Hanka Hindráková se po pěti letech zase vydala do Keni. A mimo jiné navštívila i Lilian, ženu, kterou podporujeme a pozorujeme s držením palců na nohou i na rukou. Jaká byla při osobním setkání? Jak se jí kurz šití líbí? A co ještě Hanka navštívila a co ji inspiruje k psaní nových knih? Pojďme se přesunout do čerstvých afrických vzpomínek.
Vítej zpátky doma z Keni! Jako první mám samozřejmě potřebu se vyptat na charitativní projekt, do kterého jsme se coby Rodina21 zapojili. Setkala ses s ženami na kurzu šití, byla tam i Lilian?!
Ano, setkaly jsme se. Ze začátku byly všechny ženy v kurzu velmi ostýchavé a nechtěly mluvit, potom se ale rozpovídaly a bylo to super. Lilian je tichá, skromná, hodně příjemná a velmi nadšená do kurzu. A taky vypadala dost snaživě. Řekla jsem jí příběh financování jejího kurzu a je za to moc vděčná. Opravdu si toho váží. Doteď prošly kurzem ještě dvě další ženy, kterým nyní budeme dávat mikrokredit na šicí dílnu.
Máme z Lilian velkou radost, ale přeci jen některé z nás ještě myslí na původně vybranou Christine a její příběh. Ví se o ní něco?
Bohužel ne…
Tvrdý život v Keni. Dříve jste měli problém najít ty správné spolupracovníky, jak to vypadá teď?
Spolupráce s novými organizacemi vypadá hodně nadějně. Právě dokonce rozjíždíme další projekt na venkově – chov slepic. Tři ženy dostanou mikrokredit na chov slepic, za to se pořídí kurník, slepice a krmivo pro slepice. Součástí bude i školení, jak se o slepice starat. Ženy potom budou prodávat vejce po hotelích kolem Kisumu (západní Keňa) a budou mít živobytí. Budou se tam dostávat pěšky nebo matátem, což je keňská hromadná doprava, taková dodávka pro cca dvacet lidí. Nové krmivo pak budou kupovat z peněz za prodaná vejce.
V čem je Keňa jiná v porovnání se stavem před pěti lety?
Největší rozdíl je v kvalitě silnic, ta se hodně zlepšila, nové silnice jim prý dělají Číňani. Keňa má teď lepší silnice než máme my v České republice. Navštívili jsme dva národní parky a moc se nám to líbilo. Byla to úplně jiná zkušenost než národní park Masai Mara v roce 2005 – žádní turisté a spousta zvířat.
Koho a co všechno jsi ještě navštívila?
Navštívila jsem všechny svoje přátele, což bylo po pěti letech opravdu neuvěřitelné. Dále pak žirafí centrum, sloní sirotčinec, národní park u Mt. Kenya, národní park Lake Nakuru, slum Kibera, čajové a kávové plantáže u Limuru. Původně to měla být jen turistická cesta, ale kolega z neziskovky, který měl letět do Keni na podzim, to letos vzdal, tak to zbylo na mě. Přeorganizovávala jsem všechno dva týdny před cestou.
Došlo i nějaké nepříjemné chvilky?
Velmi nepříjemné bylo, když jsem den před odletem zjistila, že mám horečku 39°C. Radši jsem tam šla do nemocnice, jestli jsem nechytila malárii. Ale bylo to hodně nepravděpodobné, v Nairobi totiž moc není. Byla to jen nějaká infekce.
Co máš teď rozepsáno, políbila tě v Africe múza pro příběh na novou knihu?
Pracuju na románu Očarovaná a na románu Lovci lebek. Pro román Očarovaná jsem našla spoustu inspirace, dokonce jsme navštívili i čaroděje ve slumu Kibera.
Viděla jsi ho i v akci?
Měli jsme u něj pouze instruktáž, co a jak používá, ale i tak to bylo dost neuvěřitelné a celá jsem se z toho rosila. Fakticky jako z pohádky. Nedá se to ani popsat. No a tu horečku jsem vlastně dostala ten večer.
Moc děkujeme za informace přímo z místa a těšíme se na nové knížky!
Úvodní foto: pixabay.com