54. ročník mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech nám skončil, a to si zaslouží nějaké obecné shrnutí po tom, co jsem vás denně zásoboval mými osobními poznatky z filmů.
Ve Varech jsem byl poprvé, tudíž mi pár věcí uniklo vzhledem k tomu, že jsem úplně nevěděl, jak daleko od sebe jsou různá místa projekcí atd.
Rád vám s pár tipy na vaší první návštěvu pomůžu. Dál bych se rád pozastavil nad filmy, které jsem nestihl, ale rozhodně mě zaujaly a rád bych je ještě viděl, a nakonec jen drobný pokec nad křišťálovými glóby.
Plánujete-li si do Varů v době festivalu udělat výlet, rozhodně se připravte, že je tu opravdu hodně lidí a někam se prostě budete muset procpat silou.
Pokud si budete vyřizovat vstupenku na celý festival, rozhodně si pořádně projděte program a vyznačte si věci, které rozhodně chcete vidět. Doplnit to o další filmy je pak už hračka. Pečlivě si však kontrolujte, kde se vaše projekce koná a zda stihnete například v krátkém časovém okénku přeběhnout z jednoho sálu do druhého, či půlku Varů například z hotelu Thermal do Grandhotelu Pupp.
Sály nejsou nafukovací, a tak ani lístků není mnoho. Sám jsem viděl, že už ráno v půl osmé byly fronty kilometr dlouhé. Rozhodně si zjistěte, jestli není možné si je rezervovat ( jako letos v aplikaci od Vodafone) či se holt smiřte s tím, že budete vstávat hodně brzy.
Co se projekcí týče, snažte se filmy, které chcete nejvíce vidět, vychytat ve velkém sále. Plátno je tam dostatečně veliké, abyste viděli opravdu, ale opravdu odevšud. Sám nemám rád místa na kraji, pokud se jedná o kino, tady mi to však naprosto vůbec nevadilo. Na plátno bylo krásně vidět, ať už jsem seděl na kraji, uprostřed, nebo třeba v poslední řadě.
Navíc ve velkém sále jsou primárně premiéry a na těch se kolikrát objeví sami autoři a něco pěkného vám k tomu řeknou, jste tedy nejen ještě kulturně obohaceni o poděkování a věci ze zákulisí, ale také je to pro vás plus, pokud jste jedním z lovců celebrit na takovýchto akcích. Nic proti, kdo z nás to nikdy neudělal?
Pokud budete mít hodně volného času, naplánujte si i doprovodný program, abyste jen bezcílně nekorzovali skrze obchody. Doprovodný program je velmi bohatý a najdete ho všude. Od Thermalu až vlastně po kraj Varů.
Co se týče filmů, které jsem neviděl, ale hrozně rád bych se k nim dostal, jsou to hlavně dva horrory. A sice tím prvním je britský horror Chata
Synopse:
Dobře situovaný psycholog Richard se rozvádí a ze zkrachovalého manželství mu zůstávají dvě děti. Jeho nová žena, krásná a mladá Grace, bývala jeho pacientkou. A také členkou sebevražedné křesťanské sekty, ze které unikla jen zázrakem. Richardův pokus sblížit děti a novou partnerku během rodinného víkendu v horách působí zpočátku jako dobrý nápad, když však Richard nečekaně odjíždí za prací, zůstává Grace uprostřed zasněžené krajiny sama s dětmi. A také se vzpomínkami na znepokojivou minulost. Psychologické drama, elegantně nasnímané Lanthimosovým dvorním kameramanem Thimiosem Bakatakisem, je důmyslně zinscenovanou hrou o hranicích mezi realitou, vzpomínkami a šílenstvím. (oficiální text KVIFF)
Tento film mi byl velmi vřele doporučován četnou skupinkou přísedících na několika projekcích, kde jsem se náhodou vyskytl. O to víc mě mrzí, že později během festivalu už byl vyprodaný. Do mrtě.
Druhým snímkem se pak stává jihokorejský Gisaenchung neboli česky Parazit.
Synopse:
Čtyřčlenná chudá rodina Kimových žije v malém, omšelém bytě a potýká se s nedostatkem financí. Když syn Ki-Woo díky doporučení kamaráda začne docházet do luxusní vily bohaté rodiny Parkových doučovat jejich dceru, postupně se v jeho hlavě zrodí smělý plán… Korejský režisér Bong Joon-ho se po dvou letech vrátil do canneské soutěže se snímkem, který sám označuje za „komedii bez klaunů, tragédii bez padouchů“. Bongova mistrná hra se žánry, podbarvená výrazným sociálním apelem a vyznačující se dějovou nepředvídatelností a precizně vypointovanými černohumornými scénami, si letos z Cannes po právu odvezla Zlatou palmu.(oficiální text KVIFF)
Film na mě zapůsobil už sám o sobě jen díky synopsi. Navíc, přesně jako u předchozího, nejeden divák mi ho doporučoval. Někde jsem se dočetl, že by se snad snímek měl dostat v září do naší české distribuce, tak snad.
Další laskominka na mém seznamu, kterou jsem těžce minul je taková nadějná prvotina s názvem Devadesátky. Jeden z mála filmů, možná snad dokonce jediný film na KVIFF na který jsem viděl trailer a už ten vypadal velmi zajímavě.
Synopse:
Je léto, rozpálené ulice Los Angeles si doslova říkají o dobrodružství a třináctiletý Stevie zoufale hledá kamarády, se kterými by mohl zabíjet čas. Když jednoho dne narazí na skupinku starších skejťáků, ihned zatouží být jedním z nich. Co víc by si mohlo dítě v devadesátkách přát, než hodit problémy za hlavu, bez rozmyslu se vrhnout do světa venku a ztratit pojem o čase? Debutující Jonah Hill, doposud známý jako respektovaný herec, nás v iniciačním příběhu o bezstarostnosti i rizikách příliš rychlého dospívání bere na nostalgický výlet do analogové doby, která díky užití 16mm materiálu a bohatému dobovému soundtracku znovu ožívá. (Oficiální text KVIFF)
Opravdu nevím, co k tomuto filmečku říct více. Snad jen, že se těším, jestli se k němu někde dostanu.
Posledním dílem, na který se těším, je další prvotinka, a tou je debut s originálním názvem The true adventures of Wolfboy, do češtiny přeložený jako Podivuhodná dobrodružství Paula Harkera.
Synopse:
Paul je samotář, který občas prohodí slovo s otcem. Matka od nich dávno odešla, dost brzy na to, aby si ji zamlklý mladík uchoval v oblaku iluze. Získat přátele je pro Paula prakticky nemožné, od narození se od vrstevníků drasticky odlišuje – trpí nemocí zvanou hypertrichóza, jeho tělo včetně tváře pokrývá husté ochlupení vzbuzující na první pohled v okolí strach a averzi. V den třináctých narozenin se Paul rozhodne vzít osud do vlastních rukou a hnán snahou získat odpovědi na nevyřčené otázky vyhledat matku. Ve svém suverénně zrežírovaném celovečerním debutu na archetypální téma hledání vlastní identity navzdory nepřízni osudu Martin Krejčí umně propojuje pevné zakotvení v současné realitě a fantasknost světa upomínajícího na bájné legendy.(Oficiální text KVIFF)
Hlavní roličku si zde střihl nadějný mladý herec Jaeden Martell, který se mi velmi zalíbil už v předloňském zpracování hororu To od Stephena Kinga, coby Bill Denbrough, hlavní protagonista.
Navíc už jen podle popisu umí film zaujmout a jsem opravdu zvědavý, jakým stylem bude pojat a o co v něm vlastně půjde.
Tohle jsou čtyři mé nejhlavnější pofestivalové cíle, dostanou-li se do českých kin.
A co se týče cen, to už jste se sice určitě dočetli jinde, ale i tak by nebylo od věci si k nim něco říci.
Hlavními tahouny letos byly dvě známé zahraniční herečky Julianne Moore, která si cenu převzala na slavnostním zahájení, a Patricia Clarkson, které byl glób předán na slavnostním zakončení.
Nezačnu hned mluvit o hlavních cenách a vezmu to vlastně obráceně, a to z úplného konce. Deník Právo, který byl jedním z hlavních sponzorů, předal diváckou cenu snímku Jiří Suchý – Lehce s životem se prát známé české režisérky Olgy Sommerové. Musím se přiznat, že tento dokument jsem neviděl, ani mě nijak nezaujal (obecně nejsem fanouškem dokumentárních filmů), po tom, co však vyhrál diváckou cenu a poté, co jsem viděl dokument Forman vs. Forman, možná své rozhodnutí přehodnotím a časem se i na toto dílko podívám
I našim slovenským sousedům se poštěstilo a snímek Budiž světlo si odnesl cenu pro nejlepší mužský herecký výkon. Cenu si převzal Milan Ondrík, který si ve filmu zahrál hlavní roli coby otec.
Hlavní cenu si pak odnesl bulharský film Otec. Zvláštní cenu dostalo drama Lara, které si následně odneslo ještě druhou cenu, za nejlepší ženský herecký výkon pro hlavní protagonistku Corinnu Harfouch, která ztvárnila roli matky.
Oceněných filmů byla ještě spousta, tohle jsou podle mě ty nejdůležitější ceny, které se na letošním festivalu předaly.
Další ročník festivalu je tedy úspěšně za námi. Já se na vás budu těšit u dalších filmových článků, možná u dalšího festivalového okénka zase příští rok.
Prozatím se s vámi z Karlových Varů loučí Skull.