Jak se v některých knihách píše: „rok se s rokem sešel“… Děkujeme všem zúčastněným ve společné celoroční akci, která měla za cíl sblížit generace skrze knihy. A cíl byl splněn. Jen doufáme, že tímto nekončí, ale bude přirozeně a bez pozorování a cíleného směřování pokračovat i nadále. My Vám dnes závěrečně přinášíme fotografie i pocity ze společné akce, na které se Vaše knihy nejen rozdávaly, ale i předčítaly. A pak se (nejen) o nich ještě povídalo.
V domově seniorů jsme uspořádali předčítání, kterého se ujal částečně můj syn Filip a z větší čtecí části pak moje kamarádka Lucie. Krásně a hlasitě četla jak svoje vlastní vtipné povídky, tak úryvky z darů, které jsme přivezli. Lucie nejen že četla, ale sama přivezla dva krásné nové kousky, které byly hned na místě rozebrány. Moc děkuji za to, že se takto dokonce dvojitě aktivně zapojila. A vlastně trojitě, protože po čtení následovalo povídání se seniory, u kterého jsme se všichni výborně pobavili a zasmáli.
Dcerka Růženka přijala roli hlavní fotografky a já jsem se věnovala občerstvení. První předávání knih probíhalo ve vnitřních prostorech domova, především na chodbách a pokojích. Toto předávání jsme chtěli udělat jiné, což se povedlo, i díky tomu, že se povedlo i počasí – předchozí den lilo, takže jsme měli opravdu štěstí a krásně se vyhřáli. Nenechali jsme si zkazit náladu ani komplikací s časem začátku akce. Naštěstí měla službu moc milá sestřička, která situaci pomáhala zachránit. I kvůli sluníčku a neplánovanému čekání tedy přišlo vhod občerstvení v podobě sušenek a ledového čaje, které jsme donesli a neustále doplňovali.
Na konci jsme samozřejmě neprobírali jen knížky. Probrali jsme i zdraví, jídlo, počasí, ale zamířili jsme i dál: do dětství, do vzpomínek. Zavzpomínalo se na školu, na rodiče, na prázdniny, na výchovu (ano, inspirací byly i přítomné děti a blížící se školní rok). A abychom nezůstali jen u času minulého i přítomného, slíbili jsme si „s místními“, že podobnou předčítací akci zase zopakujeme, protože se opravdu moc líbila. Nám všem. Nápad vznikl tak, že mnozí senioři mi při prvním předávání knížek říkali, že špatně vidí. A tak jsme jim chtěli poskytnout čtení aspoň zprostředkovaně. Někteří by to jistě uvítali pravidelně.
A knížky na památku, které si většina odnesla nebo odvezla, to byla vlastně taková milá tečka na závěr. A protože to byl vlastně důvod, proč jsme do domova s knihami s věnováním přišli, krásně se nám tím kruh uzavřel. Ale není to konec, což je krása kruhu. Budeme pokračovat dál. Jednak nám ještě dorazilo pár knížek po tomto setkání a jednak proto, že to dělá radost a má to smysl. Pro velké i pro malé. Je smutné, že někteří senioři vídají děti – dobrovolníčky častěji než svoje vlastní (pra)vnoučata. A přitom stačí tam málo. Jen se usmát, pozdravit, podat ruku. Jen tam chvilku být. Hlavně moje mladší dítko je velmi stydlivé a komunikuje dost stručně, ale i to stačí. Protože často stačí jen malinko. Nemusí to být celá knihovna, stačí jediná knížka… Předaná či (pře)čtená osobně.
Ještě jednou moc díky všem a ač je to poslední příspěvek „Knižního sblížení generací“, neberte to jako tečku. Vydejte se s knihou a srdcem na dlani k seniorům a věřte, že odcházet budete s nádherným pocitem, který hned tak nezmizí…
Mějte se krásně a mějte rádi knížky i lidi!