Naposled jsem potáhla z cigarety, než rudě zářící popel dorazil pár milimetrů od filtru a nedopalek jsem s ladností olympijské házenkářky hodila do kolejiště chladné stanice metra. Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem jsem zastrčila krk do zvednutého límce flaušového kabátu, zatímco mrznoucí prsty jsem schovala tak hluboko v zahřátých kapsách, jak jen to šlo.
Mírně jsem se uchechtla nad absurditou plakátu “Zbavte se vašich závislostí”, který obýval zeď naproti mně, a na kterém silueta radující se ženy trhá nad hlavou okovy, které ji poutaly. “Takovej prvoplánovej nesmysl,” zasyčela jsem a neubránila se ani posměšnému zavrtění hlavou.
Nemohla jsem se dočkat, až budu doma. Na to, že byl teprve říjen, byla už zima, jako by byl prostředek prosince. S všudypřítomnými letáky lákajícími k vánočním nákupům to tak i působilo.
Metro přijelo asi za pět minut. Musela jsem až na konečnou, což mi dávalo zhruba čtyřicet minut. Opřela jsem se o skleněnou desku bránící přepadnutí ze sedaček přímo před dveře, kde by někdo mohl nastupovat, a jak se nočním vagonem začalo rozléhat monotónní hučení kolejí a tunelu kolem, padající víčka mě pomalu oddělovala od živého světa a já si mohla vychutnat svou pravou závislost.
Spánek.
Miluju spánek. Chtěla bych spát už navždy. A nemyslím to jako zvláštně sarkastickou metaforu pro sebevraždu, ale opravdu tak, že bych chtěla navždy spát. Moct trávit veškerý zbytek svého života uvnitř snů, kde mohu mít životů třeba třicet. Mohu si vysnít, co jen chci a obratem je to realita.
Je to krása, kterou nikdo, kdo v životě nesnil, nepochopí.
Zatímco mé reálně tělo je po práci zmuchlané na sedačce chladného metra, moje snové já si užívá rychlé jízdy na vodním skútru podél prosluněných pláží. Kde to je? Kdekoli chci. Cokoli chci, vidět můžu během téhle jedné cesty a naprosto nikdo mě nezastaví. Mohu si užívat azurových vod Bora Bora a v dálce sledovat Eifellovu věž. Mohu se projít po Miami Beach a přitom si užívat krás Hawaie.
Snít je krásné. Kéž by část toho nebylo probouzení.
Když jsem se, jak už jsem byla zvyklá, vzbudila zhruba pět minut před tím, než jsem musela vystupovat, ovanula mě krutá a studená realita. Při zívnutí jsem zabořila hlavu ještě hlouběji do límce sepnutého kabátu a rozespalýma očima se rozhlédla kolem sebe. Viděla jsem další podobně rozespalé kreatury jedoucí na autopilota. Tihle všichni se určitě nemohli dočkat, až dorazí do nejbližšího zatepleného ráje, ať už se jednalo o jejich noční práci či obývák doma.
Zasranej říjen, blesklo mi hlavou.
Cesta domů byla od zastávky naštěstí krátká, a tak jsem během chvíle věšela kabát na věšák v mé předsíni, odkopávala boty kamsi stranou a potácela se šerem mého pohaslého bytu vstříc posteli. Sladké, měkké a vyhřáté posteli. Lidé, co mě neznají, by mě možná chtěli osočit z narkolepsie, nebo nedej bože lenosti, a ti, co mě znají, by to nejen chtěli, ale přímo udělali.
A proto jsem nikomu neřekla o tom, co jsem zjistila.
Každý den jsem měla pocit, jako by můj spánek byl kratší a kratší. Začal se mi trhat na drobné krátké úseky, ve kterých jsem nestačila ani postřehnout zemi snů, kam jsem se tak ráda ubírala.
Začala jsem proto zkoušet všechno. Vypila jsem tolik meduňkového čaje, kolik ho nejspíš naházeli v Bostonu do moře, zkoušela jsem všelijaké bylinkové zábaly, masti i prášky. Nic. Pokaždé jsem se probrala tak rychle, jak jsem jen stihla usnout. Rozlámaná, nevyspalá a jako odtržená od reality.
“Jak spát lépe a déle,” zadala jsem do vyhledávače před pár hodinami, už po několikáté tento týden a když jsem klikala na třináctou stránku, ulpěl mi zrak na jednom článku. Rozklikla jsem už na první pohled pofidérně vypadající pseudovědecký web a začetla se.
Znělo to přinejlepším jako nějaká creepypasta nebo urban legenda. Článek byl doplněn stock fotkami sebranými z různých webů, které snad měli zdánlivě pomoct prodat víc iluzi jeho pravdivosti.
Ten článek hovořil o jakémsi éterickém tvorovi, kterému říkali jen Spící, nebo prý v jiných jazycích Dřímající, Zasněné Mračno nebo Zvěstovatel snů.
Usrkla jsem meduňkový čaj a pokračovala ve čtení.
Jakési učení následovníků Zasněného Mračna mluvilo o tom, že tenhle tvor ovládá říši snů všeho živého a že těm, kteří se mu zprotiví, ať už přílišným spaním, či lucidním sněním, nebo nedej bože i jen tím že, cituji: “Jsou ve snech přílišně sobečtí a chtějí od snové říše více, než by jim běžně dala,” odebere jim přístup do říše snů a spánku úplně. Článek odkazoval na tajemné případy hrůzných smrtí lidí, kteří nespali několik týdnů, ba dokonce i měsíců a na pokraji jejich skonu se jim psychické zdraví rozpadalo na prach jako tisíce let trouchnivějící dřevo.
Ta poutavá pohádka mě nedokázala opustit, a jak jsem se nořila dál do toho, o čem se na tajemné stránce psalo, dostala jsem se i k jakémusi rituálu, který prý slouží k opětovnému navázání spojení s Mračnem a snovou říší. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou nad absurditou toho, že by mi zapálené vonné tyčinky a glyfy pomalované tělo mohlo pomoci k lepšímu spánku. Zároveň jsem ale byla už tak zoufalá, že jsem byla ochotna zkusit vše. Sáhla jsem do kelímku s psacími potřebami, který jsem měla položený na psacím stole a vytáhla tlustý modrý lihový fix.
“Abyste se do snu nezhroutily, doporučujeme postupovat obezřetně a nepřeskakovat fáze. Navázání spojení se snem může být otázka jedné, ale i několika nocí. A stejně tak, jako se i do studené vody má vcházet postupně, aby nedošlo k teplotnímu šoku, i hlubokému spánku se člověk musí oddávat krůček po krůčku,” stálo na stránce.
“V prvních fázích znovunavázání spojení se snem namalujte kamkoli na své tělo symbol velkého řeckého písmena omega. Symbol sám o sobě vypadá jako most a tak také funguje.”
Poslechla jsem a na své předloktí jsem si namalovala znak omegy. Chvíli jsem sledovala, jak inkoust ztrácí svůj lesk, když se mi vpíjí do kůže, než jsem zavrtěla hlavou a zběžně prolétla další kroky.
“Zbavte se všech lapačů ve vašem obydlí, pro navázání spojení se snem budete potřebovat i ty zlé. Spěte v naprosté tmě a tichu, pokud to pomůže, zavažte si oči a vezměte klapky na uši. Pro umocnění efektu zapalte vonnou svíci, tyčinku nebo cokoli, co obsahuje cedrové dřevo.”
“To nemám, brácho,” zahuhňala jsem si do ruky, kterou jsem si podpírala unavenou bradu a svůj laptop zavřela. Ještě jednou jsem se podívala na symbol omegy na mém předloktí a ztěžka si povzdechla. Zhasla jsem světla, odešla do své ložnice a před tím, než jsem se uložila ke spánku, jsem sáhla po hedvábném šátku do skříně, který jsem si ovázala kolem očí.
Svět před mýma očima zalila nekončící temnota.
A ten den se mi opět zdál sen.
Hrůzná noční můra, po které jsem se s křikem probrala zborcená potem. Strhla jsem si pásku, která mi zakrývala oči. Na hodinkách byl čas 10:10 a ačkoli se mi zdál strašný sen, zdál se mi alespoň nějaký.
Symbol omegy na ruce mi vydržel asi týden a každý den jsem se s nadšením ubírala do země snů. I když získat nad ní zpět kontrolu byla otázka vytrvalosti a musela jsem noc co noc zažívat hrozivá muka, i tak to byl návrat domů.
Po týdnu jsem se vrátila zpět na tu stránku, kde jsem se poprvé o rituálu dozvěděla a přistoupila jsem k dalším krokům. Další symboly dalších abeced krom té řecké, některé prý z jazyků, o kterých se mi nikdy ani nezdálo a o kterých jsem zde slyšela prvně. Ale fungovalo to. Můj spánek začal být kvalitnější, delší a hlavně noční můry pomalu ustupovaly. Bylo to nádherné a já se několik týdnů mohla skvěle vyspat. Postupně jsem přestala kreslit podivné symboly všude po svém těle a jen se opět tak, jak jsem bývala zvyklá, vrhala do náruče spánku. A pár týdnů to tak krásně fungovalo.
Ale pak se vše začalo opakovat. Noční můry, trhaný spánek a nakonec žádné sny.
Seděla jsem před počítačem a zírala opět na tu samou stránku. Sama jsem odmítala uvěřit tomu, že by cokoli na ní mělo byť jen minimální efekt a byla jsem si naprosto jistá, že se jedná jen o placebo.
Ale co když?
Co když to opravdu funguje?
Ten večer jsem šla spát se znakem omegy na ruce.
Seděla jsem ve svém starém pokoji, který jsem měla, když mi byly asi čtyři roky. Zatímco jsem se krčila u zdi na mé posteli a pozorovala tmavé zdi svého podkrovního útočiště a jasné, zeleně zářící hvězdičky nalepené na stropě, cítila jsem skličující pocit, že ze tmy na druhé straně pokoje mě něco sleduje.
Zavrtala jsem se pod deku a otočila směrem ke zdi. Když to neuvidím, nedostane se to ke mně. Tak přece snová logika funguje. Svět existuje jen tam, kde ho vidím.
Škvírou mezi dřevěným podbitím okraje podkroví jsem viděla oba rodiče, jak se o něčem baví před našimi vchodovými dveřmi. Neslyšela jsem, co si říkají, ale ani jsem nechtěla.
V tom jsem uslyšela bzučení. Nepříjemné a zlověstné, hluboké bzučení. Něco jako čmelák nebo chroust. Nebo snad sršeň? Otočila jsem se za tím zvukem a uviděla, jak něco leze přímo nade mnou po stropě.
Nevím, co to bylo, vypadalo to jako kombinace včely a pavouka. Mělo to odporně macaté nožičky, kmitající sem a tam, téměř neviditelnou hlavu se znatelnými kusadly a membránová křídla, která v šeru pokoje nebyla téměř vidět.
Tvor se odlepil od stropu a začal slétávat směrem ke mně. Zavrtala jsem se do peřin ještě hlouběji a přetáhla si ji přes hlavu, abych odporný zvuk utlumila. Otočila jsem se opět ke zdi, abych se podívala, zda stále vidím rodiče a opravdu, stáli tam.
Chtěla jsem na ně zakřičet, ale v moment, kdy jsem se nadechla, ústa mi naplnily chomáčky prachu, kterých jsem si nevšimla, jak se vznáší od škvírky, kterou jsem pozorovala venkovní dění.
Rozkašlala jsem se a okamžitě jsem se posadila, abych z krku dostala lepící se prachové chomáčky, které se mě snažily udusit. A v tu chvíli na mě tvor zaútočil. Hbitým náletem mi uštědřil žihadlo do tváře. Chtěla jsem vyjeknout, ale prachem naplněné hrdlo mi to nedovolilo. Otočila jsem se směrem do místnosti, kde jsem viděla pohyb čehosi blížícího se ke mně.
Opět jsem se otočila ke škvíře a znovu zkusila zavolat na rodiče. Jak jsem se však nadechla, ústa mi opět zaplnil prach a do očí se vedraly slzy. Znovu jsem se otočila ke hmyzu poletujícímu nade mnou, který mi opět uštědřil několik palčivých žihadel a při otočení do pokoje mě opět vyděsil stinný tvor, který se zdál být blíž a blíž.
A takhle se to opakovalo několik dalších minut. Bezmoc, hrůza a zoufalství mě jen nutily panikařit a než jsem se nadála, opět jsem se zalitá potem s křikem probrala v mé posteli.
“Dejte mi pokoj,” hlesla jsem skříple namoženým hlasem, jako bych snad křičela ze spaní celou noc.
K mé hrůze jsem zjistila, že mé tělo je pokryté štípanci, jako by mě někdo v noci pobodal propiskou. Takhle jsem nemohla nikam mezi lidi. Zavolala jsem do práce a omluvila se na nevolnost, s tím že si vezmu prodloužený víkend a pokusím se dát do kupy. Místo toho jsem však chtěla zjistit, co si vlastně můžu dovolit a jak svět snů v tuhle chvíli funguje.
Ta noční můra co jsem dnes měla, se mnou nebyla poprvé. Vlastně ji odmala viním za to, že mě děsí pavouci. Nemám totiž jiný a racionální důvod, než tenhle odporný sen, který si dodnes živě pamatuji a který jsem si znovu zažila nejen včera, ale i pár týdnů zpět.
“I dnes se mi bude zdát noční můra,” řekla jsem si pro sebe, když jsem večer uléhala do postele, pokrytá několika dalšími znaky než byla jen omega. Zhluboka jsem se nadechla a uložila si pod polštář velký kuchyňský nůž.
Ani na moment jsem nepřemýšlela nad tím, že by se mi mohlo něco stát. Ale když mi může sen ublížit, určitě je způsob, jak já můžu ublížit snu. A jestli ano, najdu si třeba hlubiny toho nejčistšího snění, jen abych se postavila samotnému Zasněnému Mračnu.
Jak jsem očekávala, probrala jsem se v domě, kde jsme bydleli, když jsem bývala malá. Venku byl zlatý podzimní den, v televizi běžela epizoda vědomostní televizní show a já věděla, že ji zhruba za pět minut přeruší novinky o výskytu neuvěřitelně agresivních lidožravých tvorů podobných opicím.
A oni přijdou sem. A sežerou mi mámu, pak tátu, nakonec i sestru. Až zůstanu jediná já. Budu se snažit hrát, že jsem jedna z nich, poskakovat kolem, zatímco se budu zalykat slzami, a v moment, kdy mě jeden z tvorů chytí pod krkem, se probudím.
Dnes ne.
Podívala jsem se na stříbrný kuchyňský nůž, který jsem pevně třímala v ruce a ztěžka si oddechla.
Kanál v televizi se přepnul na zprávy a já pomalu odešla se schovat pod okno, protože jsem věděla, že skrze něj dovnitř proskočí ty příšery.
Tři.
Dva.
Jedna.
Sklo nade mnou se roztříštilo a drobné střepy vlétly do místnosti zastíněné masivními těly příšer popisovaných v televizi. S hlasitým dusnutím jedna z nich dopadla přímo za opěrku gauče, odkud měla mému otci ukousnout hlavu. Vyskočila jsem ze svého úkrytu a vší silou jí zabodla ostrý nůž až po rukojeť do zátylku.
Monstrum úpěnlivě a táhle zavylo a zhroutilo se na zem do louže z vlastní krve. Místností se rozlehl křik. Ale ten tentokrát nepatřil nikomu z mé rodiny, ani ničemu, co bych znala. Ten zvuk byl tak nepříjemný a vlezlý, že jsem cítila, jak se mi jako drápy zarývá mezi každý záhyb na mém mozku. Chytila jsem se oběma rukama za hlavu a schoulila se do klubíčka v rohu místnosti, která přeskakovala, jako kdyby byla nahraná na staré a poničené VHS kazetě.
Otřesně bolestivý zvuk byl i to, co mě donutilo se probrat uprostřed noci v posteli. Cítila jsem, jak mě příšerně pálí předloktí a když jsem rychle odhrnula rukáv, viděla jsem, jak mi na něm září znak omegy jako čerstvě vypálený cejch.
Tohle mi udělalo Mračno. A jestli to odporně otřesné úpění bylo ono, tak se mu mileráda postavím. Za komfort mého spánku, za klid mých nocí a za zemi snů, která byla jen mým královstvím.
Potřebovala jsem čas, potřebovala jsem ho hned a to zoufale. Na to musím sáhnout po nejzazším kroku rituálu, o kterém psala pofiderní stránka na internetu.
Postup, kterým jsem se měla dostat do nejhlubších hlubin možného snění, a který by mi pomohl stanout tváří v tvář samotnému Mračnu.
Zarytě jsem ignorovala všechny tučně vyznačené texty varující před tím, že kdokoli se pokusil setkat přímo s pánem snů osobně, zešílel by a skončil jako katatonická, do smrti bdějící kreatura neschopná slova ani pohybu.
Krok jedna.
Zakryla jsem v domě všechna okna, odmontovala žárovky ze světel a schovala je ve vedlejší místnosti.
Krok dva.
Zapálila jsem v pokoji na několika pozicích vonné tyčinky s cedrovým dřevem.
Krok tři.
Svlékla jsem se pouze do spodního prádla. Bílé tílko jsem pevně srolovala a zakousla se do něj. Vzala jsem zalamovací řezák a zhluboka se nadechla, čímž jsem do plic nasála vůni pálícího se cedru. Ztěžka jsem polkla. V uších mi hučelo, jak mi rychle tepající srdce hnalo krev tělem rychlostí světla. Podívala jsem se na spáleninu ve tvaru omegy na mém předloktí a přiložila čepel nože až k ní. Několika rovnými tahy jsem do své kůže znak omegy vyřízla. Pálilo to. Každý pohyb nožem mi rozděloval kůži a donutil kapičky krve se vydrat na povrch. Drobné krůpěje brzy naplnily svou kapacitu a začaly v drobných pramínkách stékat po mém těle, jak v něm vznikaly další a další řezné rány ve tvarech symbolů, které jsem měla na těle doteď vyznačené pouze lihovým fixem.
Krok čtyři.
Podcenila jsem, kolik krve začnu ztrácet z tolika řezných ran. Lapala jsem po dechu. I přes to, že s posledními symboly už mé tělo bylo značně odevzdané své bolesti. Ulehla jsem doprostřed místnosti, na bílé rozprostřené prostěradlo, do kterého se vsakovala moje krev a přetáhla si klapku přes oči.
Byl čas spát.
Cítila jsem, jako bych padala. Znáte ten nepříjemný pocit, kdy už skoro usínáte, ale pak vás vzbudí pocit toho, že někam spadnete? Bylo to zhruba stejně nepříjemné, ale moje tělo se neprobralo. Co hůř, ten pocit přicházel ve vlnách.
První pád.
Takhle popisovali, že překonám první vrstvu spánku. Non-REM spánek má čtyři úrovně, přes které se musím dostat.
Druhý pád. Cítila jsem, jako by mi bylo nevolno.
Třetí pád. Podivně mi vibrovaly konečky prstů.
Čtvrtý pád. Cítila jsem, jako by mi něco mačkalo hrudník. Jako kdyby mi ho chtělo něco těžkého rozdrtit.
A tak jsem přešla hranici hlubokého spánku. Fázi REM. Další čtyři úrovně.
Pátý pád. Cítila jsem se, jako bych ve svém vlastním těle nebyla vítána.
Šestý pád. Ten pocit byl čím dál tím nesnesitelnější. Jako by se někdo snažil na jednu stranu táhnout mé fyzické tělo a na tu druhou mé astrální.
Sedmý pád. Hlavou mi bleskl křik tak ostrý, že se mi z něj udělalo nevolno. Začalo mi mravenčit ve spáncích a před očima mi blýskalo, jako by mi snad přímo do obličeje někdo střílel ohňotroje.
Osmý pád, poslední fáze REM spánku mě naprosto oddělil od mé fyzické schránky. Cítila jsem se jako larva vytržená z kukly dávno před tím, než se ze mě měl stát motýl. A tak jsem cestovala dále a hlouběji do nadvědomého spánku. Místa, kam mě měl dostat jen a pouze tento rituál.
Devátý pád, působil jen jako závan jarního větříku. Skoro jsem ho ani nepocítila.
Desátý pád. Říše opěvované snové entity zvaná Zasnění.
Celou svou cestu jsem se zarytě držela mé jediné zbraně, kterou jsem si s sebou neopomněla vzít. Stříbrného kuchyňského nože, který mi pomohl poprvé zatnout čepel do natažené paže Zasněného Mračna v podobě stvoření zjeveného v mé noční můře.
Dopadla jsem na zrcadlící se hladinu černé nicoty a v jejím odrazu spatřila siluetu sebe sama. Bledou, bez života, s očima žhnoucíma čirou nenávistí. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila směrem, kde jsem doufala, že naleznu cosi. Mé oči si pomalu začaly zvykat na všudypřítomnou temnotu, a tak jsem skrz ní začínala vnímat z dálky se rozjasňující hvězdy a souhvězdí, Mračna a celé galaxie. Tvary tak jasné, fascinující i děsivé, až se jednomu tajil dech.
A uprostřed toho všeho, tmavě fialová táhlá skvrna jako linie namalovaná štětcem s vypadanými štětinami, která se blyštila ve světle kosmosu. Bylo to nádherné. Noblesní háv vesmírného krále náležící něčemu tak nesmírně krásnému a tak neuvěřitelně zvrácenému. Jakmile můj zrak ulpěl na zdánlivě dokonalé abstraktní róbě mého soka, začínala jsem, snad díky nenávisti, kterou jsem k němu držela, vidět to shnilé jádro, které se tím pozlátkem snažil zakrýt. A tak jsem věděla, že Zasněné Mračno není nic jiného, než jen rozpadající se obsidiánová fosílie ubohého nedonošeného boha, který ve své idiotické pošetilosti dává tvorům, které považuje za menší než je on sám, dar neuvěřielné spokojenosti, ale i nekončících muk.
Kéž nikdy nepocítíte hnijící pahýl ruky krále, který považuje svou slepou imbecilitu za zákon hodný celého vesmíru.
V tu chvíli, kdy jsem stanula přímo naproti němu, jsem se cítila neporazitelná. Tak mocná, jako je on sám. Kdybych chtěla, vysním si jeho skon a budu se s perverzním zájmem bavit nad tím, jak tahle uboze neschopná schránka něčeho, čemu byl předurčen mnohem větší osud, skomírá pod tíhou mého snění.
Nahradím ho. A budu lepší vládce, než byl kdy on sám.
A to se stát nemělo. Neměla jsem na takovou věc ani pomyslet. Kosmos kolem nás začal praskat ve švech, začal se tříštit na drobná sklíčka odrážející všelijaká temná zákoutí. Jako sklo praskající pod váhou svého vlastního pádu. Byl to kaleidoskop zhouby a každá drobná prasklinka jen přeházela barvy a odlesky na každém dalším střípku, než se všechny slily do odporně nepříjemného barevného šumu, který jako by mi prostupoval očima a řezal mě na každém milimetru mého vědomí.
Kéž nikdy nepocítíte hnijící pahýl ruky krále, který považuje svou slepou imbecilitu za zákon hodný celého vesmíru.
Nechal mě se probudit. Probudit se uvězněnou v temných hlubinách jeho zasněného království. A já cítila, že ač mi hlavou neběželo nic než temné a násilné myšlenky, ve kterých jsem si přála, aby krvácel, kde jsem si vysnila, jak holýma rukama lámu jeho kosti napůl a maluji noční oblohu jak starodávné řecké božstvo jeho krví, tak jeho soud byl osvobozen od veškeré bolesti.
Zasněné Mračno mi dovolilo audienci se samotným králem snů, a moje cena byla se prosnít až k probuzení.
V klidném království, kde jak jsem postupně zjišťovala, jsem byla úplně sama. Mohla jsem si přát, co jsem chtěla a kdykoli jsem chtěla, a sen mi byl dopřán. Ale v naprostém osamění. Bloudila jsem po prázdných plážích při západu slunce, holými pustými ulicemi města, ze kterého se vypařil život i roztříštěnými replikami mých starých obydlí. A v jeden moment jsem narazila na dveře, které mi dovolily nahlédnout zpět do pokoje, kde mé fyzické tělo spalo.
Stala jsem se vlastní spánkovou paralýzou.
Za tu dobu, co jsem své tělo chodila kontrolovat, se čas na hodinách posunul o pouhých deset vteřin.
Vteřina času v reálném světě byla v mém současném něco kolem deseti let.
A já si zde měla odsedět za svou sobeckost celých osm hodin.
A tak doufám, že po příštích dvě stě osmdesát sedm tisíc let, které mi v mém vězení zbývají, najdu dostatek kreativity na to, abych svůj čas zde zužitkovala alespoň k osobnímu rozvoji.
A kdo ví. Třeba za příštích padesát tisíc let přijdu na způsob, jak krále svrhnout. Jak se stát sobeckým nástupcem sobeckého krále.
A nebo jeho chotí.
A kdo ví.
Třeba ke mně bude milosrdný a mé vědomí pustí z tohoto vězení mnohem dříve.
A když ne, tak si budu po nocích tajně přát, až budu koukat na smyšlená souhvězdí a vymyšlená mračna, že se na mě někde dívá, jako školák na svou mravenčí farmu a že mě poslouchá.
A že jednoho dne se snad budu moct ve snu dotknout svého vlastního těla. Že budu moct zjizvenou schránku svého stupidního já konečně sprovodit ze světa, ve kterém si jedna sobecká závislačka na spánku přála mít všechno.
A až se tak stane, doufám, že můj král dovolí, aby se mé vědomí rozplynulo na nebeský prach, a opět mu o kousek prodlouží jeho přenádhernou kápi utkanou z mnou podobných střípků sobeckých hvězd.
Takový je osud všech, kteří sní o tom, že jim může patřit svět.