Rovnýma nohama skok do neznáma

Autor

A je tu září. Tolik očekávaný a zároveň námi tak obávaný měsíc. V úterý 1. září nastoupila naše dcerka Karolínka do první třídy a náš synátor Martínek nastoupil poprvé do školky. Na mě změna čeká také, ale až 1.října. To nastoupím po neuvěřitelných 7 letech zpět do pracovního procesu. Ale jako upjatá maminka, co prožila tolik let jen po boku se svými malými miláčky se do práce zrovna nehrnu a dala jsem si září jako záběhový měsíc, ať se všichni se změnou rodinného režimu stihneme srovnat a aklimatizujeme se pokud možno bez slziček a stresu. A jak se nám daří? Posuďte sami.

1.září jsem umluvila tatínka, že je nezbytné, aby byl ten den s námi a nenechal si tu výjimečnou událost ujít. Do práce tak jednou může přeci dorazit až na devátou hodinu, místo obvyklé 6 hodiny. Vždyť poprvé do školy a školky půjdou jen jednou a podporu budou potřebovat. Pochopila to tak i naše babička, a tak až na našeho dědečka jsme jeli podporovat celá rodina. První jsme věděli, že musíme odvést Martínka do školky, protože by nám jinak celý další ceremoniál kazil. Abych oběma dětem usnadnila příchod do nového prostředí, a rychleji navázaly spojení s kamarády, nesly si oba s sebou kornout naplněný perníčky pro děti. Sice nám Martínek plakal, do školky se mu nechtělo, ale první den jsme zvládli skvěle. Dlouho jsme se neloučili, strčili mu kornout do ruky a dali za úkol rozdat perníčky.

Karolínka přišla do své třídy 1.C hned třetí v pořadí a tak si mohla vybrat, kde by ráda seděla. A přisedla si k druhé obrýlené holčičce v první lavici. Sami nosíme brejličky, tak získala první kamarádku Nikolku. První hodina uběhla velmi rychle. Představila se nám paní učitelka, která mimochodem učila ještě mě. Dětem se přišel představit i pan ředitel, který nastínil, co vše mohou od školy očekávat. Pak rodiče dostali šanci vyřídit potřebnou družinu, obědy a děti zůstali ve třídě sami s paní učitelkou. Když jsem si Karolínku vyzvedávala s tím, že už je to pro dnešek vše a můžeme domů, ani se jí nechtělo.

Druhý den mě Karolínka tahala z postele už o půl šesté, jen abychom nezaspali do školy, tak moc se těšila. Ale to už jeli podle rozvrhu a měli 5 hodin. Poslední hodina v rozvrhu byla označena jako PČ. „Mamíííí a co je PČ?“ Říkám: „Karolínko, PČ, to mohou být asi počítače“. Doba pokročila mínila jsem a kromě výuky cizích jazyků je asi nutné seznamovat děti s výpočetní technikou taky od brzkého věku. Vysvětlení, co se skrývá opravdu pod zkratkou PČ mi přišlo hned po vyzvednutí Karolínky z družiny….ale jaké. „Mami dneska mi paní učitelka říkala: „Podej mi tužku! Ani mne nepoprosila, dělá si tam ze mě poskoka. A PČ, nejsou počítače, ale pracovní činnost a tam jsme poskoci všichni!“ Mne sice cukaly koutky, ale vysvětlila jsem, že je velmi důležité, aby právě pracovní činnosti byly do rozvrhu začleněny. Myslím, že se Karolínka ve škole aklimatizovala víc než dobře, přihlásila se do keramického a dramatického kroužku a také zumby. Děti se skamarádily tak rychle, že o přestávkách tvoří družně debatující kroužky, a tak se mi dítko nestíhá ani nasvačit a svačinka se mi kolikrát vrací netknutá zpátky. Ale jsem ráda, že chodíme do školy s úsměvem.

S Martínkem je to sice trochu peklíčko, pláčeme už po ranním probuzení. A to si říkám bude hůř, až chlapec pochopí, že už ho nemůžu vyzvednout po o, jak se ve školce s oblibou říká, ale musí tam i spinkat, protože hold práce není holubník. No zatím ho šetřím a ještě si to nevyzkoušel. Dávám na paní učitelku, „Počkejte maminko, až nám Martínek trochu vyroste.“ Já na to tedy vyvalila oči, ale paní učitelka mě uklidnila: „Chce to tak týden.“ No jsem měkká, je druhý týden a ještě tam nespal. Chce se to hold obrnit pevnými nervy a vydržet.

A jaké to bylo u vás? Vzpomínáte? Nebo prožíváte totéž?

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na