Příběhy dvanácti měsíců

Autor

Hned, jak jsem tuto knihu poprvé prolistovala, zaujala mě svým tématem i zpracováním. Ukrývá v sobě svěží závan nových příběhů o jednotlivých měsících, jež jsou doplněny vůní starých časů v podobě písní, říkadel a připomenutí zvyků, kterými si naši předci dokázali zpestřit každé období. Většinou známe jen vánoční a velikonoční tradice, a i ty již pomalu mizí. Jak ale slavili kdysi dožínky, masopust nebo slunovrat? To vše zjistíte v Příbězích dvanácti měsíců.

Kniha je dílem autora Josefa Krčka a ilustrátorky Renáty Fučíkové, kteří se ke spolupráci sešli už u knihy Vánoce – Putování do Betléma. Jak se jim na knize Příběhy dvanácti měsíců pracovalo a jak kniha vznikala, nám ochotně přiblížili v rozhovoru.

Jak vznikl nápad na tuto knihu?

Josef Krček: Nápad přišel od mého anděla. Kdo ví, co je to inspirace a kde se bere?

Jak dlouho trvalo sesbírat všechny ty básničky a písničky, které v knize jsou? Kde jste je hledal?

Josef Krček: Najít písně pro knihu Příběhy dvanácti měsíců nebyl problém. S písněmi od ledna do prosince žiji po celý život. Je to moje láska. Co se týká textu, věděl jsem, že mám nyní šanci osvětlit zvyky našich předků z pozice keltské, slovanské i křesťanské kultury.

V knížce je spousta již zapomenutých zvyků. Který z nich vás nejvíce překvapil?

Josef Krček: Existuje mnoho tradic, o jejichž původu se mnoho neví. Vše se překrývá novými tradicemi, které často vnitřně navazují na obsah těch původních. A tak je to i s křesťanským svátkem Všech svatých, který připomíná svaté, a to nejen ty, kteří jsou oficiálně kanonizováni, ale i ty, o „jejichž svatosti neví kromě Boha nikdo“. Římskokatolická církev a některé další západní církve navazují 2. listopadu na tento svátek vzpomínkou na všechny zemřelé, lidově tzv. Dušičkami. A jsme u původní keltské tradice. Pro Kelty byl nejvýznamnější svátek Samain. Připadá na den 1. listopadu, kdy v noci před tímto svátkem pro ně skončil starý rok. Keltové nejenže začínali nový rok zimou, ale v souladu se svou představou o světě, začínali také den večerem neboli západem slunce. Snad i život pro ně začínal smrtí, proto pohřeb byl u nich nikoli smutnou a tragickou, ale radostnou událostí. Šlo o zvyk symbolizující smrt starého roku. Další den se zapálily nové ohně, vítající mladý nový rok. Avšak v mezičasí, během noci, se otevřely brány mezi zdejším a „druhým“ světem. Tato noc měla nesmírný mystický význam. Duchové mohli navštěvovat svět lidí a lidé naopak svět mrtvých a bohů. Dodnes je pro nás svátek Všech svatých něčím mystickým.

Renáta Fučíková: O lidové zvyky se zajímám už od dětství díky autorovi knihy, Josefu Krčkovi, který mě učil v základní umělecké škole a probudil ve mně lásku k lidové hudbě. Taky mě naučil hrát na dudy. A díky své babičce, malířce Marii Kroupové, jsem od dětství vnímala krásu lidového umění, výšivek, keramiky, obrázků na skle. Tohle všechno se spojilo, a proto si troufám říct, že mě ze zvyků popsaných v knize snad žádný nepřekvapil. O to víc mě těšilo vložit do obrázků všechno, co jsem dosud poznala a pochopila.

Jsem ráda, že naše kniha proniká proudem času a připomíná kořeny lidových zvyků. Svou sílu nabraly v dobách dávnějších, než si vůbec dokážeme představit. Do našich zvyků se tak promítají ty nejpřirozenější lidské pocity: strach ze tmy a hladu, radost z obrozené trávy, poděkování za úrodu a obživu, láska.

Přemýšleli jste nad tím, že byste některý ze znovuobjevených zvyků zavedli i doma?

Josef Krček: Určitě bych zavedl zase zvyk otvírání studánek. Jinými slovy. Jako rodina si dáme závazek, že na jaře v brdských lesích vyčistíme aspoň jednu studánku.

Renáta Fučíková: Co bych ráda obnovila hlavně ve městech, je bujarý masopust, karneval v ulicích. Na venkově žije dodnes, ale ve městech ho překryl zlozvyk valentinských dárečků, který slouží jen obchodu. Jen si představte, jak by města mohla být plná fantastických masek, dětí i dospělých. Kolik legrace bychom si užili.

A pak bych zavedla v září slavnost konopek. Namísto březnového Mezinárodního dne žen, kdy se ženám dává jenom kytička, bych obnovila veselý svátek, kdy na pár hodin všechno ovládnou ženy. A byla by zase legrace.

Který měsíc máte vy osobně nejraději?

Josef Krček: Nejraději mám červen. To je měsíc mého narození. Zároveň mám v tomto čase jistotu, že už nebude sněžit a mrznout. Začíná léto, které miluji.

Renáta Fučíková: Víte, já mám ráda všechny měsíce, i únor, co leze za nehty, i zachmuřený listopad. Když si ale mám vybrat jediný, pak červen. Jeho začátek. Na svatého Víta po celou noc svítá. Tráva roste jako šílená, ptáci zpívají celý den, listí je šťavnaté a bujné. V noci ještě zaslechnete žabí koncert, ve dne už možná přijde pořádná bouřka s lijákem.

A v lese se dá večer čarovat. Není úplná tma, za obzorem pořád tušíte slunce. Sednete si do vysokého kapradí a možná zahlédnete rusalku. Nebo svatojánského broučka. Třeba vám podají ty správné bylinky k čarování, k přivolání velké lásky. Tak jsem to v knize namalovala.

Změnila práce na knize váš pohled na některý z měsíců? Myslím tím, že jste ho třeba předtím moc nemuseli, a díky knize k němu teď máte blíž.

Josef Krček: Nemusím únor. Naši předkové v tomto měsíci slavili masopust a měli tolik zábav, her apod., že jsem si nakonec řekl, že člověk má opravdu prožívat každý den v roce jako sněhovou vločku, která je jedinečná.

Renáta Fučíková: Já jsem hlavně ráda, že jsem mohla výtvarně přispět k připomenutí všeho nádherného, co máme zasuté hluboko v paměti. S Josefem jsme se obrazně vypravili na pomyslnou půdu, odhrnuli harampádí, odfoukli prach a otevřeli vzácnou malovanou truhlu plnou pokladů.

Co byste si přáli do budoucna?

Josef Krček: Do budoucna bych si přál, aby děti více četly, zpívaly a prožívaly celý rok radostně. Aby se těšily na příští den, týden a měsíc, jako naši předkové.

Renáta Fučíková: Začíná nový rok, chceme, aby byl pokojný. Přála bych nám, Čechům a Moravanům, abychom vnímali svoje kořeny a vážili si jich. Kdo si váží sám sebe, nemá strach z neznámého.

Náš portál se jmenuje Rodina21. Jaká je podle vás rodina ve 21. století?

Josef Krček: Rodina v 21. století je tak trochu závislá na médiích všeho druhu. Je to škoda. Pes štěká, kohout kokrhá a člověk tvoří. To je jeho přirozenost. Rád bych ocitoval slova Kurta Vonneguta: „Pusťte se do nějakého umění. Nedělám si legraci. Umění není způsob, jak se uživit. Je to velice lidský způsob, jak udělat život snesitelnější. Když budete provozovat nějaký druh umění, a je úplně jedno, jak mizerně, sakra, vaše duše poroste. Zpívejte si ve sprše. Tancujte si v obýváku s rádiem. Vyprávějte příběhy a pohádky. Napište příteli báseň, i když to bude báseň mizerná. Dělejte to, jak nejlépe dokážete. A budete obrovsky odměněni. Něco vytvoříte.“

Renáta Fučíková: Můj syn se narodil těsně před jeho začátkem. Takže naše rodina je rodinou 21. století. Jsme obklopeni technologiemi, virtuálním světem, který vedle nás doslova explodoval. Nemá smysl se před ním uzavírat, to by byla nesmyslná cesta proti času. Naše rodina se tedy učí ten svět používat, krotit, žít s ním – a vůbec to není snadné. Naštěstí jsme uvnitř stejní, jako byli naši předkové. Tudíž věřím, že tohle krocení divokého virtuálního prostoru dobře dopadne a my vyhrajeme.

Děkuji vám za rozhovor a přeji plodný a radostný rok v každém jeho období.

Knihu vydalo nakladatelství Albatros http://www.albatrosmedia.cz/pribehy-dvanacti-mesicu.html

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na