Zpátky ve škole

Autor

Když mi prvního září (tedy přesněji až třetího září) nastupovalo mé první dítě do první třídy, bylo jasné, že nás všechny čekají úplně nové časy. Ze dveří náš prvňáček vykročil pravou nohou pro štěstí, celou cestu na něm ovšem bylo patrné, že v sobě má strach z neznámého. Přišli jsme do velké budovy plné nových tváří, a tak trochu se v té chvíli sevřelo srdce i nám – rodičům. Byla to přesně ta chvíle, kdy jsme si s manželem vybavili synovo narození, jak jsme si ho poprvé dovezli z porodnice domů ještě celého červeného a tak maličkého, že se v naší náručí téměř celý schoval. Vzpomněli jsme na jeho první krůčky, první lumpárny i nemoci, které nás mnohdy pořádně potrápily. Byla to zkrátka zvláštní chvíle pro všechny.

Po nějakém čase, kdy se ze školní docházky prakticky začíná stávat rutinní věc a dny všední plné úkolů a nového poznání se střídají s poklidnými víkendy, se na třídních schůzkách paní učitelka ptala, zda by se nenašla nějaká maminka ochotná přijít do školy pomoct při tvořivém dnu…a toho jsem, jako pravý tvořící šílenec, prostě nemohla nezúčastnit. A tak jsem tedy ono inkriminovaného dne vstoupila mezi partičku dvaceti pěti dětí.

Každému, kdo má doma zvídavého prvňáčka, musí být již předem jasné, že když se onen zvídavý školáček znásobí dvaceti pěti, vyjde mu z této zapeklité rovnice hodně tvrdá životní zkušenost…a taky že ano. Po první půl hodině jsem už opravdu litovala paní učitelku a přemýšlela, jak mohla přežít sama tolik dní s touto partičkou bez duševní újmy a zda ji každý den odpoledne pomáhají k tomu, aby doma bezproblémově fungovala nějaká sedativa, jelikož už první povel: „Vezměte si své krabičky na výtvarnou výchovu.“ se zdál absolutně nezvládnutelný. Dvacet pět dětí se rozběhlo směrem k velké polici a začalo vyhledávat své číslo na krabičce. Chvíli to tam vypadalo jako v aukční síni, ale po další půlhodince, kdy zakročila nejen paní učitelka, ale i my maminky (bylo nás tam samozřejmě z řad rodičů podstatně víc), děti opět seděly v lavicích s krabičkami….to by se ovšem paní učitelka nesměla ve svém výkladu zmínit, že se bude kreslit vodovými barvami, jelikož přesně v ten okamžik, se zvedlo asi deset dětí s tím, že si jdou už nabírat vodu. A tak jsme je zahnaly zpátky do lavic, aby se vůbec mohly dozvědět co že to budou vyrábět a jak bude celý den vypadat.

Výklad skončil, plán byl jasný, a tak se děti pustily do malování podzimních listů…kromě klasických barev, které na podzim pravidelně vidíme na opadaných listech, se našla samozřejmě i modrá a bílá, ale na tom je aspoň vidět, že dětská fantazie je opravdu někde jinde než ta naše.

Při malování jsme se všichni dozvěděli neskutečnou spoustu nových informací, při nichž jsem přemýšlela, kde na to ty děti vlastně chodí, protože některé otázky by dospělého opravdu v životě nenapadly. Po malování se dělala úžasná domácí lisovaná šťáva z ovoce, které si děti donesly a jako sladká tečka na konec se podávaly podzimní moučníky od maminek.

Když jsem přišla domů, připadala jsem si jako po „šestnáctce u pásu“ a musím uznat, že paní učitelka má můj obdiv…ale na druhou stranu musím říct, že to bylo něco absolutně úžasného. A i přesto, že děti občas malinko zazlobily nebo se něco nepovedlo tak, jak jsme si představovali, je to práce, která má smysl – ono totiž jenom stačí vidět tu spoustu rozzářených očí dychtících po tom, co nového si můžou odzkoušet a co je dneska čeká.

Od té doby jsem byla s dětmi tvořit víckrát a vždy, když mám možnost, moc ráda se k této partičce zvědavců přidám, protože mě tam vždycky čeká spousta super perliček, nad nimiž se směji ještě dalších pár dnů, spousta dobré nálady a nových věcí.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na