Jak se daří babyboxům v Česku

Autor

Ludvík Hess je multifunkční člověk. Píše úžasně vtipné knížky, vydává literární časopis Divoké víno, chová koně, je reklamním tvůrcem a dělá krásné fotky plné her světel a stínů. Také o sobě rád říká, že je odborníkem přes vztahy a jejich tvůrcem, protože stmeluje a seznamuje spoustu lidí.

Mě ale hlavně zajímala jeho role zachraňovatelská. Ludvík Hess je totiž zakladatelem projektu Babybox – Statim. Je jasné, že do jednoho rozhovoru se nedá pojmout šest let práce okolo babyboxů. Dokonce do něj ani nedostanu všechny lidi, kteří mu v tomto zpočátku šíleně vypadajícím díle pomáhají. A už vůbec nenapíšu nic nového. Nicméně jsem přesvědčená o tom, že je to věc prospěšná a čím víc se o tom bude psát, tím víc se dostanou do podvědomí a snad bude cesta k jejich realizaci snadnější.

Jak se dostane spisovatel ke zřizování babyboxů?

Já nejsem spisovatel. Cítím se být chovatelem koní. Vím, co mi dá za práci připustit koně, udržet ve zdraví a kondici klisnu po celou dobu gravidity a pak pomoci přivést na svět hříbě. Bylo mi líto, že někdo z jakéhokoliv důvodu plýtvá něčím daleko cennějším, minimálně po morální stránce, jako je dítě, lidský život. Od těchto úvah pak vedla cesta k založení občanského sdružení Babybox pro odložené děti – Statim. Cílem našeho sdružení je vytvořit podmínky pro to, aby matky neodkládaly své děti na místech, kde jsou přímo ohrožené na životě. To jsou parky a podobně, jak to všichni známe.

Je již 40. otevřený babybox (Gratuluji.), vzpomenete si na každý z těch 40?

Samozřejmě. Je jasné, že mezi otevíráním prvního a posledního je rozdíl. První se otevíral v GynCentru v Hlobětíně a byla to opravdu velká akce. První „maminkou“, která box nanečisto vyzkoušela byl herec Miloň Čepelka jako „mamka“ z Aktu.

Vždy, když je něco nové, je v tom podstatně více euforie a vzrušení, než když to děláte po čtyřicáté. Nicméně má to smysl, čím víc jich bude, tím lépe. Na začátku jsem měl vizi otevřít 20 baby boxů, tedy bych měl mít splněno, ale později jsem tuto svou představu změnil a doufám, že babyboxy budou v budoucnu ve všech okresech.

Proč někdo odloží své dítě?

Těch důvodů je tolik, jako je opuštěných dětí. Často odkládají děti matky, které těhotenství z nejrůznějších příčin tajily a v jeho průběhu ani nenavštěvovaly zdravotní zařízení. Typická pro matky odkládající dítě bývá malá vzdělanost a nezřídka drogová závislost. Dalším důvodem k odložení bývá i špatná finanční situace rodičů nebo matky a neschopnost postarat se o základní potřeby dítěte. Svoji roli často hraje očekávaná ostuda či kritika rodiny, strach z rodičů. Děti odkládají také ženy pobývající v nějakém státě ilegálně. Roli hrají i náboženské důvody, např. u muslimek, jež nesmějí mít pohlavní styk před svatbou. Uvádí se, že děti odkládají také matky, jež otěhotněly po znásilnění.

Odložení dítěte není fenomén této doby. Bylo to tu vždy. Vzpomeňte si třeba na pohádky, kolik tam bylo opuštěných dětí. Plaváček, Jeníček a Mařenka… nebo třeba i Mojžíš. To je také odložené dítě. I z historicky doložených pramenů vyplývá, že se toto dělo odjakživa.

Proč není babybox i v Plzni nebo v Českých Budějovicích? To jsou přece velká města.

Tak to je na dlouhé vypravování. Řekněme, že jsme si s lidmi, kteří to mají v těchto městech na starosti, nepadli do noty. Vlastně za to můžu tak trochu i já a média. Ale když proti mně v debatě postaví lékaře, který neargumentuje medicínskými důvody, ale začne brouzdat v právnických vodách, tak se zkrátka neudržím. Zabývám se touto problematikou již šest let, takže si troufám tvrdit, že tomu rozumím, a tak v okamžicích, kdy jsou mi předkládány nesmyslné argumenty, sklouzávám někdy až k sarkasmu, což se mých oponentů může dotknout. V této atmosféře se už pak těžko nachází společná řeč.

Pokud jsem to správně pochopila, je Apolinář, neboli Zemská porodnice v Praze, přesně řečeno 1. gynekologicko-porodnická klinika Všeobecné fakultní nemocnice v Praze tak trochu váš bájný jednorožec? Myslíte, že ho někdy „zkrotíte“?

Lékaři a zdravotní personál jsou pro babybox. Proti jsou ředitelé Všeobecné fakultní nemocnice, přesně řečeno – jednání se vlečou už šest let a v podstatě už doznívají. Náhradní babybox jsem s pomocí Jany Černochové, starostky Prahy 2, zřídil na radnici na Náměstí Míru.

Proč mají babyboxy odpůrce? Vždyť je to prospěšná věc.

Baby boxy stejně jako všechno mají jak své klady, tak i zápory. Jak už jsem řekl, dělám v tom už šest let, takže nejlépe znám jejich slabiny. Většina z argumentů odpůrců jsou ale jemně řečeno hloupé a vycházejí především z neznalosti té problematiky. A nejčastější? Například právo dítěte znát svůj původ. To je jeden z těch, které vycházejí právě z neznalosti Mezinárodní úmluvy o právech dítěte, z něhož oponentům často vypadne malý detail, že toto právo dítě samozřejmě má, ale jen „…pokud je to možné.“

Myslím, že všechny z těch dětí by vždy sáhly raději po možnosti žít než znát svůj původ.

To ano. Každý zachráněný život se počítá. Nemám z těch odložených dětí radost, přál bych si, aby nebyly babyboxy potřeba. Bohužel nežijeme v ideálním světě a ty bedýnky mají svůj význam.

Pamatujete si na první „boxmimi“?

Ano. To byla malá Sonička, byla jedním z dvojčat.

Jasně. Sonička v modrém kulichu, tu si pamatuji.

Přesně tak. Sonička v modrém kulichu. Dodnes modrý kulich vozím v autě jako takovou připomínku, i když to není ten originální. Občas se ke mně donese něco z pokračování jejího osudu, ale pravidelně nemám šanci to sledovat. Vlastně osud žádného z dětí nesleduji nijak bedlivě, to bych nedělal nic jiného a já mám práci jinde. Mým úkolem je vytvořit podmínky pro prvotní záchranu těchto dětí, které jsou nechtěné. Dát jim lepší život, to už je poslání ostatních. Občas mi přijde nějaký pěkný mail od adoptivních rodičů, to mě potěší.

Jak rychle probíhá umísťování těchto dětí do nových rodin?

To se liší případ od případu, ale pokud nejsou žádné zdravotní či právní komplikace, je to záležitost řádově dní až týdnů. Někdy se stane, že rodiče jsou v pořadníku třeba osm let a pak jim najednou zavolají: „…máme pro vás miminko, přijeďte.“ To může u těchto lidí v prvních okamžicích vyvolat spíš zděšení než radost. Když jste těhotná, tak si chystáte výbavu, kočárek, postýlku… Ale tito lidé doma nemají nic připravené, jsou postaveni před hotovou věc. Je to jako by vám někdo přivedl na zahradu slona a řekl: „Starejte se.“ A vy nemáte vytvořené podmínky. U těch rodičů tenhle šokový stav mizí, když jsou ponecháni s dítětem o samotě. Pomalu si uvědomují, že se jim splnil sen.

Kolik dětí už babyboxy u nás zachránily?

K dnešnímu dni (14. 11. 2010, pozn. red.) to bylo 38 dětí. Z toho bylo 15 chlapečků a 23 holčiček. Poslední byl chlapeček nalezený v Mladé Boleslavi a dostal jméno Martin. Nejvíce dětí se našlo v babyboxu v GynCentru v Praze 9 v Hloubětíně, a sice 16.

Kolik už tento projekt stál? Myslím nejen finančně, ale i časově.

Co se týče financí, to nevím přesně, nejsem účetní, ta by vám na tuhle otázku odpověděla daleko lépe. Ale určitě naším účtem prošly řádově miliony. A pokud jde o čas, tak celých těch šest let.

Děkuji moc za rozhovor a přeji vám hodně štěstí a pevné zdraví.

Pokud se chcete dovědět, jak krkolomná je to cesta, doporučuji knihu Ludvíka Hesse Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech.

Také najdete další informace na http://www.babybox.cz/

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na