O štědrovečerním čarování

Autor

Jestli jsem v sobě někdy pocítila hrdost vlastence, tak to byla hrdost na naše české pohádkáře. Němcová, Čtvrtek, Drda, Čapek, Hrubín, Sekora, Werich, Miler a spousta dalších psali nádherné pohádky pro naše nejmenší. Příběhy plné čar, kouzel, nebezpečných nástrah i nenávisti korunovaly dobré konce. I tomu hloupému Honzovi bylo přáno, aby si své štěstí v širém světě vydobyl, princeznu si zasloužil a během krátké chvíle dokázal zmoudřet tak, že ho prostý lid zvolil za svého krále.

Až donedávna jsem si myslela, že se v našich končinách děti nikdy zbytečně nestrašily. Že u nás doma, v srdci Evropy, žili lidé se srdcem srdcatějším a rozumem rozumnějším, než jinde za horama. A jestli vážený čtenář nesouhlasí, ať laskavě promine, mám to svoje „doma“ ráda a spoustu věcí chci vidět z té pěknější stránky.

Po roce je tady znova advent. V krabici na balkóně se k sobě tulí vanilkové rohlíčky, linecká kolečka i florentinky, perníčky mají letos tu správnou vůni a tvrdost (ehmmm, po loňském roce chci říci měkkost). Okna umytá, záclony vyprané a halda prádla k žehlení zavřená v prádelním koši tak hluboko, abych na ni nemusela ještě chvíli myslet. Děti i manžel se po obědě vydali obveselit babičku. Než se tedy moje máma z radosti vzpamatuje a k večeru je nenápadně ze svého objetí propustí, mám chvíli pro sebe.

K zelenému čaji si otvírám i nějaké čtení. Zaujal mě popis Čeňka Zíbrta, historika, etnografa a folkloristy o tom, jak dřív slavívaly děti Štědrý večer. Moje představy o svátcích plných křesťanské pohody a pokory dostaly trochu na frak. Chápu, že o Vánocích hospodyňka často neví, kam dřív skočit. V minulosti tomu určitě nebylo jinak. Na rozdíl od nás, pokrokově žijících maminek a tatínků vybavených LCD televizemi, tablety, chytrými telefony a (vynálezem hodným Nobelovy ceny) sluchátky, i oni si museli s dětskou zlobivostí poradit.

A poradili. Vymysleli roztodivná strašidla. Jak přimět nezbedníky aby drželi povinný půst? Vidina zlatého prasátka se s chystanými dobrotami vytrácela, k večeru už prý nepomáhaly ani odlesky zrcátka na štěně. Na řadu musel přijít těžší kalibr. Na Moravě se mu říkalo Peruchta nebo Šperechta. Koho přistihla baštit, tomu rozpárala břicho a vycpala ho hrachovinou nebo slámou. Peruchta byl muž bíle oděný, někdy taky černě, ale bíle spíš. Bílé spodky, přes ně bílou košili a na nohou červené punčochy vytažené až nad kolena a uvázané červenou stuhou. Kolem těla měl červený pás, na kterém visela řeznická ocílka. Hlavu si kryl slaměným kloboukem a na krku měl uvázanou červenou mašli. Rukávy byly vykasané a ruce do červena obarvené. Nebyla-li červená barva po ruce, omotala si aspoň dlaně červeným papírem. Obličej skrývala škraboška. Do stavení vcházela po štědrovečerní večeři a za bručivých slov „Modlete se, modlete, sic vás vypátrám“, brousila na ocílce nůž. Podle historických pramenů se děti tohoto přízraku bály natolik, že její obchůzky musely být zakázány. Napadá mě, že i ten nejsladší pamlsek nebo jablíčko musel capartům v puse po takovém setkání zhořknout.

Dárečky se nadělovaly poněkud jiným způsobem než dnes. Většinou je přinášely zvláštní osoby. Na Vysočině už před Vánocemi obcházela Štědrá bába. Nadělovala do punčochy nebo za okno. V podkrkonoší měli Ježíška živého, jmenoval se Kristydle. Oděný celý v bílém roznášel dětem dárky.

K těm příjemným záležitostem bývaly maškarní obchůzky. Neviděla je ráda vrchnost ani církev, byly prý zpustlé a nemravné. Také se tajně hrávalo v kostky, tato hra byla totiž už ve středověku zakázána a v 16. století nahrazena hrou v karty. V rodinách se pro ukrácení dlouhé chvíle vyráběly hračky z ořechových skořápek. Mladí i staří z nich vytvářeli všelijaké vozíčky, kolébky, želvičky, přidávali sušené ovoce i křížaly a tvořili roztodivné panáčky.

Na Štědrý den se také čarovalo. Člověk byl vždycky zvědavý, co ho v následujícím roce čeká a tato chvíle byla jako stvořená pro pověry i věštění. Mladé dívky třásly bezem a hledaly odpověď ohledně vdavek, potom házely střevícem, jestli se dostanou z domu. Trochu jistoty do dalších dní vnesl zvyk tlučení na kurník. Ozval-li se kohout, byly vdavky jisté už do roka. A zvyky pro chudinu z nejmilejších. Lití olova, rozkrajování jablíček, pouštění svíček ve skořápkách z ořechů. Předáváme si je z generace na generaci. Každým rokem zas a znova při nich tajíme dech. A když se v jadřinci objeví čistá neporušená hvězdička, můžeme si zase na rok oddechnout. Bude dobře.

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na