Předávání potěšení zahájeno, přátelé!

Autor

Naše společná dobročinná akce vrcholí. Celý rok posíláte a předáváte knihy s osobním věnováním. Ty, které jste nepředali osobně seniorům ve své blízkosti a předali jste je mně, redaktorce TeReZe, byly z větší části v červenci předány dle původního plánu do Domova pro seniory v Unhošti. A přinášíme Vám samozřejmě čerstvý záznam o tom, jak předávání probíhalo.

Do Domova jsem vyrazila i s dětmi, ale ty byly tentokrát spíše v asistenční a fotografické roli. Hlavní slovo jsem měla já, když jsem u každé knihy každému seniorovi vysvětlovala naši společnou akci. Důležité bylo zdůraznit hned na začátku, že knihy nenabízím k prodeji. Někteří byli tak nadšeni, že by si knihy prý klidně i koupili. Když několikrát padl dotaz: „A co za ně chcete?“ Odpovídala jsem zcela popravdě, že úsměv. A většinou mohu dodat, že v tu chvíli už bylo většinou „zaplaceno“, protože jen ta návštěva bývá pro obyvatele zařízení potěšující. Někteří si zase potřebovali jen popovídat a knížku nakonec ani nechtěli.

V jednom případě se kniha stala i velkou motivací. Moc milá paní, milovnice knih, čeká na termín operace oka. Nemůže číst a moc jí to chybí. Kromě toho, že jsem jí doporučila audioknihy, jsme vybraly i zamilovaný román, na který se bude těšit po operaci. Protože mít se na co těšit je tak důležité. Stejně jako vědět, že není zapomenutý, že na něj někdo myslí. I proto bylo ono „osobní zapojení“ vedle poskytnutí knihy tím hlavním. To, že jste sami vybrali knihu. Nebylo to o naházení přebytečných knih do krabice a dovezení, ať si je někdo-kdokoliv vezme. Vybrali jste knihu (nebo dvě), která se Vám zdála nejvhodnější. Napsali jste věnování, někteří přidali i záložku. K seniorům jsem pak přicházela s co nejširší nabídkou – od životopisů, přes romány a pohádky až po detektivky (a ještě mnoho mezi tím) a každý si řekl, co by ho bavilo nejvíc. A dostal tak knížku na míru. Na přání. Jenom Remarque mi chyběl. Ale toho do příště seženu!

Hodně mě na srdci zahřála setkání u lidí, kteří nebyli šťastní hned, jak jsem strčila hlavu do dveří. Kniha byla takovým krásným mostem i k lidem, kteří jsou plni psychické i fyzické bolesti, smutku, zklamání. Vyjadřují to negací, agresí, nezájmem… Ale po pár slovech roztáli. Ať už jsme společně zavzpomínali na oblíbené knížky, které skončili kdovíkde, postěžovali si na nulový klid na čtení kvůli spolubydlící nebo si zanadávali na špatné oči (jaká výhoda mít brýle!). Na konci jsme se smáli nebo usmívali a přáli si oboustranně upřímně hezký den. „To jsem ráda, že mi rozumíte.“ Říkala při loučení paní, jejíž první věta byla: „Já nechci nic, jenom klid a pokoj!“

Chvílemi mi bylo až líto, že vlastně všechnu „smetanu slíznu já“. Ty potěšené výrazy, dojetí v očích, slova díků, pohlazení i pevné stisky ruky – to všechno patří Vám všem, kteří jste knížky poslali. S každým jsme knížku otevřeli a Vaše přání si přečetli. Na posledním pokoji po předání poslední knížky padla věta: „To je ale krásný nápad,“ poté, co jsem vysvětlila, odkud kniha pochází. Nápad by byl k ničemu, kdyby se do něj nezapojilo tolik lidí. Lidí, kteří chtěli potěšit jiné, cizí lidi. Pro usnadnění při vysvětlování – a myslím, že to nebylo tvrzení nepravdivé – jsem uváděla, že knihy jsme sbírali s přáteli a známými, ač většinu z Vás jsem nikdy neviděla. Přesto jste mi i právě díky této akci blízcí.

Tímto Vám chci tedy ještě jednou poděkovat, přátelé a známí, za zapojení do této společné akce, díky Vám se z nápadu stala skutečnost, která měla velký smysl a potěšila spoustu lidí. A potěší ještě znovu, v srpnu. Zas Vám o tom napíšu!

Mějte krásné léto, TeReZa

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na