Black Sabbath aneb má návštěva velkoměsta

Autor

Ne, název neznamená, že bych návštěvu Prahy bral jako „černou sobotu“.

Dal jsem si k Mikuláši dárek. Říkám si: “Josef,co by sis nedopřál trochu kultury?!“ Když kultura, tak klasika, že jo. Takže jsem vyrazil na koncert jedné z nejlepších rockových kapel, které mi kdy bušily do uší. Jsu totiž srdcem rocker. Záměrně píšu srdcem, bo vizáží už dávno ne. Kdybych se měl popsat, tak si představte Brada Pitta s vlasy po lopatky. Máte??? No tak já vypadám úplně jinak. “Normální“ pupkatý chlápek s ofinou,která začíná na temeni.

Cestoval jsem vlakem a vlastně během jednoho dne pochopil, co znamená soukromý a státní podnik. Zatímco cestu tam jsem si užíval v soupravě společnosti, která má v názvu tři písmena, z nichž první a třetí je L a O a uprostřed je E.(Teď se hrdě plácám po rameni, jak jsem to vykoumal, aniž bych dělal reklamu.) Zpáteční cestu jsem protrpěl se státním dopravcem, ve vagonu nevalné kvality,divně páchnoucím, kde byly „cítit“ výhybky, i když na kolejích žádné nebyly. Mimochodem ta zpáteční jízdenka byla o polovinu dražší.

Dorazili jsme do Prahy. První dojem – nádraží mají větší jak u nás. A všude samé jezdící schody, které dokonce jezdily. Nooo jooo….Práááha. Pojízdné chodníky už nemají, tak jsme teda Václavák prošli pěšky. Máme čas, tak kouknem na Staromák. Jsou tam trhy, takže kouknem, jestli tam neprodávají něco speciálního. Neprodávali. Teda krom svařáku za padesát, u nás je za třicet. Tlačenice nás pomalu připravila na vstup do arény.

O2 aréna, hala jako kráááva. Co sto metrů je vstupní brána, ale z nějakého důvodu (bo věřím, že to nebylo blbostí pořadatelů), pouštěli lidi jen jednou bránou, která měla pět dveří. Šestnáct tisíc lidí, hodinu před koncertem!!! Vmísili jsme se do davu a po čtvrthodině už nadávali stejně jako okolí. Uvažuju, jak by asi vypadaly róby dam, kdyby stejná tlačenice byla na Leoše Janáčka.

Konečně se něco děje. Dav se dal do pohybu. Čím blíže ke vstupu, tím větší tlak. Asi po čtvrt hodině řvu za sebe: “Kámo, ještě chvilu se na mě budeš takhle tlačit a budeš si mě muset vzít.“ Schválně se pak otáčím, abych věděl koho si beru. Za mnou stojí dvoumetrový metalista ověšený železem a říká: “Jmenuju se Robert, puso.“ Stáhl jsem půlky a pokračoval v probíjení se ke vchodu. Osm hodin (večer), ze sálu se ozývá hudba. Předkapela začala hrát a tlaky se zvětšily. Mělo to tu výhodu, že už jsem nemusel hýbat nohama. Prostě jsem se nechal nést davem. Konečně!! procházím bezpečnostním rámem, který nepřestává pískat (asi můj řízek v alobalu). Pořadatel, když vidí za mnou vcházejícího „snoubence“ radši nic nenamítá a pouští už lidi bez kontroly.

Ozzy nezklamal. Při tom, jakou většinu života dodržoval „životosprávu“, vypadal skvěle a ještě líp zpíval. Trochu jsem záviděl mládeži v kotli, ale pak jsem sebekriticky uznal, že s mou „řepou“ už bych tam nebyl nic platný. Vracím se domů. Spokojen a plný dojmů. Ještěže staří pardálové dál hrají skvělou muziku.

P.S.: Mám dotaz. Proč se na mě číšnice v pražské hospůdce divně tvářila, když se mě optala: “Jakýýý kafeee chceteee??“ a já jí odpověděl: “Ganz normalniho turka kocurku.“?

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na