Dnešním článkem bych se chtěla s pravidelnými díly seriálu etikety rozloučit. Snad proto nepřináším zpravodajství ze života Karla – trapasmana, ale přicházím s takovým maličkým souhrnem něčeho, co jsme (nejen s Karlem) dosud řešili. K všemu, co se v seriálu už napsalo, přikládám samozřejmě i něco navíc.
Žena je společensky významná osoba. Dostává přednost, výhodné místo ve voze, ženě prokazuje muž úctu tím, že jí drží dveře, pomáhá z kabátu. Společensky méně významná osoba (mladší žena, muž) ji vodí po své pravici, nabízí jí výhodnější místo u stolu.
Pro představování platí toto pravidlo: Muž se představí ženě jako první (nejprve křestním jménem, potom příjmením), poté žena muži. Pokud se vzájemně představují dva páry, méně významný (mladší, podřízený) muž se nejprve představí významnějšímu muži, poté jeho partnerce a nakonec představí svůj dámský doprovod.
Podání ruky: Ruku (pravici) podává společensky významnější osoba (žena) osobě společensky méně významné. Hostitel podává ruku svému hostu. Muž by měl při podání ruky stát.
Zdravení je způsob vyjádření radosti ze setkání s člověkem (lidmi), kterého potkáváme. Zdravíme své přátele a známé.
Ovšem zdravíme i neznámé lidi – vstoupíme-li do čekárny, do kupé ve vlaku, malého obchodu, potkáme-li se s dalším člověkem na odlehlém místě – v přírodě, na staveništi. Proto je pozdrav na vsi záležitostí samozřejmější (menší anonymita), než ve městech. Potkáme –li v osamělé městské noční ulici osobu, nezdravíme ji!
Společensky méně významná osoba zdraví osobu společensky významnější. Člověk do místnosti přicházející zdraví osoby, které v místnosti již jsou.
Oslovujeme v 5. pádě (Meloun – pane Meloune, Pavelka – pane Pavelko, Vencl – pane Vencle), v oslovení nevynecháváme titul. Titul, stojící za jménem v oslovení však vynecháváme (Ph.D., CSc.).
Tykání nabízí společensky významnější osoba společensky méně významné. Na pracovišti může nabídnout tykání šéf (může být i mladší a muž) podřízenému (i v případě, je-li podžízenou starší žena. Podřízená žena nadřízenému, ANI MUŽI, tykání nenavrhuje!!!) . Tykání je nevhodné odmítnout.
Telefonování má také svá pravidla. Nejprve je důležité zjistit, zda člověka, jemuž voláme, nevyrušujeme. Předně se představíme. Člověk, kterému voláme, nás nemusí mít v telefonu uložené. Dotaz: „Máš chvilku? Neruším vás?“ by měl být samozřejmostí. Telefonování, psaní SMS zpráv apod. by nemělo rušit osoby, které nás obklopují. Tyto záležitosti patří do naší soukromé sféry. Pokud je to jenom trochu možné, vyřizujeme tyto záležitosti v soukromí. Do kina, divadla, na svatbu, pohřeb, k lékaři – tam, kde společenská etiketa vyžaduje klid, mobilní telefon vypínáme.
Počet květin, které chceme darovat žijícímu člověku k potěše oka nebo jako výraz úcty a lásky by měl být vždy lichý. Výjimku tvoří narozeniny – počet květin může korespondovat s věkem oslavence. Zemřelému věnujeme sudý počet květin.
Dámská společenská obuv je pouze uzavřená bota – lodička s elegantním profilem.
K obleku volí muž botypouze šněrovací. Naprosto nevhodné jsou sandály.
Pokud při stolování jíme k hlavnímu chodu pečivo, neukusujeme ho přímo, ale lámeme na kousky a teprve ty si dáváme do úst. Když jsme dojedli a chceme si nechat odnést talíř, odložíme příbor rovnoběžně na pomyslnou čtyřku talířových hodin hroty dovnitř.