Od medvědů k Dubble Bubble

Autor

Američtí Indiáni byli dokonalí pozorovatelé. Žili v souznění s přírodou, dokázali brát ve svůj prospěch a neničit. Amerika dala Evropanům nejen zlato, i když tento vzácný blýskavý kov přilákal nejednoho dobrodruha.

Díky Americe poznáme mnoho důležitých jedlých plodin, které se dnes pěstují a těší se všeobecné oblibě. Na nejvyšší příčce by se bezesporu usadilo „jeho veličenstvo“ brambory. Plodina pocházející z And v Jižní Americe nejdříve sloužila jako krmení pro hospodářská zvířata. Až později, v dobách neúrody a sucha jí přišli na chuť lidé. Psal se rok 1565, když je poprvé na svou loď naložil otrokář Hawkins a vydal se na plavbu do Irska. Během několika desítek let se brambory staly důležitou složkou potravy. S irskými mnichy se také dostaly až k nám, do Čech, do Prahy. Svou premiéru měly na zahradě kláštera u Prašné brány – U hybernů. Hybernia znamená latinsky Irsko.

K dalším „novinkám“, za které vděčíme Americe, patří indiánská pšenice. Evropané ji začali poměrně houfně sázet hlavně pro zkrmování, byli nadšeni její úrodností, i tím, jak dobytek rychle přibýval na váze. Tuto plodinu pojmenovali kukuřice.

Zapomenout nemůžeme ani na další rostliny. A že jich je pěkná řádka. Americe vděčíme za papriku, rajská jablka, fazole, burské ořechy, kakao a z něho vyráběnou čokoládu, ananas nebo čili koření. Bez nové země bychom neměli možnost ochutnat dýně, melouny a slunečnice, avokádo, boby nebo batáty. Neznali bychom kaučuk, koku, chinin nebo … žvýkačku.

Žvýkačka je věcí opěvovanou i zatracovanou, převalování něčeho v ústech se prý neslučuje se slušným chováním. Málokdo ale ví, že tuto doslova „vychytávku“ Indiáni odkoukali od medvědů a mývalů. Zvířata tímto způsobem mírnila žízeň. Domorodci přišli na to, že žvýkání opravdu funguje. Tehdy šlo pouze o cucání a přežvýkávání kousků mladé smrkové kůry, ale novinka, která na chvíli pomohla utlumit pocit žízně a navíc uvolnila napětí v čelistech, byla na světě.

Indiáni se postupem času naučili z černého a červeného smrku získávat šťávu a zpracovat ji na hmotu, která byla nejen chutná, ale měla i dlouhou výdrž. Svou chuť si zachovávala několik hodin.

První velký obchodní úspěch patřil otci a synovi Curtisovým. Zatímco táta si vzal na starost vaření smrkové pryskyřice ve velkém kotli, zkoušel navíc ještě experimentovat, dochucovat a obohacovat svůj produkt o nové příchuti, sladkou mízu jiných stromů, cukr a vepřové sádlo. Všechno potom tvaroval do plátků a úhledně balil do balíčků po 20 kusech do dřevěných krabic. Syn se vydával do všech koutů Států a zajišťoval odbyt. Američané se zanedlouho stali prvním žvýkajícím národem na světě. O nový výrobek byl zájem, stal se módním hitem a zájem o něj dal vzniknout mnoha dalším společnostem. Většina z nich hlásala, že právě jejich žvýkání je to pravé a blahodárné pro organismus člověka. Díky pravidelnému žvýkání smrkové žvýkačky si udržíte dobré trávení, nenarušenou psychiku, vonný dech i zdravý chrup.

Nečekaný úder přišel v důsledku rozvoje novinového průmyslu. Ten zaznamenal takový růst, že smrkové lesy takřka pohřbil. Výrobcům žvýkaček nezbylo, než najít jinou, náhražkovou surovinu. Stal se jí parafín. Surovina, která se získává destilací uhlí, dřeva a břidlice nebo ropy. Pánové Curtisovi měli v té době už svou velkou továrnu a psal se rok 1850. V této době bylo k mání dokonce až 700 druhů žvýkací gumy.

Další převrat způsobil objev latexu ze stromu sapodilla. Přírodní latex prošel mnoha zkouškami a pokusy, až se úspěch dostavil. Malé našedivělé žvýkací kuličky se staly doslova hitem a získaly Ameriku.

Amerika je národem, který rád žvýká, chroustá a hlodá. Mnozí Američané se smějí tomu, že je jim to dáno po předcích. Je také pozoruhodné, jaké jmění se dá na převalováním něčeho v ústech vydělat. Šikovní výrobci i obchodníci rozhodně neumírali v chudobě a jejich zisk se pohyboval v řádu několika milionů dolarů. Žvýkací trh se rozrůstal, na trh se uváděly nové ještě lepší a ještě chutnější výrobky.

Jednoho dne se objevil i jistý pan White. Byl schopný a vynalézavý. 14. listopadu 1885 založil vlastní výrobní společnost a podařilo se mu dokonce přijít na nový způsob, jak do suroviny vstřebat nové příchuti. Obrovský obchodní úspěch, roční zisk několika milionů dolarů, miliony prodaných balení a dokonce ocenění Krále Edvarda VII překonal až další muž, pan William Wrigley. Školní docházku pro nedobré chování nedokončil, práce v mýdlárně vlastního otce se mu také moc nezamlouvala, a tak se stal obchodním cestujícím. Potom zlatokopem, číšníkem a zase mýdlařem. K mýdlu rozdával i malé reklamní dárečky. Mezi nimi byly žvýkačky. Tyto malé balíčky se nakonec staly Williamovým osudem.

Žvýkačka Wrigley Spearmint měla premiéru v roce 1893 a její majitel prý s ní nelenil objet celou zemi a představit ji schopným obchodníkům. Když umíral, prohlásil prý, že na světě není nic tak legračního, jako obchod.

To už byla na světě další převratná myšlenka, a to žvýkačka natolik pružná, aby se z ní daly vyfukovat bubliny. Metodou pokusů a omylů se kus hmoty povedl vyfouknout v roce 1928 jistému panu účetnímu Diemerovi. O chemii neměl ponětí, zato měl dost trpělivosti ke zkoušení. Nakonec se povedlo a dnes můžeme říci, že žvýkání se stalo celosvětovou záležitostí. Nezastaví ji zeměpisná pásma, ani politické rozdělení. Žvýkají lidé bohatí i chudí, se vzděláním i bez něho. Bílí i barevní, šťastní, i ti, na které se štěstí příliš nesměje. A málo kdo z nich ví, že to všechno začalo u medvědů.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na