Bílo-modro-žluto

Autor

Před třemi lety jsme si koupili maličkou chatičku. Dřevěná bouda s pidisklípkem, nářaďovnou a suchým záchodem nás nadchla. Za poslední roky jsme navštívili několik dalších chat, setkali se s deseti makléři, nakoupili stoh inzertních novin, proseděli důlek v židli u počítače. V úvahu připadal objekt splatitelný z průměrné mateřské a mírně podprůměrného dělnického platu.

O stavbách zděných a udržovaných se nám mohlo leda zdát. Náš nejdůležitější požadavek byl, aby se hledaný objekt spadající do kategorie rekreační, nenacházel v žádné zahrádkářské kolonii. Pár jsme jich navštívili. Pečlivě opečovávané boudičky stály nebezpečně blízko sebe, skoro by se zdálo, že se při silnějším větru musí srážet střechou. Trávníček dokonale posečený na předepsanou výšku, odborně prohnojený a provzdušněný. Krásné, ale moje děti by se venku musely pohybovat pravděpodobně v ponožkách, aby mu kus té krásy nepobraly. Pečlivě prostříhané keře kvetoucí skoro jako podle pravítka, stromy s obílenými kmeny. Mezi těmito zahradami se vždycky krčila jedna chata určená pro nenáročnou klientelu.

Slovo klientela mi znělo lahodně a důstojně. Ale jen do té chvíle, než jsem zjistila, co realitní společnosti nabízejí. Rujničky s děravým stropem napěchované nepotřebnými krámy od podlahy až po střechu právě sloužily jako útočiště pro početné rodinky škvorů, červotočů, jepic i berušek. Zatuchlé, vykradené, jedna byla částečně vyhořelá. Přes všechny tyto komplikace se byla moje rodina připravená přenést. Byli jsme rozhodnutí postupně opravovat, vylepšovat. Co nás ale od nákupu odradilo, byla dostupnost WC. Jedno centrální se nacházelo vždycky na opačné straně zahrádkářského sídliště. Snad, aby nedělalo ostudu. Znamenalo to, že bychom se s manželem vydávali několikrát denně s dětmi na pouť za záchodem. Deset minut tam a deset minut zpátky. Plus čas strávený v kabince a za předpokladu, že náš Vítek po cestě nepotká šneka, mravence s kuklou, mandelinku… Suma sumárum, za půl hodinky jsme doma, tedy v chatičce jako na koni a můžeme vycházet s dítkem druhým.

Jedna už se nám skoro líbila. Na okraji kolonie, s podezdívkou, příjezdem, krásným vzrostlým ořešákem. Měla jen jednu malou pihu na kráse. Přímo u chaty stál smrk – obr. Tyčil se snad do oblak. Svými kořeny poněkud popovystrkoval malý zahradní domeček ze základů. Paní makléřka situaci ohodnotila slovy, že je to tady tak pěkných pár let a nic by se stát nemělo. Ženská s drdolem o velikosti další hlavy, v botách s osmicentimetrovými podpatky se manželovi nezdála jako odbornice zběhlá ve statice a tak si šel smrk prohlédnout raději sám. Když se vrátil, poděkoval za její čas a táhl mě odsud. Strom byl vysloveně nebezpečný, původní majitel pro jistotu kořeny zasypal hromadou obřích balvanů.

Čas plynul a my zkoušeli dál. Asi po půl roce se na nás usmálo štěstí. Možná znáte ten pocit, když někam přicházíte a je vám dobře. Cítíte se tu doma už po prvním podívání. Majitelé pozemku byli starší manželé, kteří na zahrádkaření už neměli dost síly. Paní, když odcházela, plakala. Vzpomínala na děti, vnuky i pravnuky, které tu vozila v kočárku, četla jim pohádky, učila první písmenka. Koupila jsem jí na rozloučenou aspoň pěknou kytku. Pán nám udělal detailní přehled o tom, co máme natřít a nalakovat, pokácet, zasadit, přitlouct. Zahrádka je malá jako dlaň, ale na hrášek, jahody a pár jabloní postačí. Kluci se mají kde vyřádit, v létě je kam postavit bazének i houpačku. Navíc se musím pochlubit, že jsme se stali i majiteli tolik vytoužené kadibudky první kategorie, to znamená s prkýnkem a plakátem Waldy Matušky.

Začíná jaro a s ním se začínají probouzet i první kytky. Kdysi je tady někdo zasadil pro radost. Dívám se na to bílo, modro a žluto a už teď vím, že se mi jednou odtud bude taky těžko odcházet.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na