Jak jsme hráli Němce

Autor

Naší rodinou se vždy tradovala velká spousta zábavných historek. Po jejich, mnohdy již několikerém, vyslechnutí si člověk často říkal, že to snad ani nemohla být pravda, protože kdyby režiséři sepsali něco podobného do svých komediálních snímků, přišlo by to divákům až příliš nerealistické, nemožné a nesmyslné…ovšem ne nadarmo se říká, že to nejlepší píše život sám.

A jak to vlastně všechno bylo? No…začalo to někdy těsně po vánocích, kdy do naší poklidné sváteční domácnosti vtrhl bratránek, který přišel s tím, že jeho taneční soubor měl navštívit jakýsi občan německé národnosti, pro něhož mělo být přesně na Silvestra uspořádáno menší vystoupení. Jenomže onen Němec se dostavit, z jakýchsi blíže nespecifikovaných důvodů, nemůže, a jelikož se soubor skládal z malých dětí, bylo by pro ně velkým zklamáním, kdyby se vystoupení, na které se tam moc těšily, nekonalo. A to se prostě nemůže dopustit…. zakončil to všechno pohledem právě nabourané srny žadonící o pomoc. A tak se přemýšlelo, co s tím budeme dělat. Z poklidné domácnosti se stala rázem domácnost velmi neklidná a my si do této prapodivné hry přivedli ještě jednoho účastníka – kamaráda Michala, o němž jsme na 100% věděli, že neodřekne, protože je prostě a jasně pro každou srandu. Kamarádovi jsme zvěstovali, že na silvestrovské odpoledne si rozhodně nemá nic domlouvat, jelikož v tento čas bude hrát Němce v kulturním domě, bude se účastnit dětského tanečního vystoupení a protesty se nepřipouštějí… No co mohl vlastně jiného dělat, než souhlasit…

A tak jsme tedy v inkriminovanou dobu vstupovali do setmělého sálu – Michal oděn ve společenském obleku s tmavými brýlemi na očích, které mu měly dodávat nejen potřebnou intimitu, ale taky zvyšovat společenskou prestiž. Já, coby jeho tlumočnice (no v té době jsem sice pár slovíček německy opravdu uměla, ale na tlumočení by to určitě nebylo) a moje maminka, která se přece nemohla ochudit o tuto celou neskutečnou story.

Usadili jsme se na jedno z mnoha křesel, bratránek za nás, dal pokyn a vystoupení začalo… Po chvíli do nás zezadu šťouchl a říká: „Mluvte něco německy, ne?“ Michal se ke mě otočil a i přes tmavé brýle byla vidět v jeho očích beznaděj…“No jo, ale já německy nic neumím!“ Tak jsem se snažila situaci zachraňovat já blábolíce nesmyslně poskládané německé výrazy a slova, do čehož svým hlasitým „ZUPER“ a „GUT GUT“ zasahoval Michal a aby děti viděly, že se nám vystoupení líbí, tak jsme aspoň ze všech sil v pauzách tleskali.

No nevím, zda jsme to tehdy nějak zachránili, ale je to jedna z historek, na kterou snad nikdy nezapomenu, protože to bylo pro záchranu citlivých dětských dušiček a my se i přesto neskutečně bavili…..Je tomu už dlouho, opravdu dlouho, co se tohle všechno přihodilo a je tomu asi měsíc, kdy za mnou přišel Michal a říká mi: „Ty, pamatuješ, jak jsme tehdy hráli Němce?“

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *