Nezaměstnanost: co s ní?

Autor

Jak nezaměstnanost zasahuje do života jednotlivců i rodiny? Hlubší nahlédnutí do duší, pocitů i dopadů této nepříjemné, ale relativně běžné záležitosti, která může potkat kdekoho z nás. Co je v tuto chvíli důležité se strany okolí, jak situaci vysvětlit dítěti, nakolik je nezaměstnanosti stigma či jestli je vhodné v této době dobrovolničit. To a více se dozvíte od rodinné poradkyně Evy Labusové. Nezavírejte před problémy oči a čtěte.

Je pojem „nezaměstnaný“ dnes jisté stigma? Stydí se člověk za to?

Nezaměstnanost je skutečně velkou bolestí. Zvláště pokud člověk musí opustit práci, která ho baví a pro kterou má plnou kvalifikaci. Nebo která ho i jen živí. Ti, kteří přijdou o práci, určitě prožívají jednu z nejvíc stresujících situací.Nic na tom nemění ani fakt, že se v současné době problém týká mnoha lidí a práci nezřídka ztrácejí i ti šikovní a schopní, doplácející prostě na nedokonalost trhu práce a na situaci v čase hospodářské krize. Pokud nejsou k dispozici úspory nebo dotyčný nedostane odstupné, může se ze dne na den dramaticky změnit situace celé rodiny. Ztratí-li práci hlavní živitel, čelí všichni poklesu životní úrovně. Sám člověk vyhozený z práce obvykle bojuje s pocitem ztráty základní části své identity. Přemítá o své vině, neschopnosti, společenské nepotřebnosti. Takováto první reakce je běžná a souvisí s celkovým nastavením naší společnosti na výkon a na to, že úspěšný je v očích ostatních především ten, kdo vydělává peníze nebo dělá práci pojící se se společenskou prestiží. V tomto ohledu představuje nezaměstnanost paradoxně i obrovskou šanci vyjít z podobných stereotypů a podívat se na život v nových souvislostech. K tomu, aby člověk tuhle šanci uviděl, ale obvykle potřebuje nějaký čas. Bezprostředně po vyhazovu nebo nedobrovolném odchodu z pracovního místa býváme v šoku a potřebujeme určitou dobu hájení, kdy pracujeme se svým zklamáním a smutkem. Je to zároveň doba, kdy potřebujeme podporu svých blízkých.

Jak mohou blízcí v této fázi pomoci?

Myslím, že jde především o to, aby nepříjemná a ohrožující situace dotyčného neuvrhla do beznaděje. Fáze, kdy zpracováváme šok a leckdo bojuje až s depresí, by pokud možno neměla trvat příliš dlouho, aby se dotyčnému nezhroutil jeho denní rytmus ani zdravé návyky, aby se nepropadl do smyčky sebelítosti a zničující nečinnosti. Blízcí mohou pomoci svým odvážným a podpůrným postojem (neboj, společně to zvládneme), ochotou ke skromnějšímu životu (určitě najdeme mnohé, na čem dokážeme ušetřit) i připraveností ke změnám (někdy např. dokáže roli živitele dočasně přijmout manželka a muž bez práce se věnuje domácnosti a dětem). Jde i o to přijmout pomoc, kterou nám nabídnou přátelé a přehodnotit, že lidská solidarita je cennější než touto společnosti vyzdvihovaná nezávislost.

Na čem záleží, zda nás nezaměstnanost srazí na kolena, nebo vyburcuje k nové vizi vlastního života?

Určitě to souvisí s hodnotami, které vyznáváme, a s naší případnou závislostína dosavadním sebepojetí. Před časem jsem slyšela příběh diplomata, který když přestal být velvyslancem, si na nižší pozici už nezvykl a propadl alkoholismu. Známy jsou naopak příběhy, kdy vyhozený vysoce postavený manažer založil z lásky ke psům útulek nebo kdy se člověk po ztrátě práce sebral a téměř bez peněz vyrazil na cestu kolem světa. Je samozřejmě rozdíl, zda jsme sami, nebo máme rodinu.Je rozdíl, zda máme za sebou úspěšnou pracovní kariéru, nebo nezaměstnanosti čelíme v mládí, kdy neseženeme práci už po skončení školy. Vůbec nejvíc záleží na naší odolnosti a na sebedůvěře, jakou máme ve vlastní schopnost žít smysluplný život, s prací nebo bez ní, s připraveností se někde uplatnit, i kdyby to mělo znamenat, že zkusíme něco nového.

To zní sice pěkně, jenže ztráta práce přesto většinu lidí naprosto zdecimuje…

Protože současná společnost považuje za normální, že „slušní“ lidé chodí do práce, že volný čas patří jen k večerům, víkendům a svátkům, že svobodná povolání jsou pro šťastlivce nebo dobrodruhy, že k dobrému životu potřebujeme „luxus“ 21. století, na který si musíme vydělat. Jsme na penězích a hmotném pohodlí závislí natolik, že často setrváváme i v práci, která nás vůbec nebaví, jen abychom si svůj standard udrželi. V obecném povědomí vládne přesvědčení, že pro šťastný život potřebujeme ze všeho nejvíc materiální zajištění. Chudoba je pochopitelně velmi zlá a sociální vyloučení z ní plynoucí ohrožující. Na druhou stranu jsme společnost neskromná a plýtvající. Svět většiny lidí se točí výhradně kolem pohodlí a majetku, většina z nás má soustu věcí, které nepotřebujeme. Domnívám se, že ztráta práce může být jednou z příležitostí, kdy se nad prioritami nově zamyslíme a že to může být přesně ta krize, kterou můžeme uvítat pro svůj nový rozvoj a obrat k něčemu lepšímu.

Jak vysvětlit dětem, když nemůžu dlouho najít práci? Když tatínek nebo maminka jsou doma a nepracují, zatímco rodiče jejich spolužáků přece práci mají? Nemohou rodiče v očích dítěte klesnout?

Tak především je velice smutné, když člověk, který zrovna není zaměstnaný, skutečně vůbec nepracuje. Ano, známe takové případy, existují místa, kde nezaměstnanost vládne v takové míře, že do práce nechodí už celé generace, vytrácí se jakýkoliv smysl, příslušníky těchto rodin či komunit na okraji ničí nečinnost, pasivita, alkoholismus, drogy… Lidská činorodost a tvořivost ale přece nepatří jen do placeného procesu. V současnosti vidíme, kolik rodin se rozpadá také proto, že domovy se proměňují v noclehárny, kde chybí poctivě uvařené jídlo, vyžehlené prádlo, útulnost, kterou někdo vytvoří tím, že o domov a o potřeby jeho obyvatel pečuje. Setkávám se při své práci s příběhy dětí, obvykle už dospívajících, kteří své rodiče nesnášejí za to, že je pro stálou přítomnost v práci, téměř neznají. Setkávám se i s rodinami, kde žena po rodičovské dovolené práci nemůže sehnat, a tak se věnuje domu, zahradě, je aktivní při mateřském centru nebo při církvi. Děti ji stále vidí něco podnikat a dělat. Mimořádnou situaci lze dětem vysvětlit. Děti, pokud je k tomu vedeme, výborně chápou, že do našich životů vstupují různé nečekané negativní události.Když je rodina láskyplná a soudržná, nakonec vše společnými silami překoná, a to je pro děti nesmírně cenná zkušenost. Domnívám se, že důležitější než každoroční cesta k moři, kterou jiní rodiče kompenzují to, že na děti celý rok neměli čas.

Situace žen po rodičovské dovolené není na pracovním trhu růžová. Děti už jsou větší a matka se trápí, protože oficiálně nemá práci. Hledá si ji, obchází pohovory, děti nechává ve škole, v družině, ve školce i odpoledne, a přesto práci stále nenalézá. Jak se s takovou situací vyrovnat?

Když ženy s tímto problémem přijdou někdy do mé poradny, že všeho nejdříve se jich ptám, proč vlastně práci tak usilovně hledají? Kvůli penězům? Kvůli manželovi, který už hartusí, ať konečně také obohatí rodinný rozpočet?Kvůli potřebě seberealizace? Často se ukáže, že ženy jsou rovněž pod tlakem stereotypního uvažování, že trpí pocitem snížené hodnoty jenom proto, že „nevydělávají“. Když jim připomenu cenu jejich práce pro rodinu a domov a to, že tato práce je úsilím, vytrvalostí, nasazením a především sociálním přínosem obrovská a s prací mimo domov jistě srovnatelná, uklidní je to. Mluvíme i o tom, jak „neviditelná ruka trhu“ zásadně mění vztahy mezi lidmi. Jak soustředěnost na výdělek často likviduje nejužší vztahy, jak pojetí práce v duchu konzumismu ovlivňuje chování lidí.Vybudovat a udržet zdravou rodinu a vychovat děti, které jsou schopny žít smysluplně a radostně, je dnes hodnota penězi nevyčíslitelná… Jinou věcí je samozřejmě potřeba seberealizace ženy mimo rodinu. Tady považuji za důležité, aby v zaměstnaneckém poměru pokud možno našla něco, co ji bude bavit. Také může zkusit nabídnout, co umí, formou soukromého podnikání. Znám ženy, které si takto založily fungující živnost – pečou dorty, hlídají děti, upravují oděvy, učí doma jazyky, starají se jiným lidem o zahradu atd. Tady určitě platí, že štěstí přeje připraveným a že odvaha je odměněna. Navíc je dnes těmto ženám k dispozici dostatek vzdělávacích a rekvalifikačních kurzů nebo poradenství, v nichž si mohou své představy zkonkrétnit, připravit se na pracovní pohovory, rozmyslet si samostatné podnikání apod.

Proč muži nezaměstnanost snášejí hůř než ženy?

Protože jejich identita i pocit úspěchu jsou s profesí úzce spjaty. Jen necelá 2% mužů přijímají u nás roli otců na rodičovské dovolené a důvodem není jen výjimečnost situace v tom, že žena vydělává více. Předevšímmuži přiznávají, že realizaci v profesi prostě potřebují. Navíc se každý třetí až čtvrtý český muž-otec považuje za výhradního nebo hlavního živitele rodiny (což je poměrně vysoké číslo, uvážíme-li, že většina žen v produktivním věku pracuje a že počet rodin žijících jen z jednoho platu je u nás docela nízký). Nezaměstnanost u mužů zkrátka ještě více než u žen útočí na jejich sebevědomí. Hůře také obvykle přijímají pomoc nebo soucit, s nimiž si spojují svoji jakoukoliv slabost.K té se obvykle už vůbec nechtějí přiznat, přestože by jim to někdy mohlo velmi prospět.

Co můžeme udělat proto, abychom pokud si netroufáme na samostatné podnikání – zase nějakou práci našli? Jak máme postupovat při vyhledávání a výběru potenciálního zaměstnavatele?

Důležitá je rekapitulace toho, co mohu vlastně nabídnout: Co znám a umím? V čem jsem schopen/a se dovzdělat? A co vlastně chci? Nedává mi život touhle peckou – ztrátou práce – najevo, že mám něco změnit a že svůj talent, svou tvořivost mohu třeba uplatnit i jinak? Vymezme si oblasti, v nichž práci chceme hledat. Shromážděme si zdroje, z nichž se o nabídce práce můžeme dozvědět. Zapojme do hledání naše blízké a přátele, sdělme jim, co hledáme a požádejme, ať pro nás mají oči otevřené a dají nám případně vědět, pokud o nějaké nabídce zaslechnou. Veďme si přehled kontaktů. Rozesílejme dobře připravený životopis. Pokud už jdeme na pracovní pohovor, připravme se na něj a respektujme jeho zásady. Hledání práce, děláme-li to poctivě, obnáší vlastně často práci na plný úvazek… Dílčí neúspěchy si neberme osobně. V tomto velmi pomáhá, pokud svůj život vnímáme v širší duchovní perspektivě. Cokoliv se nám děje, děje se k našemu růstu a prospěchu.

A co dobrovolnictví? Může být prospěšné u člověka, který je kratší či delší dobu nezaměstnán?

Rozhodně ano. Podstatou dobrovolnictví je dobročinnost. A dobročinnost se zase ukazuje být důležitým zdrojem naší psychické pohody. Spontánní dobrovolnictví se nám zpravidla samo nabízí v rámci naší komunity, našeho nejbližšího prostředí – můžeme pomáhat sousedům, lidem v obci, v našem zájmovém klubu, v neziskovce, s níž sympatizujeme, ve farnosti apod. Kromě toho existuje i dobrovolnictví veřejně prospěšné, kdy obvykle odpovíme na nabídku organizace, jež dobrovolníky povolává v rámci své činnosti. Pak pomáháme třeba v sociálních službách, v různých stacionářích, v domovech důchodců, v hospicích. V čase naší nezaměstnanosti rozhodně můžeme nabízet dobrovolnou práci i ve sférách, kam bychom případně profesně rádi směřovali. Prostě danou firmu či organizaci oslovme a zeptejme se, zda pro něco dobrovolníka nepotřebují. Tím, že získáme nové zkušenosti a navážeme nové vztahy, rozšiřujeme svoje dovednosti i kontakty a přirozeně se kvalifikujeme. Nejednou se stane, že dobrovolnictví postupně přejde v pracovní poměr. To ale berme jako bonus navíc. Jinak jde v dobrovolnictví o to, že něco pro druhé nezištně děláme a radujeme se z toho. Odměnou je nám zjevná přínosnost té práce, prospění druhým, smysluplně strávený čas. Což zpětně podporuje naše sebevědomí i naši sebeúctu. A ty jsouzase důležitými předpoklady pro to, abychom uměli odhadnout, co opravdu chceme a potřebujeme. Také v oblasti naší seberealizace, profese a výdělku…

PhDr. Eva Labusová je poradkyně pro oblast rodičovství, výchovy a vztahů s poradnou v Praze 8 Kobylisích. Věnuje se také publicistice a vzdělávání. Kontakt: eva.labusova@seznam.cz
Více na www.evalabusova.cz

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *