Kouzla s fotkami a trocha nostalgie

Jak je všem známo, pokrok nelze zastavit. Hlavně ten technický. Uhání stále vpřed mílovými kroky. Jen za můj život, co všechno se změnilo. Z nejútlejšího věku ještě pamatuji prašné cesty v naší vsi. Taky koňské, a dokonce kravské povozy, se kterými místní sedláci jezdili obdělávat svá pole. Tehdy ještě nebyly splachovací WC, ale u každého domku byla venkovní kadibudka. V ní v lepším případě lístečkový skládaný toaletní papír, v tom horším nařezaný starý denní tisk. Telefon byl jen v kšeftech – v obchodě, v hospodě a samozřejmě na poště. Později už i pár obyčejných lidí vlastnilo pevnou linku. Ale tyto výjimky by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Naopak dnes je výjimkou někdo, kdo nemá ještě mobil. No, kromě malých dětí téměř všichni. A velikánský skok zaznamenala taky fotografie, a fotografování vůbec.

Je tomu asi dva roky, co si švagr s manželkou vyjeli na dovolenou k moři. Je samosebou, že se fotili mobilem, a snímky poslali na mobil synovi, který zůstal doma. Ten je šel ukázat dědovi. Děda se tomu moc divil, a nemohl pochopit, že už přišly tak rychle fotky. On totiž od mládí fotil, a dobře ví, jak dlouho trvalo, než v ruce držel hotovou fotografii. Do fotoaparátu se nejdřív vložil film, a to potmě – nesměl přijít na světlo, to by ho znehodnotilo. Po vyfocení se film zas potmě vyndal, pak ho bylo třeba vyvolat v temné komoře, kde se používalo červené světlo. To filmu a ani nehotovým fotkám nevadí. A tak vznikl negativ. Rozvěšený se celý den sušil. A poté se opět ve fotokomoře vyráběly fotky, máčely se ve vývojce a ustalovači (to jsou speciální roztoky) a pak se sušily v sušičce. Teď už dost dlouho nefotí, bude mu na jaře 96 let. Takže není ani divu, po tolika úkonech, které měl zafixovány, že nechápal.

A jaká kouzla se s fotkami dají dělat dnes, tomu se divím i já.

Můj zeť taky rád fotí a má i kvalitní fotoaparát. Je úplně přirozené, že fotí, i když přijedou k nám. Často chodí po zahradě, a jen si tak blejská. No, a z toho vzniklo něco, co mě fakt překvapilo. Jak asi víte, chovám mimo jiné i miniovečky. A malému vnoučkovi Viktorkovi jsem říkala, ale jenom v žertu: až budeš větší, svezeš se na beranovi. Je jasné, že by to nešlo, neunesl by ho, a navíc je to plašan divoký. No, a jednoho dne se mi v počítači objevila fotka (jen ta prostřední). A pod ní napsáno: Tak se jezdí na beranovi.

Netušila jsem žádnou čertovinu. Koukala jsem na to, a říkám si hm, to přece není možné, aby na toho beránka někdo sedl, je to stejná rasa, jak ten náš. A po chvilce mi tu přistály zbývající dvě fotky, ze kterých vznikla tato kamufláž. To už jsem byla doma, a to doslova. Naše zahrada, ale přičarovaný nový plot. Není to náš Viktorek, ale jeho kamarádka, a to mě teda zmátlo úplně. Neměla jsem nejmenší podezření. To se mu povedlo, co??

U focení této další fotky jsem byla přítomna. Děti dostaly světýlka a jak si tak s nimi hrály, malá vymyslela, že bude světluška. No a nakonec jí narostla i křídla. Dokonalá světluška, že?

A do třetice, když jsem se věnovala našemu mladšímu vnoučkovi Lukáškovi, dcera nás vyfotila, jak ho houpu v prádelním koši. Fotku poslala i druhé mé dceři do Prahy. Zeťák nám brzy na to poslal fotku, jak malý, coby Plaváček, sjíždí divoký vodopád. A na druhé letí hvězdnou oblohou, či, chcete-li, Mléčnou dráhou. Skvělé úpravy, moc se mi líbí.

Už teď se těším, na co mě opět nachytá, nebo jaké úpravy vymyslí příště.