno, a po stavbě není ani památky, ale zatáčce v tom místě se stále říká u Výhody.

Taky mě udivovalo, jak mohla hospoda prosperovat, když nebyla přímo ve vesnici. Kdo by dnes chodil na pivo dva kilometry? Bylo mi vysvětleno, že byla hojně využívána kočími a formany, co jezdili kolem. Také, když byl můj děda mladý, lidé často chodili v neděli na procházku a na Výhodě se zastavili na pivo nebo sodovku. A nebyl tam jen výčep, hospoda měla i velký sál. Pravidelně se tam v sobotu pořádaly taneční zábavy, na kterých se scházeli mladí z okolních vesnic. Bývalo tam veselo.

Jednou tam přišly takové pěkné panenky. Měly krásné dlouhé vlasy, ale to tehdy nebylo nic až tak zvláštního, tehdy se to nosilo běžně. Zajímavé bylo to, že jim vlasy zdobily pentle. A že se hochům líbily, šly z kola do kola. Bylo jim divné, že je nikdo neznal a ani předtím je tam nikdy neviděli. Jenže přiblížila se půlnoc a holky odešly. Příští týden přišly zas. Zase je kluci vytáčeli v kole. Opakovalo se to samé. Po půlnoci zmizely. Když další týden zase přišly, už jim to vrtalo v hlavě. Co když to jsou hastrmanky? Tak se na ně domluvili, že je tentokrát musí zdržet. Políčili na ně past. Než nastala půlnoc, natáhli přes okna a přes dveře lýkové provazy. To je přece známá věc, že lýko je pro hastrmana něco jako kříž pro čerta. Když už chtěly dívky odejít, zjistily, že se přes lýko ven nedostanou. Začaly hochy prosit, aby provazy sundali a pustili je. Jenže chlapi je nepustili hned, ale asi tak za dvě hodiny. Od té doby se už na Výhodě neukázaly. Voda v potoce, co poblíž teče, ztmavla. Říká se, že to byly dcery hastrmana z toho potoka. A protože přišly pozdě, dostaly doma od tatínka nářez a voda je černá od těch jejich modřin. Od té doby se potok jmenuje Černá voda.

Kdysi si lidi mezi sebou více vyprávěli, a daleko více bylo zaručeně pravdivých příběhů o setkání s nadpřirozenými bytostmi. Právě můj děda byl „veselá kopa“ a uměl vykládat tak přesvědčivě, že jste nikdy nevěděli, na čem jste. Jestli je to pravda, výmysl, nebo jen shoda okolností. Vykládal nám, že jezdil na kole do lesa sbírat borůvky. Když jel tam, tak cestou míjel studánku. Když jel kolem ní, kolo jelo velice těžko, málem nemohl tu tíhu ušlapat. Když jel zpátky s konvičkou plnou borůvek, v tom místě z kola spadl, ale ani jedna borůvka se nevysypala. A to prý pokaždé!! No, není to záhada? Prý mu hastrman po cestě tam na kolo nasedl a děda ho nemohl uvézt. A na zpáteční cestě ho shodil. Taky prý tam u studánky viděl sedět takového malého chlapíka v zelených šatech. Kdo ví, jak to doopravdy bylo. To teď už nezjistíme. Jestli dřív, když doba nebyla přetechnizovaná, přece jen nedocházelo k takovým podivným setkáním doopravdy. Ať si to každý přebere, jak chce.

Taky máte ve svém okolí místa, o kterých se vypravují tajemné příběhy?

Úvodní foto:pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na