Třicítka

Autor

Rozhovor s Aňou Geislerovou a Markem Majeským nejen o 17. listopadu 1989. Také o společném natáčení filmu Amnestie, který přichází do kin v rámci 30. výročí Sametové revoluce, ale i dalších vzpomínkách.

ANNA GEISLEROVÁ

Když se řekne leden 1990, co se vám vybaví?
Fantastická povznášející energie, které jsem moc nerozuměla, ale cítila jsem, že je dobrá.

Co jste v tu dobu dělala a jaké byly vaše plány?
Bylo mi 13. Až v dubnu 14. Moje plány byly pořád stejné. Chodit do školy, do skautu, stát se herečkou a přečíst všechno co bylo na dosah.

Čistě teoreticky, kdyby nepřišel Listopad 89, kde byste se nyní viděla?
No, jak se tak pozoruji, lepila bych asi pytlíky nebo pracovala v kotelně. Už tehdy jsem měla protirežimní tendence. Ale kdo ví. Prateta mi emigrovala do Kanady, tak bych byla třeba tam a měla bistro se štrůdlem a řízky.

Jaké byly vaše pocity během natáčení, co vám probíhalo hlavou?
Že svět je stavěný pro predátory. Že vlastní přesvědčení je skutečně jen osobní věcí každého z nás. Nemůžeme nikomu nic nutit, ani nikoho soudit, jen podle vlastního svědomí věřit tomu v co věříme. Ale v žádném případě se člověk nesmí stavět proti svému svědomí. Ovšem ta postava co hraji já, je spíše ze světa predátorů…zajímavá studie schopností.

Má pro vás film Amnestie a jeho titulní skladba Pasážová revolta (z roku 1969), nějaké poselství pro dnešní dobu?
Je bohužel zcela aktuální.

Co pro vás znamenají data 21. 8., 17. 11.?
21. 8. 1968 – když si to představím, fyzicky mne to bolí. Lidé se museli cítit strašně. Vnímám to jako beznaděj. Je to naprosto odsouzení hodná intervence
17. 11. 1989 – symbol, naděje, víra, že bude líp a že idealismus může někdy zvítězit. Vlna
euforie a solidarity.

Jak byste krátce popsala film Amnestie a proč si myslíte, že by na něj měli lidé přijít o kina?
Amnestie je jedním z prvních filmů obracející se k historii, kterou většina z nás pamatuje. Nabízí první variaci na novodobé dějiny a já se na výsledek moc těším. A také na Vašuta, úžasného v roli.

MAREK MAJESKÝ

Vybavíte si události vzpoury v Leopoldově? Když se řekne leden 1990, co se Vám vybaví?
Bylo mi 18, stál jsem na hranici mladosti, adolescence a dospělosti. Hlásil jsem se na vysokou školu múzických umění, chtěl jsem být umělec, herec. Právě v tomto období mne umění a divadlo magicky přitahovalo, měl jsem pocit, že je to prostředí, které dávalo tehdy výjimečný ojedinělý pocit svobody. Samozřejmě, že si na vzpouru pamatuji. Podle mne eskalace násilí v Leopoldově byl přímý důsledek toho, co jsme zažívali – ze dne na den jsme dostali možnost vyjádřit se svobodně, radikálně se změnilo společenské uspořádání. Tenkrát se to opravdu nezvládlo tak něžně a jemně, jak bychom si bývali představovali.

Kdyby teoreticky nepřišel převrat v roce 1989, kde byste se viděl dnes?
To je dobrá otázka! Myslím, že kdybych se nestal hercem ani umělcem, pak bych se určitě našel v historii a dějepisu. Miloval jsem knihy mých babiček, snil jsem o tom, že budu archeolog, druhý Schliemann. Představoval jsem si, že si tak budu někde kopat, oprašovat a ty velké společenské změny půjdou kolem mne a já je ani nebudu pořádně vnímat, protože se budu soustředit na naši dávnou minulost. S úsměvem vždy říkám, že divadlo, umění a herectví se mi stalo, byla to shoda náhod.

Jaké jste měl pocity během natáčení? Co vám běželo hlavou v kontextu k dnešní době?
Projektu jsem věřil od začátku. Nejen díky scénáři a tématu, ale také týmu, s nímž jsem už spolupracoval na filmu Kandidát. Režisér Jonáš Karásek, producent Maroš Hečko,
kameraman Tomáš Juříček – skvělý tým a milé znovu setkání. Amnestie obsahuje pro mne důležité téma, ke kterému je třeba se vracet. Musíme umět popsat, jak vnímáme vlastní minulost. Já tu dobu zažil jako mladý člověk. Chodil jsem na náměstí, zvonil klíči. Byl jsem tam se svými přáteli, spolužáky… Pro mne je to svým způsobem i jistý sentimentální návrat k něčemu, co jsem prožil, co bylo velmi silné a emotivní. Prožil jsem na vlastní kůži změnu zřízení a touhu po něčem novém, svobodném, demokratickém. Teď, když jsem otec a mám dvě malé dcerky, se těším na to, jak jim to budu všechno postupně časem vysvětlovat. Budu se snažit, aby pochopili díky mým zážitkům a vzpomínkám, jaké to bylo. Protože ony to nikdy nezažijí, věřím. Je nesmírně důležité, i když velmi obtížné, vysvětlovat mladým generacím, že to co bylo před námi, se může vrátit a my musíme být obezřetní a hlídat, aby se to nestalo, a zároveň být vděční za to, v čem žijeme.

Součástí snímku je píseň Karla Kryla Pasážová revolta, má píseň nějaké poselství pro dnešní dobu?
Je to velmi osobní. Karla Kryla jsme tenkrát poslouchali, tedy titulní píseň filmu je velmi
silnou, emoční a sentimentální vzpomínkou. Byl pro nás symbolem naděje a víry na změnu, že snad přeci někde je malá jiskřička naděje, že existují jednotlivci, osobnosti, kteří se umí postavit proti systému a vytvořit naději pro jiné lidi. Naprosto rozumím tomu, že pro mne to má mnohem silnější a emotivnější podtext než pro dnešní mladou generaci, které se to až tak netýká, ale vůči které máme tu povinnosti neustále jim to připomínat.

Co pro Vás znamenají data: 21. srpna 1968 a 17. listopadu 1989?
V srpnu jsem se narodil, jsem poslední lev, 23. srpen, 21. srpen není až tak daleko… Můj strýc v 68. emigroval, jeho bratr, můj táta zůstal. Jasně, že si kladu otázku, kdybychom tenkrát také emigrovali, jak by naše rodina dopadla. A 17. listopadu? Něžná revoluce. Období plných náměstí s klíči, cinkal jsem, poslouchal projevy pana Kňažka, paní Emílie Vašáryové a mých budoucích kolegů, kteří nás všechny burcovali, abychom věřili v změnu, v novou naději a svobodu.

Která scéna pro Vás byla při natáčení nejnáročnější?
S Aňou Geislerovou tvoříme manželský pár, který víceméně funguje psychologicky vztahově. Zažil jsem různé situace, uměle vyvolaný déšť na ulici, kdy jsem musel přebíhat tam a zpátky. Ale také drsné scény z Leopoldova. Nevěděl jsem, že věznice Leopoldov byla založena v roce 1669, je to nejstarší věznice na Slovensku. Postavená v takovém hvězdicovém, italském stylu. Byl jsem velice překvapený, že tak starý vězeňský objekt je stále funkční a stále plný až po střechu. Fyzicky náročných scén pro mne ve filmu mnoho není, na rozdíl od jiných herců. Zajímavější byly v mém případě ty psychologické, vztahové, které jsme rozehrávali s Aňou. Byl to pro mne samozřejmě zážitek umělecký i profesionální a nemohu se dočkat finálního střihu.

O čem film Amnestie vypráví a proč by na něj měli diváci přijít?
Tak trochu jsem to už zmiňoval v předchozích otázkách. Myslím si, že jde podstatný návrat do minulosti, který nám má dát takový trochu vykřičník, abychom nezapomněli, v čem jsme žili, a čeho se vyvarovat, aby se nám to znovu nevrátilo. Bylo to důležité období pro Čechy a Slováky, období pana prezidenta Havla, doba předcházející rozdělení naší republiky, čas plný změn. Velmi jednoduše řečeno – je to v podstatě dobový thriller s kriminální zápletkou a se spletenci vztahů třech dvojic ovlivněných dobou společenských změn.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na