Za dveřmi

Autor

Úryvek z příběhu. Asi by z ukázky bylo pochopitelné, o co jde, ale přesto proč nenapsat krátký úvod. Příběh je o vztahu dvou žen, které od sebe dělí šedesát let a nebýt shody náhod, asi by se nikdy nesetkaly. Náhody se ale dějí, a tak se pětadvacetiletá Kristina seznámí s paní Jireskovou, klientkou Centra pro seniory a začne ji chodit pravidelně navštěvovat. Vznikne tak zvláštní vztah, který jedna ani druhá ze začátku vlastně nečekala. Celkem obyčejný příběh, podobných se mohou dít možná desítky, možná stovky. Kdo ví. Tyto příběhy totiž zůstavají za zavřenými dveřmi a v srdcích zúčastněných.

Říjen

Kristina sedí u Eleonory na pokoji, drží v ruce časopisy, další leží na stolku. Eleonora má také jeden v ruce a zběžně si ho prohlíží.

„Vy máte ráda psy?“

Stará žena ani nezvedne oči od časopisu. Listuje dál, každou chvilku si poposunuje brýle, které jí stále sjíždějí po nose dolů.

„Proč myslíš?“

Rozhovor opravdu nevypadá moc příjemně, ale Kristina si řekla, že se nenechá odradit. Na sesterně jí říkaly, že paní Jiresková není zrovna kamarádský typ. Ale kdyby to nemělo smysl, asi by ji sem neposílaly vůbec.

„Máte na dveřích obrázek štěněte.“

Eleonora se zatváří naštvaně a zvedne hlas.

„Oni to ještě nesundali? Už jsem jim to říkala stokrát. Nejsme snad v mateřský školce.“

Kristina se chápavě pousměje.

„Mám to jít sundat? Je to přece vás pokoj.“

Eleonora se na ni překvapeně podívá a spiklenecky se k ní nakloní:

„Ale ať to nikdo nevidí.

Kristina se zvedne a jde ke dveřím. Eleonora se za ní lišácky kouká. Kristina otevře dveře a rozhlédne se po hale. Nikdo tam není. Dveře co nejvíc otevře a začne sundávat obrázek. Je připevněný izolepou ze všech stran. Eleonora se posadí na posteli, aby na tu akci lépe viděla. Kristině se podaří obrázek sundat. V tom vchází na halu zdravotní sestra, Kristina rychle zavře dveře. Obě se potichu zasmějí. Kristina se koukne na obrázek pejska.

„Náhodou je hezkej. Co s ním?“

Kristina jde s obrázkem k pobavené Eleonoře. Září jí oči. Natáhne ruku pro obrázek.

„Nech mi ho tady.“

Kristina jí podá obrázek a rozhlíží se, kde je v pokoji koš. Eleonoře to dojde.

„Vzadu, za postelí.“

Kristina obejde stolek u postele a vyhodí zmačkanou izolepu do koše.

„Dosáhnete tam?“

Eleonora, která si prohlíží obrázek a popravdě opravdu neslyší nejlépe, ani nezvedne hlavu.

„Do toho koše, dosáhnete tam? Nechcete ho dát nějak šikovnějc?“

Eleonora nereaguje na otázku, ale zopakuje její poslední slovo.

„Šikovnějc?“

Kristina nepochopí, že se diví slovu, myslí si, že nerozumí, na co se ptá.

„Jestli ten koš nechcete dát někam blíž. Abyste tam dosáhla. Kristina nadzvedne koš a nasměruje ho k Eleonoře. Ta se podívá na Kristinu a nasměruje k ní stejným způsobem obrázek štěněte a naznačí jeho vyhození. Pak jej zase stáhne zpátky a schová ho do druhého šuplíku ve stolku. Kristina se pousměje a postaví odpadkový koš zpátky. Jde si sednout zpátky na židli.

„Od čeho tu jsou sestřičky.“

Zamumlá. Potom demonstrativně vyndá ze šuplíku bonbon, rozbalí ho, strčí do pusy a obal položí na stolek. Poté vyndá ještě jeden a podá ho Kristině. Dáš si taky?

„Děkuju.“

Kristina bonbon přijme, rozbalí, bonbon strčí do pusy a zvedne se, aby oba obaly vyhodila do koše. Eleonora ji zarazí.

„Nech to ležet.“

Kristina se na ni káravě podívá:

„Ale, paní Jiresková…“

Kristina jde vyhodit obaly do koše. Eleonora se tváří trochu popuzeně.

„No co, co. Musíme přece ty holky nějak zabavit. Jinak by jenom seděly na zadku a kouřily jednu za druhou. Přece bys nechtěla, aby měly rakovinu plic.“

Kristina se pousměje.

„Takže vy to s nima vlastně myslíte dobře.“

Eleonora hraně horlivě přikyvuje.

„Ano, přesně tak, cos myslela jiného?“

„Vlastně nic.“
Pokrčí rameny Kristina.

Eleonora je spokojená.

„No vidíš.“

Prosinec

Kristina opatrně a trochu nemotorně vchází do potemnělého pokoje. Když je díky náhlému světlu z haly lépe vidět, ukáže se, že nese v rukou dva umělohmotné kelímky s kávou.

„Nesu Vám to kafe.“

Řekne, aniž od kelímků odtrhne zrak. Snaží se nepolít sebe i zem.

„Tak to jsem zvědavá. Mělas radši z domova v termosce přinést turka.“

Reaguje trochu káravě Eleonora.

„Vy mi to vážně nevěříte, že ne? Asi vám ho někdy opravdu uvařím!“

Zasměje se Kristina, pohlédne na ni a přitom se trochu polije. Sykne.

„Dobrý?“

„Jo, to nic.“ Přejde Kristina lehké polití ruky a pokračuje v předešlé konverzaci.

„Jako bych vám nevyprávěla o mých pokusech s vařením kafe! Ale instantní kávu, tu zvládám kupodivu bez problému. A dokážu ho i skvěle mlíkem a cukrem. Dokonalá kombinace.“

„Ale s kafem to nemá nic společného, taková čulifinda!“

Paní Jiresková se tváří trochu znechuceně. To je ta dnešní mládež, ani kafe to uvařit neumí. Ale jí bych to asi i odpustila, podívá se jemně na dobrovolnici.

„A tohle bude něco podobnýho.“ Dodá s pohledem na kelímek.

Kristina souhlasně pokrčí rameny

„Uznávám, že ten kelímek nic moc, ale počkejte, až ochutnáte, fakt je dobrý. Opatrně.“

Podává Eleonoře kávu z automatu dole ze vstupní haly.

„Tak povídej.“

Vyzve stará paní dívku a otázkou ji trochu vyvede z míry. Najednou je to ona, která nedrží nit hovoru. Chvilku přemýšlí, Eleonora se tím baví. Nakonec jí napoví.

„No jak jsi vařila toho turka…“

Kristina se zasměje.

„Jo tohle… No, ono zase tak není o čem. Prostě jsem vyslechla všechny rady. Čerstvá voda, čerstvá káva, dostatečné množství kávy a správná teplota. Nic. Už před nějakými deseti lety jsem udělala kafe babičce a ta mi řekla, že je to švestková voda, což mě dost zarazilo, než mi došlo, co tím myslí.“

Vzpomíná Kristina.

„Švestková voda, výborný! Babička měla smysl pro humor.“

Řehtá se Eleonora, až jí v ústech poskakuje protéza. Někdy si s ní pohrává i během hovoru, posouvá si ji tam a zpět, není to nic příjemného na pohled, ale Kristina už to po nějaké době přestala vnímat. Na začátku jí to znervózňovalo, ale teď už se jí to zdá jako něco, co prostě k Eleonoře patří…

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na