Knihy mého života

Autor

První kulturní pohlazení, které se nás všech (nebo alespoň většiny) dotkne již velmi záhy po tom, co začneme vnímat tento svět, je to literární. Ani já nebyla vyjímkou a knížky do mého života pronikly již ve velmi ranném dětství. Nejdřív na nás všichni okolo chrlí spoustu říkanek a básniček a projevují neskonalou radost, když je v naší svérázné úpravě sami odříkáváme. Pak nastupují všichni ti Budulínci, Karkulky a Smolíčkové, které chceme slyšet tolikrát, dokud se je nenaučíme zpaměti, abychom je mohli zase „číst“ my a udivovat tím příbuzné.

Asi bych nespočítala, kolik mi dosud prošlo knížek rukama, pár stovek jich ale už bylo. Některé se mi četly lehce a mrzelo mě, když jsem zjistila, že už otáčím na poslední stránku a daný příběh končí. Jiné jsem prokousávala složitě a dočetla je jen proto, že mi bylo líto zabalit to, když už jsem jednou začala a také jsem v naději doufala, že mě to třeba na dalších stránkách pohltí. A pak je tu další skupina – knížky, které jsem četla několikrát. Takové, které mě natolik ovlivnily nebo chytily, že z nich čerpám i po letech a stále v nich nacházím něco nového. Knížky, které se nějak významně zapsaly do mého podvědomí. Jsou to knížky mého života.

František Hrubín: Kuřátko a obilí

Pamatuji se na tu tvrdou knížku s touhle báječnou básničkou. Byla jsem nadšená nejen z textu samotného, který mi děda musel číst i několikrát denně a já mu zdatně sekundovala, ale i z obrázků Zdeňka Milera, které tak úžasně celou knížku dozdobily. Na procházkách jsem pak byla šťastná, když mi děda vysvětloval, který klásek patří jakému obilí a já tak věděla, u čeho že to to kuře pípalo.

Má původní knížka se během let někam zatoulala. Jaká však byla moje radost, když jsem v jednom knihkupectví narazila na úplně stejnou a koupila ji svým dětem. Kuřátko jak vidno nestárne a tak i naše ratolesti pohltila mánie a pípají, pípají, nožky bolí.

Eduard Petiška: Martínkova čítanka a dvě klubíčka pohádek

Tuhle knížku nám čítavali před spaním. Dodnes mám před očima obrázek, kdy babička sedí u našich postelí a za světla béžové lampičky s půlkulatým stínítkem nám servíruje jednu Martínkovu příhodu za druhou. Samozřejmě nechyběla ani hra, kterou pro Martínka vymyslel jeho dědeček a tak i my na babiččino „maso“ odpovídali „kosti“, aby věděla, zda ještě posloucháme nebo jsme již v říši snů.

Dodnes se k této knížce ráda vracím a předčítám z ní mým dětem. Pravda, je už poněkud poznamenaná plynoucím časem. Na mnoha místech slepovaná, některé listy řádně ohmatané, že z rohů jsou již spíše obloučky a někde jsou patrné naše malířské pokusy, když jsme se snažili pomocí kopíráku přenést úžasné okaté ilustrace paní Heleny Zmatlíkové. To ale knížce na její přitažlivosti vůbec neubírá.

Ondřej Sekora: Ferdův slabikář

Ferda znamenal v mé čtenářské historii hrozně moc. Vždyť díky jeho básničkám a kresbám jsem se naučila číst. Nebyl to školní slabikář, kde Ema mlela maso, ale ještě před usednutím do školních lavic mě do tajů čtení zasvětil právě Ferda. Dodnes umím přeříkat říkadlo od každého písmenka. I náš nejstarší syn se podle téhle knížky naučil číst ještě předtím než nastoupil do první třídy.

Bohumil Říha: Honzíkova cesta

Když nepočítám Ferdu, znamenala pro mě tahle knížka vůbec první literární dílo, které jsem celé přečetla úplně sama. A asi nejsem v našich zeměpisných šířkách jediná. Tak jsem Honzíkovi záviděla, když mohl jet úplně sám vlakem do Koníkovic, také jsem toužila po velké duhové kuličce nebo jízdě na vozíku taženém opravdovým koněm. Jistě k mé fascinaci nemalým dílem opět přispěla i paní Zmatlíková, jejíž ilustrace jsem prostě milovala a jsem jimi unešená dodnes.

Irina Valerianovna Karnauchova: Krása nesmírná

Jak mě pohlcovaly tyhle příběhy statečných bohatýrů, překrásných careven a ošklivých, ponurých míst, kde vládlo zlo, které však bylo, jak jinak, po zásluze potrestáno. Pamatuji si, že na jedné dovolené jsme tuhle knížku přečetli snad tisíckrát. Zatímco všechny děti už dávno spaly a dospělí měli konečně čas v klidu posedět u ohně či v místní hospůdce, já se po tátovi dožadovala další a další pohádky a on poslušně četl, nezřídka až do půlnoci.

Jack London: Tulák po hvězdách

Vlastně ani nevím, čím mě tahle knížka tak uchvátila. Nejspíš ale myšlenkou, že vůbec nezáleží, kolik lidí a jaký svět vás obklopuje. To, co je opravdu důležité, jaký svět si vytvoříte vy sami. Můžete být úplně sami zavření v jeskyni a přesto prožít tolik dobrodružství, kolik budete chtít. Záleží jen na vás, na vaší fantazii… Všechno závisí jen na vás samotných.

Zdeněk Jirotka: Saturnin

Miluji ten svižný humor, se kterým je tahle knížka napsaná. Díky její četbě jsem pochopila, že se klidně můžu smát na celou tramvaj a je mi úplně jedno, kolik pohledů se ke mě tázavě obrací. Obdivuji Saturninovy nápady a hlavně odvahu, která mu nechybí při jejich realizaci. I já poznala ve svém životě několik Saturninů a jsem za ně vděčná. Díky těmhle lidem je život daleko pestřejší.

George Orwell: 1984

Vždy jsem byla přesvědčená, že svoboda a soukromí jsou věci nedotknutelné. Základní práva, která by měla být posvátná. Po přečtení téhle knížky jsem o tom přesvědčená ještě víc. Nemám ráda jakýkoliv nový výmysl, kterým jsme všichni zase víc monitorováni a kontrolováni, ať jsou důvody pro zavádění těchto novinek prezentovány jakkoliv vznešeně. Vždy nám neopomenou zdůraznit, že je to vlastně pro naše dobro a bezpečí, mě to však stejně připadá jako další posílení šmírování a myslím, že Velký bratr by se zaradoval.

John Steinbeck: O myších a lidech

Tuhle knížku mám ráda z jednoho prostého důvodu. Jasně je v ní vidět, že dobro nebo zlo nikdy nemůžete na lidech vidět na první pohled, i když bychom si to možná někdy přáli. Nebrečím nad knihami, ale nad touhle jsem řvala jako želva.

Stephen King: Nezbytné věci

V době, kdy jsem poprvé četla tuhle knížku, jsem byla daleko naivnější než jsem dnes a opravdu jsem byla přesvědčená, že je to pouze hororová fikce amerického klasika. Dnes už si to nemyslím. Když se někdy rozhlížím kolem sebe, nestačím se divit, co vše jsou lidi schopní udělat pro něco, co opravdu chtějí. Tím „schopní“ nemyslím přitom jen v dobrém smyslu tohoto slova, ale bohužel i v tom špatném. A tak se jen tiše modlím, abychom se jednou také neocitli v nějakém zlém snu jako obyvatelé Castle Rocku a pochopili mnohem dříve, že je jen málo toho, co je opravdu nezbytné a většinou to nejsou věci.

A jaké jsou knížky vašeho života?

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na