Když jsem vloni dělala svůj první rozhovor „naživo“, stalo se to, co se obvykle stává, když člověku na něčem záleží. Od příjemného zážitku mne dělilo jen něco tak nepatrného jako je funkčnost mikrofonu. Těch devadesát schodů oproti tomu byla malina. Naštěstí jsem s sebou nesla notebook (který mne pro změnu zrazuje nyní) a tak vám mohu nabídnout nahlédnutí formou netradičního rozhovoru přepisovaného v angličtině do počítače…
Pamela Howard, je scénografka, režisérka, kurátorka, učitelka a spisovatelka. Napsala úspěšnou knihu o scénografii – What is scenography? (recenze vyjde na podzim, knihu právě „louskám“). Zajímá ji česká hudba a také naše historie. Pamela Howard je velmi vstřícná osoba. Sdílná, ráda pracuje s mladými lidmi a umí předat nadšení pro věc. To nadšení z ní „sálá“. Uhlazeným způsobem sděluje, co má na srdci…
Výzkum Pamely Howard k opeře “Výlet pana Broučka do Měsíce”, jak jsem viděla jeho úsek já, zahrnoval spoustu měsíců příprav a vyhledávání podkladů. Pamela Howard si sama kreslí i veškeré skicy a řeší i celou výtvarnou stránku představení… Ohromující model, kresby…
Janáček mi dříve k srdci nepřirostl. Jenže, jak to bývá, po jedné zkoušce, kdy jsem sledovala dění a cvrkot, jsem pochopila to nadšení, které musí provázet dobrého scénáristu (a člověka). Toto setkání se světovou divadelní kapacitou, navždy ovlivnilo moje chápání divadla…
Tuším, že vám nemohu zprostředkovat svoje nadšení, ale možná mohu přispět k tomu, že se o Pamele Howard bude mluvit i v jiné souvislosti než s “Broučkem”. Velice mne zaujalo, že krátce po našem rozhovoru odlétala do New Yorku pracovat na představení s námětem “Afganistánu”.
Proč jste se rozhodla studovat jevištní technologii? Co to přesně je?
Vždy jsem měla mnoho zájmů. Zajímala mne historie, politika, jak to celé ovlivňuje životy lidstva… Proč se dějí některé věci. Také od svých šestnácti let hraju na piano… Miluji básně a literaturu, např. Brechta nebo čínskou filozofii. Všechno, co nějak zahrnuje rozdílné pojetí vnímání světa. A take mne vždy zajímali lidé. Na jevištní technologii jsem tohle všechno využívám.
Účastníte se desítek “workshopů”, je nějaký který Vám utkvěl v paměti?
Výzvy, které mi poskytují např. Taiwan, Čína nebo Japonsko, jsou odlišné od těch ostatních. Účastníci z uvedených zemí, jsou velmi odlišní, disciplinovaní, dělají, co se jim řekne… V Evropě to je více o dialogu. Výsledek ale překvapivě není rozdílný… Velmi se mi take líbilo v Brazílii, Kodani nebo v Bogotě. Velmi energizující práce. A také myslím na jednu českou studentku DAMU, která mi dva měsíce pomáhala, byla báječná.
Brno nebo Praha? Kde se cítíte pohodlněji?
ČR je jako můj druhý domov. Brno je zajímavé z mnoha pohledů. Pracovat zde, je obrovská výzva, risk, rozhodně to je všechno, jen ne snadná práce. Rozdílnost je velmi zřetelná. Podílet se na přípravách “Janáčkova festivalu”, je jedinečná zkušenost. Pražská jevištní technologie je ohromující. Spousta pracovníků v ČR má postoj: “tohle není moje odpovědnost”. S těmi se nepracuje snadno. Budoucnost vidím v mladých lidech, kteří se do divadelního světa vydávají s láskou a nadšením. Je čas pro motivaci nové generace… Podporování věcí, které mění lidskou duši.
Který je Váš úplně nejoblíbenější autor (dílo)?
Je to jednoznačně Ivan Klíma a jeho Láska a odpadky.
Co pro Vás představuje poezie?
Velký, píši. Miluji “hraní” si se slovy.
Jak úspěšná byla Vaše kniho o scénografii?
V prvním vydání, bylo prodáno 10 000 ks a nyní je už druhý dotisk… Byla to výzva z jedné nadace, měla jsem 2 roky, abych tuto publikaci vytvořila. Mezi studenty DAMU, JAMU, je také používána…
Co připravujete v následujících dvou letech?
Je toho mnoho. Workshopy, ambiciozní projekty. Např. operu Pavla Haase – Šarlatán. Bohuslava Martinů, atd. Více zde.
Děkuji za vstřícnost a přeji hodně úspěchů!
Zřejmě není náhoda, že jsem čtvrt roku poté potkala dvojnici paní Howard. Spisovatelku z Nového Zélandu a také velmi milou dámu. V obou bylo cosi podobně zneklidňujícího a charismatického. Pamelin řetízek s českými granáty a kožich Shirley Smith doplněný korálkovou bižuterií, mi zůstanou v paměti. Osobností se člověk musí stát postupně, učit se. Tyhle dámy mi to připomenuly.
Text: Pamela Howard, Hana Moualla
Foto: Pamela Howard